„Kočky maj bejt venku a chytat myši, tak to prostě je,“ pronesla nedávno moje známá, která celý život žije na vesnici, když jsem se v noci snažil na zahradě přivolat jednu ze svých koček, aby se šla najíst a uložit ke spánku – jak jinak – do mojí postele. Návštěva už byla pod parou, a tak jsem to radši nekomentoval. Mohl jsem ale oponovat, že ne vždy a ne všude byl vztah lidí ke kočkám tak striktně utilitaristický jako na českém venkově. Stačilo by nadhodit Řecko, Kypr, Istanbul a samozřejmě starověký Egypt. Každý ví, že ve staroegyptském náboženství byly kočky posvátné, ale vyloženě kladně se k těmto šelmám staví i buddhismus nebo islám. A vřelý poměr ke kočkám měli minimálně do středověku i křesťané, než je s nástupem inkvizice začala církev považovat za ztělesnění ďábla. Zmínkou o kočičích kavárnách bych u své známé nejspíš nezabodoval – kdoví jestli v podhůří Jizerských hor nemají horší zvuk než nechvalně proslulá kavárna pražská… Nicméně, rezolutní soud ohledně „účelu“ tvora, který člověka provází po tisíciletí a v lidské kultuře plní různé funkce od čistě praktických až po ryze duchovní, mě zkrátka popudil. Podobný pocit jsem zakusil, když jsem si po pětadvaceti letech znovu přečetl Kiplingovu bajku O kočce, která chodila sama – vyrůstá totiž ze stejného, silně antropocentrického myšlení. Britský nobelista pojednává o domestikaci divokých zvířat fascinujícím a současně odpudivým způsobem: přiznává kočce určitou míru nezávislosti, ale misku mléka a místo u ohně si musí zasloužit. Uzavřelas, divoká kočko, smlouvu a bez práce nejsou koláče! Korunu takovému uvažování nasazuje twitterový účet Cat with jobs, zveřejňující „legrační“ videa, na nichž kočky vypadají, jako že vykonávají lidské pracovní činnosti. Pokud se lidé navzájem oblbují tím, že práce šlechtí, nebo dokonce osvobozuje, lze si říct: dobře, škodí tím především sami sobě. Ale jaký má smysl tuhle zvrácenou logiku aplikovat na stvoření, u nějž je evidentní, že si dokáže užívat života, aniž by muselo někomu sloužit či projevovat vděčnost?