Polsko má nejdrastičtější úpravu potratové politiky v Evropě – v jejím důsledku zemřelo už několik žen. Represivní přístup k matkám se odráží i v soudním rozhodování ve sporech o dítě, v nichž jsou samoživitelky často nesmyslně sankcionovány. Otázka potratů se může stát jedním z hlavních témat podzimních voleb.
V lednu uběhly dva roky od úplného zákazu interrupcí v Polsku. Připomeňme, že k němu došlo uprostřed pandemie a podivnou politickou „oklikou“: zásahem soudní moci. Vládě loajální ústavní soud tehdy prohlásil takzvané eugenické interrupce (v případech poškození embrya) za protiústavní. Šlo přitom o jednu z výjimek umožňujících legální interrupci (vedle znásilnění, incestu a ohrožení života či zdraví matky), která pokrývala takřka všechny legální potraty v Polsku.
Děj se vůle Boží
Těhotné Polky tak sice mají stále právo na ochranu života a zdraví, v praxi je však toto právo stále slabší. Přednost má embryo a těhotné ženy umírají za podivných okolností v nemocnicích, což na pojem „pro-life“, kterým se celosvětově zaštiťují stoupenci zákazu interrupcí, vrhá podivné světlo. Jde přitom vskutku o život. V Polsku jsou si totiž všechny životy rovny, ale některé si jsou rovnější. Právo nenarozeného života (embrya) převážilo nad právem života narozeného (matky). I v Česku medializované tragické příběhy Izabely z Pszczyny a Doroty z Nového Targu odhalily děsivé okolnosti obou úmrtí – nečinnost, vyčkávání a chyby lékařů. Informace jsou ženám zatajovány. I když je zcela jasné, že šance na narození živého dítěte je nulová, je třeba vyčkat na „přirozené úmrtí“ embrya, a to i za cenu dalšího „přirozeného úmrtí“ – matky. Vše je přece v rukou Božích. Například Dorotu personál nowotarské Nemocnice Jana Pavla II. podle polských médií marně zachraňoval pokynem, aby „držela nohy nahoře, plodová voda prý poteče“.
Každé další úmrtí přirozeně vyvolává pobouření a masové protesty. Hněv se obrací také proti lékařům, byť i oni jsou obětí represivního systému. Ostatně jak to lakonicky shrnula Jolanta Budzowská, zmocněnkyně rodin obou zesnulých rodiček, gynekologové se nebojí žen, ale prokurátora.
Ve jménu otce
Ve stínu interrupcí zůstává jiný problém, který začíná nabývat obřích rozměrů a na nějž na webu Krytyka Polityczna upozorňuje poslankyně Agata Diduszko-Zyglewska (Levice). Polské soudy při sporech o dítě stále častěji aplikují „teorii odcizení rodičů“. O co v této sporné teorii amerického psychiatra Richarda Gardnera jde? Rodič, který má dítě v péči (typicky matka), může užívat manipulativních praktik, aby dítěti odcizil druhého rodiče. To je neblahý jev, k němuž jistě v nějaké míře dochází všude a kterému má právo přiměřeně čelit. Problém začíná, když právní praxe ochranu odcizovaného rodiče „přežene“. Soudy, v Polsku podřízené vládní moci, se pak stávají spíše nástrojem na trestání matek-samoživitelek, které nezapadají do konzervativního obrazu tradiční rodiny.
Diduszko-Zyglewska v obsáhlém textu nazvaném „Otcovo právo, matčiny dluhy“ cituje soudní výroky typu, že matka nevykazuje „náležitou snahu“, aby si dítě zachovalo „vazbu“ k otci. Trestem jsou vysoké finanční pokuty, někdy i odnětí péče. Chráněni jsou přitom i otcové, kteří rodinu a dítě opustili, na péči nijak nepřispívali, ale pak v sobě náhle „objevili“ otcovský pud. Při čtení článku (z velké části založeného na rozhovorech s právničkami ze Sdružení na pomoc ženám a matkám Eurydyka) běhá mráz po zádech. Popsány jsou zde děsivé případy domácího násilí, alkoholismu, nevhodného chování hraničícího se sexuálním obtěžováním dětí (jistá jedenáctiletá dívka kvůli tomu spáchala sebevraždu) nebo zištných finančních motivů. Pokuty totiž přímo inkasuje „poškozený“ rodič! Někteří otcové si prý tímto způsobem „vybírají zpět“ alimenty, jiní si tyto pokuty nárokují, aniž by kdy samoživitelkám vůbec alimenty platili.
Kompromis kompromisů
Toto téma zatím nehýbe polskou politikou. Zůstává ve stínu interrupcí, které jistě budou jedním z témat podzimních voleb. Veřejné mínění je sice dlouhodobě proti zákazu, na druhé straně však stojí vláda, jí podřízená veřejná média a soudy, katolická hierarchie a početná, hlasitá, dobře zorganizovaná menšina. Ta je sice s ohledem na svou demografii v dlouhodobém výhledu v nevýhodě (převažují starší lidé), v krátkodobém ovšem ve výhodě (mladší a ženy vykazují nižší volební účast a disciplínu). O silně konzervativním masovém sociálním hnutí, které za úplný zákaz potratů léta bojovalo formou občanských zákonodárných iniciativ, jsem již psal (viz A2 č. 10/2020). Nyní se v jeho pozici nacházejí odpůrci zákazu. To oni teď narušují status quo a „politizují tragická úmrtí“, jak jim předhazují konzervativci.
Polské „pro-choice“ hnutí stojí navíc před strategickým dilematem, které může boj proti interrupční represi oslabit. Umírněný proud odpůrců zákazu totiž volá po návratu k takzvanému interrupčnímu kompromisu či jeho reformulaci. „Radikálové“ jim odpovídají, že legislativa z roku 1993, která již tehdy představovala nejpřísnější úpravu v Evropě (vedle Malty, Irska a Vatikánu), byla ve skutečnosti kompromisem mezi církví, jež požadovala totální zákaz, a konzervativci, kteří ho chtěli také, jen se to báli prosazovat otevřeně. Pozorovatel nemusí být zrovna zběhlý v teorii her, aby si uvědomil, že „nový kompromis“ by byl skoro jistě „kompromisem kompromisů“ – bodem ležícím někde mezi úpravou z roku 1993 a současným striktním zákazem. Přemíra kompromisu někdy kompromituje. A v Polsku jde přece o život.
Autor je politolog.