Český boj o město

Právo na město představuje boj proti globálnímu kapitálu, ale také úsilí o možnost participovat na rozhodování o městě. V Česku se městský aktivismus nejčastěji projevuje jako kritika politiků, kteří v područí silných ekonomických aktérů až příliš okatě jednají proti zájmům střední třídy. Romové, sociálně slabší a další skupiny, které jsme z našich měst symbolicky nebo i fakticky vyloučili, zajímají jen malou část aktivistů. Většina obyvatel si namlouvá, že k uhájení a kultivaci veřejného prostoru postačí volba osvícených politických představitelů.

Město pro všechny

Koncept práva na město se poprvé objevil v roce 1968 u francouzského urbánního sociologa Henriho Lefebvra a v rámci kritické urbánní teorie ho rozpracoval marxistický geograf David Harvey. Jako teoretický rámec se pojem uchytil zejména v urbánní geografii – spolu se zájmem o městská hnutí a mocenské vztahy utvářející podobu měst. U nás se až do nultých let jednalo takřka o neznámý pojem. Převládající diskurs za součást „přirozeného“ vývoje považoval modernizaci, kapitalistický rozvoj a neoliberální restrukturalizaci města. Tento přístup převládal nejen u většiny místních geografů, ale s výjimkou squatterského hnutí a autonomní a levicové scény byl také charakteristickým prvkem zdejšího městského aktivismu, který se začal rozmáhat po roce 2010.

Základem konceptu práva na město je požadavek, aby byly uspokojovány potřeby všech lidí bez rozdílu a města či jejich části se nestaly sídlem elitních skupin, které ostatní obyvatele vytlačují na okraj. Všichni občané by měli mít možnost podílet se na tom, jak jejich obec vypadá. V současnosti ovšem o městech rozhoduje kapitál a ti, kteří jej vlastní. Postupující urbanizace tak odráží prohlubující se krizi demokratického vládnutí. Urbánní sídla jsou stále více plánována pro produkci samotnou, přičemž ekonomická moc umožňuje do velké míry rozhodovat o podobě obce a života v ní. Jak si všiml už Lefebvre, moderní město málokdy lidem umožňuje, aby v něm mohli být sami sebou. Místo toho jsou jeho obyvatelé redukováni na pouhé producenty a konzumenty.

Bez kritiky systému

Když jsem se v postdoktorandském výzkumu věnovala městskému aktivismu, lámala jsem si hlavu, proč na tlak kapitálu v Česku až na výjimky nikdo nereaguje podobným způsobem, jako to ve světě činí hnutí Right to the City. Proč si čeští městští aktivisté většinou stěžují jen na zkorumpované politiky? Proč protestují pouze proti nefunkčním zákonům, předpisům a zastaralé plánovací praxi, když tlak developerů, investorů a nadnárodního kapitálu bude pokračovat bez ohledu na výsledky komunálních voleb?

V soudobém teoretickém bádání je novým trendem zpochybňování hegemonie západní vědy, která zkresluje realitu střední a východní Evropy. Začala jsem se tedy zajímat o to, jak specifika českého boje za právo na město vnímají sami aktivisté. Kromě očividného odporu ke kritice současného systému daného zkušeností s minulým režimem se ukázalo, že se lidé v Česku bijí hlavně za zájmy střední třídy. Na rozdíl od některých jiných zemí střední a východní Evropy se u nás krize bydlení začala v plné síle projevovat až po roce 2015, a to v podobě enormně se zvyšujících cen nemovitostí. Na krizi ovšem řada lidí, včetně těch z nízkopříjmových skupin, mohla vydělat, neboť se mnohonásobně zvýšila cena jejich nemovitostí, z nichž značnou část po roce 1989 získali v privatizaci do soukromého vlastnictví. Když později ti, kteří byt nevlastnili, protestovali proti postupnému zvyšování regulovaného nájemného, neměli ve společnosti s dominantním vlastnickým bydlením dostatečnou podporu. Do cizích problémů se nedokázali vcítit ani ti vlastníci, kteří by se svými příjmy byli z komerčního trhu s bydlením vyloučeni.

Pokud šlo o privatizaci, protestovalo se hlavně za to, aby lidé mohli své obecní byty od města odkoupit v těch případech, kdy radní začali s byty spekulovat, místo aby je privatizovali nájemníkům. Neexistence sociální bytové politiky zpočátku nikoho netrápila, neboť tvrdě dopadala „jen“ na Romy a nejchudší občany. Ve schizofrenní situaci se přitom ocitlo také squatterské hnutí, které se tematizováním nedostupnosti bydlení a kritikou étosu privatizace de facto stalo diskursivním nepřítelem nejen těch, kteří na privatizaci zbohatli, ale i těch, které uchránila před pádem do bezdomovectví.

Zatímco jinde kontext ekonomické krize a neoliberálních škrtů po roce 2008 skýtal příležitost k hlubší systémové kritice, u nás byl impulsem pro vznik občanských spolků, které na pozadí nejrůznějších korupčních kauz začaly kriticky reflektovat vyprávění o úspěšné české transformaci a demokratickém vývoji. Vzdělanou a zcestovalou vrstvu městských obyvatel příliš nezajímalo, jak mocenské hry ovlivňují život těch nejchudších, a více si všímala především toho, jak se korupční skandály propisují do podoby jejich okolí a funkčnosti města z hlediska potřeb střední třídy. Místo kritiky systému se proto zaměřovali spíše na absenci veřejnosti při rozhodování o budoucnosti obce či na zneužívání výdajů z veřejných rozpočtů. Přesto je potřeba tyto iniciativy brát vážně. Právě kritika městských spolků totiž pomohla odhalit mnoho pochybení. K těm nejzávažnějším patří privatizace strategických majetků, jejichž prodej nebyl podmíněn požadavkem na konkrétní využití. Tento přístup, spojený s ideologií volného trhu, umožnil developerům rozhodovat o osudu obrovských pozemků a ovlivňovat politickou moc potřebnou k realizaci jejich projektů.

Uchvácená samospráva

V knize Contested Czech Cities: From Urban Grassroots to Pro­-democatic Populism (Spor o česká města. Od městského aktivismu zdola k demokratickému populismu, 2020) popisuji „uchvácenou samosprávu“, tedy situaci, kdy se komunální politici chovají jako zprostředkovatelé či makléři a obohacují se zneužíváním své politické moci. Podle politoložky Abby Innes, která se zabývá korporátním uchvácením států, politici svou moc v takových případech zneužívají v oblastech privatizace, regulace, veřejných zakázek a evropských dotací. Všechny tyto typy jsem identifikovala i na úrovni městské správy. Lokální aktivisté se tak místo řešení konkrétních kauz často museli věnovat nejrůznějším aspektům místního demokratického deficitu. Po politicích požadovali digitalizaci veřejných zakázek či přesunutí jednání zastupitelstev do odpoledních hodin a jejich online přenos, případně suplovali veřejná jednání o kontroverzních stavbách, která politici nebyli ochotni uspořádat nebo k jejichž organizaci přistupovali manipulativním a neinkluzivním způsobem.

Tyto drobné formy občanské angažovanosti donedávna unikaly pozornosti západních akademiků, kteří se ve svém výzkumu zaměřovali primárně na velké, spektakulární protesty a postsocialistické občanské společnosti a sociální hnutí tak ne zcela právem považovali za slabé a pasivní. Některé kritické výzkumy tuto formu středotřídního aktivismu nadále považují za málo antisystémovou a lhostejnou k potížím nejzranitelnějších skupin obyvatel, na něž nejvíce dopadají nerovnosti globálního kapitalismu. Zároveň by však byla chyba nevidět jednoznačně pozitivní úlohu těchto iniciativ při odstraňování těch nejviditelnějších škodlivých tendencí. A kdo ví, možná že spolu s prohlubující se krizí bydlení a klimatickým kolapsem i u střední třídy na systémovou kritiku nakonec dojde.

Autorka je urbánní geografka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.