Festivaly jsou místem, kde se často extaticky tleská, nebo naopak bučí. Na tom letošním karlovarském se představila řada očekávaných, ambiciózních, dlouho připravovaných českých snímků. A z reakcí na některé z nich se zdá, že hotel Thermal a jeho blízké okolí musí být v zajetí nějaké magické moci, která způsobuje naprostou ztrátu soudnosti. Už když se objevily trailery na devět let chystané sci-fi Bod obnovy debutujícího Roberta Hloze, nešlo se nedivit, proč je ze všech stran slyšet jásot. Stačilo, aby postavy promluvily, a z vážně pojatého sci-fi dramatu v poměrně působivých brutalistních kulisách se stala záležitost spíše televizního formátu. Obavy se potvrdily: dílo, jemuž i mnozí lidé z branže tleskají coby „bodu obnovy pro český žánrový film“, vyčerpalo veškerou invenci na design, výpravu a kostýmy. Vznikl neživotný, genericky působící svět bez postav, nedomyšlená detektivka, jež sice pomrkává po klasikách žánru, jako je Blade Runner, ale navzdory několika hezkým záběrům ji nelze brát vážně – jakkoli by chtěla být právě vážným sci-fi z dystopické východní Evropy.
Rozpačitě působí i další debut, pokus Tomáše Kleina adaptovat prózu Jáchyma Topola Citlivý člověk (2017). Jde o počin, který se sveřepě snaží najít audiovizuální klíč k topolovské poetice, ale ve výsledku spíše potvrzuje, že Topolovy prózy jsou příliš založené na autorském stylu a dávají příliš mnoho prostoru čtenářově imaginaci na to, aby se jejich kvality daly uspokojivě zhmotnit ve fotograficky konkrétní filmové podobě. Těkavá kamera spolu s freejazzovým doprovodem vytvářejí obraz Posázaví jako polomytického světa na okraji, který příliš nepřipomíná současnou civilizaci. S přibývajícími minutami je nicméně pobyt v tomto vesmíru, jímž se prohánějí jezdci na terénních motorkách, podivný nacionalista a další postavy jako z brakového sci-fi, stále úmornější.
Ani David Jařab ve své volné reinterpretaci Srdce temnoty (1902, česky 1980) Josepha Conrada, nazvané Hadí plyn, nevytvořil přesvědčivý obraz světa na konci civilizace. Jediné, co tuto filmovou plavbu po Dunaji drží nad vodou, je kamera Olega Mutua, ale ani hezké záběry opatřené barevným filtrem směsi křečovitých úvah nad lidskou přirozeností kýženou hloubku nedodají.
Nakonec tedy tuzemský film zachraňují spíše drobné mimosystémové počiny mladých tvůrců, kteří se rozhodli natáčet bez podpory Státního fondu kinematografie a dalších institucí. Šimon Holý loni zaujal nenucenými všednodenními scénami v nevyrovnané, ale sympatické druhotině A pak přišla láska… Letos sice nepokračuje v tempu „co rok, to snímek v Karlových Varech“, zato se však rozhodl během festivalu natočit svůj další film.
Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar teprve před rokem dopsali první verzi scénáře filmu Přišla v noci, a letos už se hraje. Suverénní komedie s lehkými prvky „home invasion“ hororu stojí na premise, se kterou se každý může identifikovat. Tím, kdo naruší poklidné soužití ústředního páru, není žádné monstrum, ale protagonistova matka, která se právě vrátila z ciziny a zjistila, že nemá kde přespat. Ze svérázné, lehce popletené ženy s kufrem, která potřebuje azyl na jednu noc, se však záhy stává tvor nadaný až pozoruhodnou destruktivní silou. Vedle schopnosti režisérů načasovat gag, mísit komedii s dramatem a pracovat s všedními, přesně odpozorovanými detaily snímek stojí na výkonu brněnské, převážně divadelní herečky Simony Pekové. Zdánlivě volnomyšlenkářská žena, jejíž vidění světa ve skutečnosti ovládají mnohá pravidla a obsese (od nutkání usmažit synovi řízky po nepatřičné dotazy na sexuální život dvojice), pozvolna ovládne prostor a stává se ztělesněním potíží, které mohou příliš starostliví rodiče působit svým potomkům.
Snímek Přišla v noci osciluje mezi žánrovou nadsázkou a trefným zachycením každodenních strastí. Mezi řádky se – skrze vedlejší postavy disidentů a lidí z undergroundu – navíc kriticky a lehce jízlivě dotýká toho, jak obtížné je pro některé z těch, kdo chtěli za minulého režimu jen svobodně žít, nalézt způsob, jak podle podobných zásad fungovat dnes, když se o něco hůře definuje „nepřítel“. V těchto scénách nicméně autoři někdy sahají k přílišné zkratce a soustředí se především na humorné vyznění.
Přišla v noci je malá komedie, uvedená v Karlových Varech mimo soutěž, což lze pochopit, neboť nenaplňuje nároky výrazného artového titulu. Je to snímek, který nechce experimentovat, zato si jasně vymezil terén a umí se na něm pohybovat. Z domácí tvorby jde nicméně o nejsoudržnější a nejzdařilejší počin festivalu. Je otázka, co to říká o kondici české kinematografie…