Při svém dalším útoku na existenci národních parků v Česku připomínal na konci května na stránkách Práva senátor Tomáš Jirsa, jeden z největších odpůrců bezzásahovosti na Šumavě, jak na pramenech Vltavy nechalo v nultých letech vedení národního parku „záměrně uschnout poslední pralesní zbytky se stromy starými více než tři sta let“. Boj o to, aby byla alespoň část šumavských lesů postižených vichřicemi a následnou kůrovcovou gradací v tehdejších prvních zónách zanechána přirozeným procesům, v souladu s posláním národních parků, skončil vítězně. Odpůrci vědou podloženého přístupu se ale pořád hlásí o pozornost.
Protože je návštěva prameniště Teplé Vltavy během dovolené na Šumavě téměř občanská povinnost, vyrazila jsem i já údolím pod Černou horou, kde došlo k velkoplošnému rozpadu horské a rašelinné smrčiny. Suché kmeny byly ve výšce kolem tří metrů nakonec jen nařezány, zlomeny a ponechány na místě – vznikla tak jakási simulace polomu. Tehdejší stav musel být pro návštěvníky, kteří znali majestátní vzrostlý les, šokující. Dnes, deset let poté, tady ale máte možnost vidět něco minimálně stejně pozoruhodného jako někdejší podobu pralesa. Přestože je obecně Česká republika zemí vysoce lesnatou, míst, kde by se nechal les projít fází rozpadu a následně dorůstání, moc nemáme. Naprostá většina našich lesů (a to i v rámci národních parků a jiných chráněných území) jsou ty hospodářské, které se pěstují ve školkách, vysazují a v mýtním věku plošně kácejí. Jak skutečně vypadá přirozený „klimaxový“ les, vlastně moc netušíme. Velkoplošný rozpad lesa působí na laika skutečně apokalypticky – jenže už desetiletí poté vidíme svět přechodného lesa, plného života. Nedojmeme se sice nad smrky, které „pamatují“ snad i nástup Habsburků, je ale otázka, proč by měly být hodnotnější než přítomnost plná života. (Tedy, pokud kmeny nepotřebujeme zpeněžit.) Fáze dorůstajícího lesa přináší totiž explozi biodiverzity, které souvislý, „zapojený“ les nemůže ani zdaleka konkurovat.
Nedávno vydaná knížka Politika lesa používá k rozboru kdysi tak vášnivé debaty o podobě Národního parku Šumava metodologii kritické analýzy diskursu. Její autor, jazykovědec Michal Hořejší, kupodivu v jádru „správné“ podoby šumavského lesa nenachází představy konvenčně hospodařících lesníků, starousedlíků nebo snad přírodovědců, ale obraz, který vznikl nad dílem Karla Klostermanna. Na rozhledně Poledník je do konce srpna přístupná Hořejším připravená výstava Karel Klostermann a zrod Šumavy, která spisovatele ukazuje nikoliv jako dokumentaristu „mizející“ Šumavy, ale jako hlavního aktéra rozvoje šumavského turismu, napojeného na nakladatelský marketing, a jako tvůrce regionální identity. Kniha i výstava dokládají, že ona tradiční, zaniklá nebo ohrožená Šumava, jejíž obraz kolektivně sdílíme, vlastně neexistovala ani v Klostermannově době. To, jak si představujeme les, má kulturní kořeny, které mají s realitou leckdy málo společného. Přesvědčte se sami u prameniště Vltavy.
