Mobilizace lidskosti

„Měly by právo vás vyhodit.“ Slova z prvního – a také nejpůsobivějšího – textu Aleny Wagnerové ze souboru Literární reportáže připomínají, že snaha propůjčit alespoň na chvíli hlas lidem, které semlely dějiny, ale sami přitom zůstali bezejmenní a bezhlasí, může jitřit staré rány. V tomto konkrétním případě jde o vdovy po mužích, kteří padli v prvních květnových dnech Pražského povstání, ale stejně tak by se mohlo jednat třeba o rodiny německých Čechoslováků, kteří to nejprve schytali od nacistů, aby následně utekli nebo byli vyhnáni režimem, jenž sice zdůrazňoval svůj antifašismus, ale to mu nebránilo v případě českých Němců uplatňovat princip kolektivní viny. Anebo by mohlo jít o rodiny jihočeských hospodářů, kterým život obrátila vzhůru nohama vnucená kolektivizace.

Zaslechnout šum

Podobné zasuté osudy si Wagnerová vybrala snad i proto, že jejich nenápadná a tichá přítomnost podrývá černobílé interpretace nedávných dějin, jež jsou poplatné nacionálním stereotypům té či oné provenience. Když autorka v úvodní reportáži narušuje souvislý tok svědectví jednotlivých vdov krátkými osobními vsuvkami, sebekriticky zdůrazňuje, že jsou tyto ženy dvaadvacet let po tragických událostech připraveny „docela cizímu člověku, kterého nikdy neviděly, odevzdat svůj příběh“, přičemž „je to často poprvé, co ho vyprávějí, protože se jich na něj prostě ještě nikdy nikdo neptal“.

Právě v tom tkví síla jejích reportáží: klade otázky, na které si už málokdo vzpomene, a publicistický prostor věnuje svědectví, jež by jinak těžko proniklo k veřejnosti. „Tiší v zemi“, jak se jmenuje úvodní reportáž, tak mohou promluvit, což by bez reportérky, kterou zajímají vytěsněné perspektivy – zde například pohled žen –, nebylo možné. To samé platí o československých občanech německé národnosti ze Šumavy, kteří zůstali na české straně a neměli to tu zrovna lehké, ale také o těch, kteří sice odešli, ale nikdy se nepřestali považovat za české Němce, nehlásili se k sudetoněmeckým spolkům a stranám a po celý život tesknili po zemi, kterou byli nuceni opustit. Jedna ze šumavských reportáží nese titul Každý strom šumí jinak, jenž napovídá, že skutečné porozumění nastane jen tam, kde je prostor pro různé příběhy, které sice kolidují, ale to neznamená, že se ruší jejich individuální platnost. Wagnerová dobře ví, že některé druhy šumu už jsme dávno přestali vnímat.

Titul Literární reportáže je nicméně nutno brát s rezervou, náměty totiž většinou nemají žádné literární konotace; dá se mluvit spíš o literárním stylu, ale ani to neplatí bezezbytku. Jádro knihy sestává z reportáží publikovaných v šedesátých letech (pět z nich vyšlo v časopise Plamen), doplňuje je však i řada textů, které byly psány v emigraci nebo nesou „porevoluční“ dataci – společně tvoří druhou část knihy. I když v sobě autorka nezapře zručnou spisovatelku, narazíme i na reportáže výrazově strohé, jako je tomu například v článku o dění na Fakultě technické a jaderné fyziky, kde je jazyk spíše než literaturou zatížen byrokratizující dikcí, která souzní s reformně angažovaným duchem tehdejší doby. Literatura se nicméně v reportáži objeví – to když Wagnerová zmiňuje, že umění i knihy jsou nedílnou součástí života mladých přírodních vědců, kteří čtou Literární noviny i Plamen a diskutují o Sartrových Mouchách i o doslovu Ivana Svitáka. Dnes, kdy se literární časopisy už pomalu nečtou ani na katedrách bohemistiky, to zní jako z jiného světa. Šedesátá léta bychom si přesto neměli zbytečně idealizovat, neboť síla i svobodomyslnost tehdejší – zdaleka nejen umělecké – generace do značné míry rostla z nesvobody let padesátých.

Možná ještě víc než název knihy ale překvapí titulní fotografie, na níž je migrující dělník kdesi v Kalifornii v roce 1935. Při nejlepší vůli se zde jen těžko hledá souvislost s jakýmkoliv textem předkládaného souboru, leda snad, že by šlo o odkaz na nedobrovolné přesuny nejprve českého a posléze německého obyvatelstva v pohraničí. Proč ale nebyla vybrána fotografie autentická?

Ušlechtilost

U dvou námětů je zřejmé, že jsou pro Wagnerovou srdeční záležitostí: jedná se o osudy československých antifašisticky smýšlejících Němců a příběhy členů komunistické studentské odbojové skupiny Předvoj. Nikoliv náhodou jim věnovala samostatné knihy Odsunuté vzpomínky (1993) a Neohlížej se, zkameníš (1968). Na textech o Předvoji je přitom znát, že ušlechtilost předčasně dospělých studentů, kteří se po svém rozhodli bojovat s nacismem a mnozí za to zaplatili životem, se promítá i do autorčina stylu. V něčem jako by to ostatně platilo pro její psaní celkově.

Vzhledem k tomu, že šedesátá léta přála překračování hranic v literatuře i publicistice, bychom od jejích reportáží mohli očekávat syrovost a třeba i jazykovou neuhlazenost, která posiluje autenticitu, ale Wagnerová jako by se obracela do minulosti s absolutní vážností a její styl jako by byl ozvěnou tragické i heroické doby, o níž píše s takovým zaujetím, až se může zdát, že popisuje, co sama na vlastní kůži zažila. Nebojí se velkých slov a neváhá využívat patosu ani nenápadného moralizování, které se dovolává všeobecné slušnosti. Což nutně nemusí působit nepatřičně, navíc tyto prostředky odpovídají dikci členů Předvoje, které v reportážním eseji Hamleti a donkichoti jsou naši předkové zhusta cituje. Autorka se tak k předmětu svého zájmu nepřibližuje jen v prostoru a čase, ale také jazykem. Snaží se především „pochopit druhého člověka“, a to až do takové míry, že vlastní hlas občas zcela upozadí, nebo jej nechá splynout s hlasy těch, kdo by bez jejího přičinění promluvit nemohli či nechtěli a na které historiografie zapomíná.

Proti srsti nacionalismu

To ovšem neznamená, že by Wagnerová heroi­zovala sebe samu. V druhé části knihy, kde se z většiny nacházejí texty vzniklé v posledních dvaceti letech, například v reportáži věnované německé uprchlické politice, obnažuje vlastní předsudky („před Araby se mám na pozoru“), za něž se „tak trochu stydí“, a místo aby je tajila nebo retušovala, je podrobí kritické analýze. Zmíněný „ušlechtilý“ literární styl se sice z některých pozdějších textů vytrácí ve prospěch poněkud nevýrazného publicistického psaní, zacílení ale zůstává neměnné, fixované na pohled zdola – v jednom případě se dokonce autorka po 47 letech znovu vypraví do vesnice Plástovice, aby poté, co v šedesátých letech dokumentovala, jak s místem zatočila kolektivizace, podala zprávu o tom, co s ním udělala reprivatizace. Wagnerová si vůbec všímá toho, že boje o krajinu, vesnici, ale i paměť se nevyhýbají žádnému režimu – včetně toho, který nazýváme demokratický. I v současnosti existují témata, za nimiž se skrývá přehlížené násilí na lidech i na přírodě a o nichž stojí za to psát. Přítomnost od minulosti se nemusí lišit tolik, jak bychom si přáli.

Reportáže Aleny Wagnerové lze pro jejich specifičnost jen těžko srovnávat s prací jiných českých autorů stejného žánru. Když ale pisatelka proti srsti českého nacionalismu obrací svůj zrak k československým Němcům, nelze v jejím počínání nevidět návaznost na práci Mileny Jesenské, jež v knize Nad naše síly. Češi, Židé a Němci 1937–1939 (1997) sleduje osudy Němců, kteří prchali před německou armádou obsazující Sudety. Stejně tak bychom mohli tvrdit, že Wagnerová svým způsobem následuje stopy anarchisty, reportéra a válečného zločince Michala Mareše, jehož reportáže z let 1945 až 1948, sebrané v knize Přicházím z periferie republiky (2009), bez slitování demaskovaly divoký odsun Němců i zvěrstva, která ho provázela. V reportáži z místa, kde stál koncentrační tábor Ravensbrück, Wagnerová zdůrazňuje, že „nebezpečí kolektivní lhostejnosti vůči utrpení druhých ohrožuje nás všechny a za všech dob“. Jinde zase používá obrat „mobilizace lidskosti“ – a možná právě do těchto slov lze vtěsnat smysl jejích reportáží.