Strahlenlockenpracht?

Atonální a dodekafonické kompozice Arnolda Schönberga nejsou pro každého. Jiné je to s jeho Písněmi z Gurre, onou „okouzlující krásou na samém pomezí kýče“, jak je nazval Florian Illies v románu 1913. Léto jednoho století (2012, česky 2013). Tato monumentální – či megalomanská? – kantáta dodnes vyvolává bouřlivé ovace, ačkoli sám skladatel se k ní po světové premiéře v roce 1913 obrátil zády, stejně jako k okázalé opulentnosti jejího stylu. Stálé oblibě se těší i Schönbergova symfonická báseň Pelléas a Mélisanda; handicapovanou směs kudrlin pětice nástrojů a exaltovaného hlasu Měsíční Pierot zařadila do svého stálého programu houslistka Patricia Kopačinská; a Zjasněná noc, která posluchače uvede do tklivého rozjímání, zazní v únoru 2024 v podání členů FOK. Písně z Gurre takové štěstí na uvádění nemají. A není divu – k jejich provedení je zapotřebí 150 hráčů a 250 sboristů.

Dozvuky slávy

Státní opera uvedla Písně z Gurre v rámci projektu Musica non grata, zaměřeného na hudbu autorů pronásledovaných nacisty. Kantáta vychází z dánské středověké legendy o králi Valdemarovi a jeho milostném vzplanutí ke krásné Tove, kterou nechá zavraždit žárlivá královna, o čemž v kompozici zpívá lesní holubice. Příběh pokračuje Valdemarovým zoufalým prokletím Boha, jeho divokou noční jízdou s družinou duchů a setkáním se sedlákem a bláznem. Vrcholí vypravěčovým popisem probouzející se přírody (podaným formou sprechgesangu) a závěrečnou sborovou apoteózou Slunce.

Doby, kdy Gabriela Beňačková nebo Deborah Voigt oslňovaly svět jako Tove, kdy se Tatiana Troyanos choulila pod svými holubičími křídly a Ben Heppner zářil jako láskou okouzlený Valdemar, jsou pryč. Státní opera přesto k obsazení přistoupila zodpovědně. S rolí hrdinného a zároveň rozněžnělého krále se důstojně vypořádal tenor Michael Weinius, jenž témbr hlasu variabilně přizpůsoboval tomu či onomu rozpoložení postavy a nezapomínal ani na dramatičnost svých výstupů. Sedláka věrohodně vystihl barytonista Yngve Søberg, blázna Klause ztvárnil tenorista Kevin Conners. Nadšení vyvolala mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, která ve zpěvu lesní holubice nádherně tvarovanými frázemi, plným hlasem a zakulacenými tóny korunovala první část večera. V roli vypravěče se představil Dietrich Henschel, který v hnědavém kabátku připomínal spíš úlisného rakouského hajného, což by nevadilo, kdyby jeho projev nepůsobil monoliticky jednotvárně. S největší rezervou ovšem přistupuji k sopranistce Susanne Bernhard, jejíž hlas si ne vždy prorazil cestu Schönbergovou hudbou. Na druhou stranu zpívala s vnitřním klidem a postavě Tove dokázala svým pokorným vzezřením vtisknout přesvědčivou tvář.

Ze všeho nejvíc jsem se těšil na závěrečnou sborovou scénu oslavy Slunce. Bohužel mě ale sluneční paprsky jen letmo lízly na líčko – z vln sopránů a altů, z nichž mám při poslechu některých nahrávek husí kůži, ke mně dolehly pouhé ozvěny. Jak se později ukázalo, pořadatelé koncertu se rozhodli zredukovat obsazení, takže v orchestru sedělo 137 hráčů a sboristů bylo „jen“ 99. A to se stalo kamenem úrazu. Brněnský a slovenský filharmonický sbor zkrátka nebylo moc slyšet. Nad hradem Gurre možná slunce zrovna vycházelo, já jsem ale měl pocit, že stojím maximálně v Odense a slyším jen dozvuky oné slávy.

Hudební megaorganismus

Uznání patří členům Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Norského rozhlasového orchestru, především ale dirigentovi Petru Popelkovi. Zatímco americký dirigent John Fiore při lednovém provedení Rachmaninova a Stravinského neohromil, Popelkovi (který byl před několika týdny jmenován šéfem Vídeňských symfoniků) se to podařilo. Už předehra začala dokonale, bez jediného škobrtnutí a zbytečných proluk. Popelka musel vynaložit nepředstavitelnou píli a úsilí, aby s oběma tělesy nacvičil dokonalou souhru jednotlivých nástrojových skupin s důrazem na sóla i nejmenší rytmické nuance v rámci celého hudebního megaorganismu. Tupá akustika sálu Státní opery ale udělala své. Po sborovém „Strahlenlockenpracht!“ („Zářivých kadeří zlatý proud!“) jsem očekával doznívající echo oněch téměř 250 umělců, namísto něj mě ale nastalé, okamžité a neproniknutelně hluché ticho přikovalo k sedadlu.

Písně z Gurre jsou při vší své monstrozitě nepředstavitelně křehké. Vypovídají o křehkosti dějinného času i hudebních tradic, o konci jedné éry a nástupu nové, o zranitelnosti lidských vztahů, milostných vzplanutí a citů i přírody. Při uvedení ve Státní opeře se křehkost skladby bohužel projevila i v konfrontaci s omezenou akustikou sálu.

Přál bych si, aby se stavba nové Vltavské filharmonie dala už do pohybu, a věřím, že se mnou souhlasí i všechny orchestry, které kdy v Praze hrály – v Dvořákově síni Schönberga, Mahlera nebo Berlioze zkrátka neuděláte. A pokud ano, řinčí přitom lustry, opadává štuk a praskají bubínky… Na pražském koncertu jsem nespatřil sluncem ozářenou, pompézní, dechberoucí krajinu. Místo toho se mi vybavil Kleho obraz Hrad a slunce: každý dílek měl ve hře a zpěvu svůj prostor, přitom však zůstával pevnou součástí celku. Odnesl jsem si vzpomínku na vyrovnaný, řemeslně zvládnutý hudební zážitek. Pro husí kůži ale musím na YouTube.

Autor je polonista.