Politik reflexe

Proč vlastně dělat knižní rozhovor s někým, s kým už takové rozhovory vznikly, a kdo navíc své působení sám důkladně zmapoval v několika vzpomínkových knihách? Andrea Procházková na tuto otázku v úvodu Podniku s nejistým koncem odpovídá, že toužila po „pokračování“ Tigridovy knihy Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988 [exil], 1990), které by zachytilo polistopadové peripetie české společnosti a přiblížilo by je zejména mladým čtenářům. Petr Pithart podobnou knihu sice napsal (Po devětaosmdesátém, 2015), ale vzhledem k tomu, že jsme od jejího vydání prožili několik krizí a výrazně se proměnila místní politická mapa, zdá se, že materiálu k další reflexi je dost.

Zlé oko

Málokdo umí soudit selhání druhých stejně tvrdě jako svá vlastní – i v tom je Petr Pithart výjimečným zjevem mezi českými polistopadovými politiky. Obzvlášť nesmlouvavé, až „zlé“ pithartovské oko nalezneme v knize Osmašedesátý (1980 [samizdat], 1990), v níž se vypořádává se selháními reformních komunistů. Jen o trochu méně kritický byl při „střelbě do vlastních řad“ v době Charty 77 – jeho esej Dizi­-rizika patří k nejpronikavějším a nejkritičtějším sebereflexím československého disentu.

Přesto i Pithartova kritičnost má své meze. Jednou z nich je hodnocení průběhu listopadového převratu (Pithart důsledně odmítá mluvit o „revoluci“) a jeho ústavního rámce. V době, kdy se jako člen Občanského fóra podílel na přechodu k demokracii, totiž Pithart musel vystoupit ze své oblíbené reflexivní polohy a jako jeden z nejvýznamnějších aktérů první doby transformace nevyhnutelně ztratil svůj obvyklý odstup – a nikdy už jej zcela nezískal. Jakkoli intelektuálně čněl nad většinou českých politiků, rozdíl mezi jeho „disidentskými“ a polistopadovými texty je obrovský. Ty první psal coby prvotřídní intelektuál, který má (i díky práci v maringotce Vodních zdrojů) čas si vše promyslet, ponořit se do literatury a dojít k závěrům bez ohledu na potenciální politické důsledky. Po roce 1989 psal jako výjimečně vzdělaný politik texty povětšinou příležitostné, vždy však s ohledem na to, jaký mají dopad.

Pro Procházkovou je důležitý právě tento „druhý“ Pithart, s nímž sdílí řadu hodnot a náhledů. Možná až příliš – jejich společné slepé skvrny totiž zabraňují otvírat některá důležitá témata: například nekritický postoj k působení Václava Havla jako prezidenta, fetiš postdisidentského mýtu „slušnosti“ v politice nebo závažnost současné krize demokracie a reprezentace. To ovšem neznamená, že by Podniku s nejistým koncem scházel moment dialogičnosti, ba konfrontace.

Hříchy a viny

Konfrontační jsou ale bohužel především otázky spojené s Pithartovým členstvím v KSČ, za nějž se mnohokrát omlouval, ba kál. Mezi českými politiky s komunistickou minulostí nenajdeme jediného, který by byl v tomto ohledu pokornější. Navzdory tomu Procházková nasazuje karatelský tón a opakovaně se Pitharta ptá, zda své členství v KSČ odčinil. V otázce týkající se Zdeňka Mlynáře pak zabrušuje do oblasti teologie, když se táže, „kdy si člověk odpracuje svůj hřích? Jde to vůbec?“ Pithart svou snahu vysvětlit novinářce historický kontext končí skeptickým povzdechem o nemožnosti „domluvit se přes propast času“. Ve skutečnosti se ale jedná spíš o propast ideových předsudků a nedostatečného historického vědomí.

Že Procházková podcenila své historické rešerše, se projevuje v debatách o předlistopadovém období na více místech. Například když se ptá, proč se „proreformní část komunistů nezmohla v době normalizace na odpor“. Bohužel, Pithart ji v této domněnce nechává. Odpor řadových reformních komunistů sice nebyl masový, ale odsouzení v procesech z let 1971 a 1972, největších za celou normalizační éru, byli z nemalé části právě reformní komunisté. Charta 77 přitom často i pamětníkům zastiňuje pokusy o politickou rezistenci z počátků normalizace, která poté vypadává z kolektivní paměti.

Coby tazatelka si Procházková počíná daleko lépe tam, kde se nemusí pouštět do spletitých historických kontextů, ale může pracovat jako novinářka. Například v pasážích věnovaných budoucnosti Evropské unie se rozhovor mění v plnohodnotný dialog, v němž je navíc její pozice leckdy silnější a lépe vyargumentovaná než ta Pithartova (k udržení Evropské unie bude opravdu potřeba nějaká jednotná vize, jak tvrdí Procházková, a nikoli pouhé vedení „ústupového boje“, jak navrhuje Pithart).

Vytěžený Pithart

Podnik s nejistým koncem je s ohledem na výše řečené nejlepší tam, kde se diskutuje dění posledních let (a nehrozí, že rozhovor sklouzne k hledání viny v pomyslné zpovědnici). I tak se ale místy projevuje Procházkové omezená politická imaginace v komentářových otázkách typu: „Mít dobrou ústavu a zákony, nezávislá média a opozici je ale přece výhodné pro všechny voliče. Jsou to pojistky proti uzurpaci jedním autoritářem. Jak to, že se některým politikům podařilo přesvědčit část společnosti, že tomu tak není?“ Zároveň platí, že Pithartovy soudy o Trumpovi, Zemanovi či Babišovi málokoho překvapí. Překvapit naopak dovede komentář k pádu expremiéra Petra Nečase, který se dle Pithartova vyjádření „obětoval pro lásku“.

Většinu Pithartových klíčových intelektuálních polistopadových témat obsahuje už kniha Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? (1998). V pozdější době, zavalen nároky praktické politiky, když v letech 1996 až 2012 zasedal v Senátu, už spíše opakoval to, co řekl dříve. Po odchodu z funkce se pak vrhl na psaní vzpomínek na léta devadesátá a přípravu svých starších textů k novým, komentovaným vydáním. Pokud jste zmíněné texty četli, budete v knižním rozhovoru s Andreou Procházkovou mnohdy narážet na důvěrně známé formulace – patrně natolik, že vám místy celý „podnik“ bude připadat nadbytečný. Procházková si je Pithartovy „vytěženosti“ vědoma, a proto v úvodu argumentuje mladou cílovou skupinou, jíž má být kniha určena především. Proti tomu bych nic nenamítal, záměru ale příliš neodpovídá podoba publikace, která s více než pěti sty stranami vytištěnými na reprezentativním křídovém papíru působí spíš jako okázalá „teatable book“. Petr Pithart si ji nepochybně zaslouží, i když intelektuálně více vzrušující zůstává setkání s jeho mladším já v paperbacku s rozpadající se vazbou.