Spoutáni tělem, vázáni povinností

Poslední pomazání. Kyjev

„Víte, co je to demence?“ začíná paní Olha vyprávění o své matce. „Ta nemoc je absolutně iracionální: můžete klidně zapomenout na všechny své představy o člověku i o tom, jak funguje lidský mozek. Skoro deset let zkušeností s matčinou nemocí změnilo můj pohled na svět. Psychiatr řekl: ‚Schovejte televizi, protože jinak ji nemocná rozbije.‘ Já jsem odpověděla: ‚To snad ne, proč by to dělala?‘ Za nějakou dobu se matka opravdu začala hádat se svým odrazem v zrcadle a roztřískala televizi na chatě. V určitý moment mi došlo, že její dlouhodobá paměť postupně mizí, to, co je teď, jako by odvál vítr, a ona se postupně vrací do dětství. Pořád říkala, že chce domů. Přitom byla v bytě, kde bydlela celý život. V duchu se už ale vrátila do mládí, do let, než se přestěhovala do Kyjeva. A já, její jediná dcera, jsem z jejího života už taky vypadla – ještě jsem přece nebyla na světě. Přitom ale znala moje jméno a pořád mě volala, i když nedokázala říct, v jakém vztahu vůči ní jsem.“

Matka svůj stav zpočátku chápala a prosila o pomoc. Bála se, že nad sebou ztrácí kontrolu: nemůže číst, psát, nechápe, kolik je hodin, zapomíná slova. Tvrdila, že skočí z mostu.

„Myslím, že mluvila pravdu, jenže se to neodvážila udělat. Jednou na začátku léta jsme byli na chatě u Kyjeva a neohlídali jsme dveře: máma vyšla z dvorku a přes zahradu se vydala do lesa – naštěstí naboso. Hledali jsme ji tři hodiny. Zachránilo ji, že v písku byly vidět stopy… Možná si ve skutečnosti přála, abychom ji tehdy v tom lese nenašli?“

Olha pořád opakuje, že společnost se o téhle nemoci musí dozvědět víc.

„Eutanazie? Svého času jsem na lublinské univerzitě byla na několika přednáškách o eutanazii, ale nechápala jsem, proč bychom o ní měli tolik diskutovat. Když matčina nemoc pokročila, k otázce eutanazie jsem se vrátila a přehodnotila svůj postoj v souvislosti s demencí: člověk musí mít možnost volby.“

Když byla Olha podruhé těhotná (teď je jejím dětem pět a sedm let), vyvstala otázka, zda by nemohli matku někde na pár měsíců „pohlídat“, aby to se dvěma malými dětmi zvládla.

Ukázalo se, že v Kyjevě pro lidi s touto diagnózou už v psychiatrických léčebnách nejsou místa, žádné vhodné domovy neexistují. O pacienty s demencí nikdo nestojí, protože jsou nevyléčitelní, jejich stav se pořád zhoršuje a péče o ně je náročná. Olha našla oddělení pro osoby s demencí na jednom předměstí, i tam se ale čekalo v dlouhém pořadníku. A na osmdesát lidí tam bylo dohromady sedm sanitářek. Psychiatr jí řekl: „Můžete ji tam dát, ale bude žít nanejvýš tři měsíce. Rozhodněte se sama… Jestli se jí chcete ‚zbavit‘, pomůžu vám to vyřídit. Pro takové nemocné je přece jen lepší být s rodinou.“ Soukromé domovy jsou strašně drahé (pacienti s demencí mají nejvyšší tarif), ani tam je ale nevidí zrovna rádi a nedokážou zaručit kvalitní péči. Proto matku dva měsíce před narozením vnuka odvezli k pečovatelce do Vinnycké oblasti.

„Nechtěla, aby se jí při převlékání nebo hygie­ně dotýkal někdo cizí. Moje máma, která v životě nemluvila sprostě, najednou pečovatelce neřekla jinak než kurvo, odstrkovala ji a pořád po ní prskala!“

O půl roku později tam nešikovně upadla a zlomila si krček stehenní kosti – lékaři ji odmítali operovat jak na místě, tak v Kyjevě. Je to běžná praxe: dementní pacienty prostě znehybní, kost jim sroste, ale oni přestanou chodit. Lékaři si myslí, že tihle lidé si sami sebe neuvědomují a za nic neodpovídají. Rehabilitace navíc vyžaduje, aby se pa­­cient sám zapojil. Je tu také velké riziko, že se úraz bude opakovat. Pár dní po tom, co matka v květnu 2018 upadla, ji dcera odvezla do Kyjeva. Došlo jí, že je znovu doma, a měla radost, že vidí vnoučata.

 

Pár dní před ruskou invazí Olze napsala přítelkyně z polského Lublinu: „Sbalte se a přijeďte k nám.“ Vedení v práci mělo jiný názor: „Zbytečná panika, na Kyjev nikdo nezaútočí!“

„Tu noc jsem vůbec nespala, balila jsem věci a doklady – měla jsem nějakou předtuchu. Po čtvrté ráno jsem uslyšela první výbuchy, pustila jsem si Putinův projev a uslyšela jsem ‚Dorogije rossijaně, my načinajem…‘ Vzbudila jsem muže a řekla jsem mu: ‚Je válka. Vem děti a jeď.‘ V rozespalosti vůbec nechápal, co se děje. Pak řekl: ‚Musíme zůstat spolu.‘ Takže jsme prostě vzali izolepu a začali zalepovat okna, abychom se uklidnili. Jsou zalepená doteď. Během čtyřiadvaceti hodin pro muže uzavřeli hranice. Co jsme měli dělat? Jet s takovým člověkem v zácpách? Matka potřebuje každé tři čtyři hodiny vyměnit pleny a nakrmit. Proleženiny se jí udělají během chvíle a léčí se celé týdny. Kde s ochrnutým nekomunikujícím člověkem, který po nocích nespí a nemluví, jenom křičí, najdeme ubytování?“

„Když další den v Kyjevě začalo ostřelování a přiblížil se nepřítel, rozhodli jsme se, že odjedeme na chatu – máme ji na sever od Kyjeva, u Vyšhorodu. Jela s námi i sestra s rodinou, pomohli nám snést mámu do auta a odnosit část tašek. Když jsme odjížděli, viděli jsme vojenský náklaďák a mrtvoly diverzantů.“

Podmínky na chatě byly ucházející, ve sklepě si rodina zařídila kryt.

V noci se pořád ozývaly výbuchy: „Z jednoho okna v patře jsme viděli rakety, co přilétaly od Petrivců, z druhého zase ty z Brovarů. Můj syn se ostřelování moc bál. Balil se do přikrývky, dcera si zase začala strašně kousat nehty. Bylo nám jasné, že jestli uzavřou silnici přes hráz, už se odsud nedostaneme, z obou stran tu je řeka. Proto jsme měli pořád naložené auto – matčiny pleny, prostěradla, matrace, tašky s věcmi, kanystry s benzínem –, abychom v případě nebezpečí mohli rychle někam odjet. Tři měsíce jsem se nesvlékla – spala jsem v tom, co jsem měla přes den. V březnu jsme s mužem drželi hlídky, střídali jsme se každé tři čtyři hodiny, spali jsme přes den. Máma byla v prvních týdnech taky neklidná, řekla jsem jí, že začala válka, a ona strašně křičela. Občas jsem si šla lehnout k ní. Objímala jsem ji. Uklidňovalo ji to a mě taky.“

Matka byla z věřící rodiny, chodila do kostela a vážila si otce Volodymyra z vesnice, kde rodina měla chatu. Když se jí v květnu přitížilo, udělal se jí otok na plicích, Olha pozvala kněze, aby jí dal pomazání nemocných. To je jediná svátost, kterou lze lidem v takovém stavu poskytnout – k přijímání ani ke zpovědi už nemůžou, protože nedokážou reagovat a odpovídat na otázky. Kněz pronese sedm modliteb, sedmkrát nemocného pomaže svatým olejem a sedmkrát za něj prosí Boha.

 

„Vždycky měla dokonalou zahrádku,“ vzpomíná Olha, „se spoustou květin. Dělaly jsme různé zavařeniny a kompoty. Když jsem byla malá, často jsme spolu jezdily do CUMu, hlavního kyjevského obchodního domu, do Pasáže nebo do centrálního gastronomu. Snažily jsme se sehnat nedostatkové zboží, stály jsme ve frontách. Pak jsme chodily po centru a zašly jsme na pražský dort s čajem nebo kávou. Prostě takový sovětský shopping…“

Matka zemřela druhého srpna, na svatého Ilju, v den narozenin Olžina otce. Za osm dní by jí bylo třiasedmdesát.

„Je to symbolické. Čekala jsem, že to tak dopadne. V posledních letech byl pro mámu srpen vždycky těžký. Otec by toho dne měl pětasedmdesáté narozeniny. Zašli jsme mu s dětmi na hrob. Doma jsem mámě nalila trochu vína a dala jí kávovou zmrzlinu, kterou měla nejradši. Pak jsme šli vyprovodit příbuzného, na ulici jsme se zapovídali, a když jsme se vrátili, bylo po všem…“

Matku pohřbili na vesnici, kde mají chatu – v kraji, odkud pocházel Olžin otec. Pracoval ve stavebnictví, a když Olha jede po Kyjevě, často vzpomíná: tohle stavěl, tohle taky, i tohle… Matka měla ke svému manželovi silný vztah. Chtěla mít stejnou rakev a kříž, jako měl on – dřevěné, s řezbou. V pohřební službě ve Vyšhorodu se divili, že si Olha nemůže vybrat, vždyť ještě nedávno měli takové problémy s dodávkami, že vůbec nebylo v čem pohřbívat. Nakonec se jim ale povedlo najít podobnou rakev i dřevěný kříž.

„Byl jasný den, a než jsme dojeli na hřbitov, mámino malé hubené tělo se v odkryté rakvi na sluníčku prohřálo. Držela jsem ji za teplou ruku! No vida, máma se se mnou loučí.“

Celá léta Olha nepotřebovala žádné uklidňující prostředky.

„Ale jen co jsme si připomněli čtyřicet dnů od matčiny smrti, všechno se to na mě sesypalo. Začala jsem mít problémy, které jsem dřív nepociťovala. Organismus vyplavuje mnohaletý stres, k tomu ještě válka. Beru teď lehká sedativa, už je to lepší. Tohle všechno v nás je strašně hluboko. A ještě dlouho to o sobě bude dávat vědět.“

 

Závislost. Cherson

Týden před začátkem ruské invaze si babička manželky devětadvacetiletého Jevhena Jevtušenka z Chersonu zlomila stehenní kost a musela do nemocnice.

Čtyřiadvacátého února jim z nemocnice zavolali: „Tu starou (šestaosmdesát let) si vemte domů, tady se o ni nebude mít kdo starat.“ Babička ale nebyla schopná převozu, takže po chvíli přesvědčování souhlasili, že si ji tam nechají, a desátého března ji odoperovali. Tou dobou už byl Cherson okupovaný. Operace dopadla dobře, ale v důsledku pobytu na lůžku staré paní atrofovaly svaly a potřebovala rehabilitaci. Lékař za ní nemohl chodit domů, ale sliboval, že se jí bude věnovat v nemocnici.

„Babička to ale už vzdala. Nedávno jí totiž umřel manžel, s nímž strávila šedesát šest let. ‚Nechci vám být na obtíž,‘ říkala.“

Rodiče Jevhena a jeho manželku pořád prosili, aby se evakuovali. Jevhenova matka, dětská oční lékařka, sama odjet nemohla, protože ve městě zůstalo velmi málo lékařů a na ni doléhalo vědomí povinnosti. Jevhen ale odjet nechtěl – věřil, že odpor místních lidí a ukrajinské armády donutí okupanty k ústupu.

„Babičce jsme se toho snažili říkat co nejméně, protože jí to všechno přišlo strašně divné. Nejdřív vůbec nechápala, jak je možné, že na nás Rusko zaútočilo.“

Zatímco byla babička v nemocnici a rodina čekala, až ji bude moci vyzvednout a odvézt z města, Jevhen se začal věnovat dobrovolnictví – vozil raněným vojákům prádlo, oblečení a jiné potřebné věci. Pomáhal také osamělým a nemohoucím lidem. Na benzínkách, v bankách a v obchodech s potravinami vládl chaos.

„Když válka trvala už týden, došlo mi, že doma nic nemáme. Pořád jsme někomu pomáhali a na sebe jsme přitom nemysleli. Měli jsme štěstí, že naši přátelé z obsazeného území odjížděli a nechávali nám své zásoby, protože v obchodech skoro nic nebylo.“

Prvního března Rusové vstoupili do Chersonu ze všech stran, nad městem létala jejich letadla. Ukrajinské raněné se podařilo evakuovat, očití svědkové vzpomínají, že na šedesáti kilometrech silnice z Chersonu do Mykolajeva stálo jedno auto za druhým.

„Desátého března se konal velký proukrajinský mítink, kterého se zúčastnilo deset až dvanáct tisíc lidí. Okupanti se tu báli chodit, radši po městě jenom jezdili. Až patnáctého března vyvěsili na budovách ty svoje tříbarevné hadry. Pak začali mítinky rozhánět. Museli jsme si pokaždé vybrat: buď jít na mítink, nebo se postavit někam do fronty – u lékárny, bankomatu, obchodu –, anebo zajít za babičkou. O pár dní později začali Rusové lidi rozhánět kulomety, granáty a slzným plynem.“

Když Jevhen chodil na akce odporu, manželce říkal, že jde pro chleba. Posílal také ukrajinským vojákům informace o nepříteli. Ruské tajné služby si ho však rychle všimly. Následovala neúspěšná domovní prohlídka, pak zadržení na ulici. Jevhen si nebezpečí uvědomoval, proto za sebou zametal stopy a mazal údaje z messengerů. Drželi ho u sebe devět dní. Celou tu dobu se z něj snažili něco vymlátit.

Jevhena okupanti mučili pomocí psychologického nátlaku, taky ho ale prostě bili. Nakonec z něj vytáhli slib, že nebude Rusům klást odpor. Pak ho s pytlem na hlavě odvezli a vyhodili za nějakými garážemi. S modřinami po celém těle a otřesem mozku se dostal domů.

 

Osmého dubna babička v nemocnici zemřela, rodina ji ale mohla pochovat až po pěti dnech.

„Ceny pohřbů několikanásobně stouply. S manželkou jsme ale šetřili na byt, takže peníze jsme měli. Smuteční hostina? Zašli jsme na kávu, promluvili si s majitelem podniku a on slíbil, že nám pomůže. Hostů bylo jen pár, tak dvacet – samí lidé, kterým se nepodařilo odjet. Obřad se konal ve smuteční síni, na hřbitov pustili jen hrobníky, protože tuhle část města zrovna ostřelovali.“

Na hrob se Jevhen a další příbuzní mohli podívat až po měsíci, když okupanti odstranili blokpost. Pochopitelně na vlastní nebezpečí.

Jevhen se čím dál víc věnoval pomáhání nemohoucím lidem. Nosil jim léky, jídlo i oblečení. Obzvlášť naléhavé bylo dostat léky k lidem, kteří na nich byli životně závislí.

„Když babička zemřela, v Chersonu nás už vlastně nic nedrželo. Jenže jsme se do toho strašně zažrali. Kdybychom teď odjeli, kdo by těm lidem pomáhal? Byli na nás závislí. Dobrovolníků, kteří by se starali o důchodce, moc nebylo.“

Jevhen vypráví, že strach z ostřelování po­­stupně slábne. Na okupanty si člověk zvykne. Naopak odjezd byl ještě nebezpečnější než dřív: zelené koridory už nefungovaly, „šedou zónu“ denně ostřelovali. Na jednoho z Jevhenových příbuzných tak při cestě z města začaly padat rakety Grad.

V září Jevhenovi zavolali přátelé a řekli mu, že si může zajet pro jejich jídlo, protože se rozhodli odjet. Kromě krup a brambor od nich dostal zmrzlé maso, které pak zapomněl v kufru auta. Dva tři dny nikam nejel, a pak ucítil smrad. Když se pustil do mytí auta, uviděl hlídku takzvané policie, kterou zavolal soused (přistěhoval se teprve před válkou, Jevhen si myslí, že ho do města ve skutečnosti poslali Rusové).

„Byli v plné výstroji a šťouchali do mě hlavní samopalu: ‚Koukej si lehnout držkou k zemi.‘ Ukázal jsem jim doklady. Zvedli kanystr a uviděli flek. ‚Co má bejt tohle, krev?‘ Vysvětlil jsem jim to. Přijela druhá hlídka. Zapsali si moje a ženiny údaje i espézetku auta. Neměli ale u sebe žádné zařízení. Ti z druhé hlídky řekli: ‚Tak co, berem ho?‘ První na to: ‚Ne, nejdřív se na něj kouknem do databáze. Kdyby něco, přijdem si pro něj zítra.‘ A já už jsem měl za sebou devět dní výslechů…“

Jevhen s manželkou se okamžitě rozhodli, že musí uprchnout. Sbalili se a odjeli jiným autem. Toho, že je někde zastaví, se prý nebáli. Čekat doma by bylo mnohem horší.

Evakuovali se bez zvláštních příhod, živí a zdraví, psychologická traumata ale mají na celý život.

Co dělají teď? Jevhen se věnuje fondu Sup­port Kherson, který vozí na osvobozená území humanitární pomoc, hlavně léky.

Nakonec se zeptám, jestli si Jevhen stihl dát meloun. Cherson je totiž na Ukrajině takové „hlavní město melounů“. V důsledku okupace byly melouny v Kyjevě mnohem dražší než jindy, kilo stálo asi osmdesát hřiven (zhruba padesát korun – pozn. překl.). Jevhen se zamyslí a po chvíli odpoví, že párkrát meloun měli. V Chersonu stojí stejně jako vždycky, čtyři hřivny.

 

Evakuace. Charkov

Oleksij Maslo, čtyřiatřicetiletý oděvní návrhář, sedí v autě na krajnici a telefonuje.

„Do Oděsy přivezli sanitku. Zajedeme do Kyjeva, vyzvedneme tam druhou a odvezeme je do Charkova.“

Narodil se v Charkově, bydlí však v Kyjevě. Do rodného města přijel navštívit matku a zastihla ho tam ruská invaze. Jeho otec zůstal na okupovaném území v hloubi Charkovské oblasti, dostal se odtamtud až po dvaasedmdesáti dnech. Oleksij dokonce tři týdny vůbec nevěděl, jestli je táta naživu. Oleksijův otec je řidič sanitky. V bojích utrpěl poranění, třikrát ho operovali, už ale zase pracuje. Oleksij se směje: „Už se to tak historicky vyvinulo, že já i táta jezdíme se sanitkama.“

Oleksij se pustil do dobrovolničení hned druhý den po začátku invaze, měl totiž dost benzínu, což byl tehdy přepych.

„Řekl jsem si, že budu jezdit, dokud budu mít palivo. Pak najednou začalo příspěvků a zdrojů přibývat. Založil jsem organizaci KharkivHelp a moji přátelé zase fond v Nizozemí, který kupuje a vozí na Ukrajinu sanitky. KharkivHelp už nepůsobí jenom v Charkově. Jezdíme do Bachmutu, Kramatorsku, Slov­jansku i do Luhanské oblasti. Dneska jsme z Kupjansku odvezli muže, který se narodil v roce 1952. Zůstal sám, nevím z jakého důvodu. Dostal gangrénu, už skoro nemá nohu. Ozvali se nám sousedi, kteří mu nosili jídlo.“

Oleksij si vybavuje případy, kdy lidi prostě někdo nechal na místě jen s cedulkou.

„Vezli jsme čtyřiadevadesátiletou babičku se vzkazem, kde bylo jenom její jméno a rok narození. Neměla dokonce ani doklady.“

Oleksij a další dobrovolníci pracují v „šedé zóně“ za ukrajinskými pozicemi. Když se bojuje, jezdí mezi tanky a kolem nich dopadají miny.

„Když se tam dá dostat, přijedeme tam, kam nás zavolají, na adresu, kterou máme od příbuzných nebo sousedů. Jezdíme za konkrétními lidmi. Občas někoho vyzvedneme i neplánovaně – třeba ty, co leží ve sklepě. Jednou se stalo, že jsme přišli pro ochrnutou ženu, vešli jsme do bytu a ona už byla po smrti. V jednom dni jsme měli dokonce dva případy, kdy jsme přijeli, ale ti lidé už nežili.“

Často je prosí o pomoc sousedi, kteří se o staré nebo nemocné lidi už nemůžou dál starat, protože nemají dost ani pro sebe. Odvoz však řeší jen půlku problému.

„Není je kam umístit, nemocnice jsou přeplněné. A tihle lidé potřebují neustálou péči. Personál v nemocnicích ale chybí. Mohli bychom je nechat někde na ubytovně, jenže tam nejsou vyškolení lidé, kteří by se o ně postarali. Ministerstvo sociálních věcí neví, co si s nimi počít. Specializované domovy jsou taky přeplněné. Problém je i s přepravou: nestačí člověka naložit do sanitky v Charkově a – pokud je místo – odvézt ho do Lvova nebo do nějakého sanatoria v Karpatech. Musí jet i zdravotník, který na něj bude cestou dohlížet. Protože kdyby ten člověk umřel, vynoří se nějaký příbuzný a hned nás obviní.“

Kolik lidí už Oleksij a dobrovolníci, s nimiž pracuje, zachránili?

„Už byly případy, že sanitky za den převezly dva tisíce osob. Za několik měsíců práce jsme my a několik dalších dobrovolnických organizací jen v okolí Charkova evakuovali víc než osmnáct tisíc lidí.“

 

Seznam otázek

Olze, hrdince prvního příběhu, pomohli přátelé z Polska, aby se dostala na seznam OBSE, což ji opravňovalo odjet z Kyjeva evakuačním vlakem se zaměstnanci různých mezinárodních institucí.

V určité situaci však lidé musí odmítat i ty nejlákavější nabídky, protože si uvědomují, kolik jiných problémů to s sebou přináší. Některé z nich jsou přitom v podstatě neřešitelné.

Olžin manžel odjet nemohl, protože hranice byly pro muže uzavřené. Vlak navíc nestál na hlavním nádraží, ale na odlehlém místě, a kdyby se tam muž pokusil dopravit matku a děti, nestihl by se vrátit před policejní hodinou. Proto Olze navrhl, aby odjela s dětmi, zatímco on zůstane v Kyjevě s její matkou.

„Nechat mámu s manželem? No, protrpí s ní ještě měsíc… Vždyť se jí dokonce během půlhodiny, co jsme jeli na chatu, stihla udělat malá proleženina, se kterou jsem pak bojovala dva a půl týdne. A co kdyby vypnuli elektřinu? To by přestala fungovat i matrace proti proleženinám. O vlaku jsme nevěděli nic jistého. Jsou tam lehátková kupé, nebo obyčejná sedadla? Říkala jsem: ‚Vždyť ona nemůže sedět, jen leží, copak ji můžu odnést do vlaku a nechat v chodbičce? Bude křičet. Než dojedeme do Chełmu, budu jí muset vyměnit pleny.‘ Z hlediska logistiky mi ta cesta přišla nereálná. Navíc bych s sebou měla dvě malé děti, které budou plakat a chtít na záchod. A máma by mohla umřít cestou… Pořád nás někdo zval, abychom odjeli za hranice. Co bychom tam ale dělali? Máma křičí, je hlučná – minimálně pro ni bychom potřebovali samostatnou místnost. I kdybychom chtěli odjet jen na Zakarpatí, museli bychom najít místo, kde by nikomu nebyla na obtíž. Proto jsme zůstali na chatě.“

Lze uvažovat o mnoha variantách východiska ze situace. Většinou to ale je příběh dvou lidí, kteří jsou navzájem svými rukojmími. Jeden je spoután tělem, druhý je vázán – anebo obdařen? – povinností a lidskostí.

 

Z ukrajinského originálu Uvjazneni obovjazkom bilja uvjaznenych tilom přeložil Miroslav Tomek.