Japonským letním hitem číslo jedna není ani Barbie, ani Oppenheimer, ale nový film Hajaa Mijazakiho Kimitači wa dó ikiru ka (Jak žiješ?). Studio Ghibli si nicméně nemůže gratulovat, že by v domácích tržbách oba globální blockbustery převálcovalo. Barbie má totiž japonskou premiéru až 11. srpna a v případě Oppenheimera dokonce datum uvedení ještě nebylo stanoveno.
Barbie v Japonsku dojela na fenomén „Barbenheimer“. Internetový mem, který kombinoval obrázky z Barbielandu s jadernými výbuchy evokujícími Oppenheimerův Projekt Manhattan, se totiž v zemi, kde byly atomové bomby reálně použity, setkal s odsudkem části veřejnosti. Navíc 6. a 9. srpna, tedy krátce po světových premiérách obou filmů, si svět připomíná výročí útoků na Hirošimu a Nagasaki. Japonská pobočka Warner Bros. se proto na základě internetové kampaně #NoBarbenheimer rozhodla uvedení Barbie odložit – což je kuriózní, protože film Grety Gerwig nemá s atomovými zbraněmi společného zhola nic. O důvodech pozdržené premiéry Oppenheimera, za kterým stojí studio Universal, se spekuluje, snímek ale patrně nakonec bude uveden. Japonsko totiž nikdy nebojkotovalo promítání amerických filmů týkajících se druhé světové války v Pacifiku, včetně titulů jako Pearl Harbor (2001).
V souvislosti s odkládáním premiéry se objevil také názor, který se týká japonské kinematografie obecně. V Oppenheimerovi přímo nevidíme následky útoků na Hirošimu a Nagasaki, což někteří kritici označili za kontroverzní – přestože jde o dramaturgickou volbu, která souvisí s celkovým pojetím titulní postavy a strategie vyprávění. Jeden z komentátorů poznamenal, že i japonské filmy na toto téma jsou reduktivní. Soustředí se prý na osudy obyčejných obětí útoků, a samotné jaderné výbuchy jsou pojaté jako cosi na způsob přírodní katastrofy. Dalo by se namítnout, že z pohledu svědků výbuchy ničící celá města skutečně připomínají přírodní katastrofu. V japonské historii i kultuře navíc příroda a její destruktivní projevy hrají důležitou úlohu. Ostatně klíčovou historickou událostí pro Japonsko první poloviny 20. století bylo i ničivé zemětřesení v Kantó roku 1923, které trvalo pouhých několik minut, ale mimo jiné i kvůli následným požárům způsobilo zničení většiny tehdejšího Tokia.
V množství fantastických filmů odkazujících k použití nové zbraně hromadného ničení navíc najdeme témata velmi podobná těm, která řeší i Oppenheimer. Často se objevuje motiv potenciálně destruktivních sil ukrytých přímo v matérii světa a čekajících na uvolnění, což odpovídá Nolanovu filmu, v němž se také neustále zdůrazňuje, že bomba aktualizuje možnosti univerza odemčené díky kvantové fyzice. Představa hrdinů disponujících silami, jež se vymykají kontrole, se vrací třeba v dílech Kacuhira Ótomy, ale obrazy zkázy vyvolané uvolněním „uzamčených“ sil přírody najdeme i v mnoha dalších anime včetně Mijazakiho Princezny Mononoke (Mononoke hime, 1997) nebo novinky Makota Šinkaie Suzume (Suzume no todžimari, 2022), která se právě promítá v českých kinech.
Pocit, že Japonci pojímají jaderné útoky jako přírodní sílu, můžeme mít i z první Godzilly (Gojira, 1954), kde radioaktivní pravěký ještěr ničí Tokio podobným způsobem, jakým o pár desítek let dříve řádil v New Yorku King Kong. Jenže film Išira Hondy je ve skutečnosti temnou úvahou na téma zbraní hromadného ničení – jediné, co příšeru zmutovanou v důsledku jaderných testů u japonského pobřeží zastaví, je ještě ničivější zbraň: kyslíková bomba vytvořená profesorem Serizawou, což je také oppenheimerovská figura.
Komplexní je rovněž optika realistických filmů o Hirošimě a Nagasaki. Ty nejoceňovanější se soustředí především na věrné zachycení dopadů jaderných výbuchů na obyvatelstvo. Jenže vždycky v nich zazní, že zkáza byla způsobena lidmi. Skvělým příkladem je Černý déšť (Kuroi ame, 1989) Šóheie Imamury, který podvratně přebírá prvky japonských melodramat padesátých let. Většina filmu skutečně ukazuje bombu jako zkázu, která na hrdiny padla odněkud shůry, ale v jedné scéně příběhu o skupině traumatizovaných přeživších zazní z úst postavy umírající na následky ozáření přání zjistit, proč Američané bombu shodili právě na jejich město. A pak je zde Hirošima (1953) Hidea Sekigawy, natočená po skončení poválečné americké okupační správy nad Japonskem, kdy bylo zakázané toto téma jakkoli reflektovat. Snímek financovaný levicovým svazem japonských spisovatelů, který stál i za Dětmi Hirošimy (Genbaku no ko, 1952) Kaneta Šindóa, vůbec prvním japonským filmem o atomových útocích, je radikální obžalobou jak samotných útoků, tak oficiálních reakcí na ně. Prostřední zhruba půlhodinu Hirošimy tvoří drastické, emočně přepjaté záběry lidí bloudících v troskách zničeného města.
Oppenheimer, jenž také vypráví o vyrovnávání se s globálním traumatem z použití jaderných zbraní, vlastně sám o sobě není pro Japonce nijak urážlivý – i vzhledem k tomu, že spíš vyzývá k dialogu nad důsledky Projektu Manhattan, než že by se snažil světu předkládat odpovědi.
Autor je filmový publicista.