Nezpronevěřit se vnitřnímu kompasu

Knihu se záhadným názvem τ (tau), završující sebrané spisy surrealistického básníka a psychologa Zbyňka Havlíčka, lze pokládat za svého druhu paralipomena, jež poslouží především čtenářům, kteří už Havlíčkovo dílo znají z předchozích počinů Otevřít po mé smrti (1994), Skutečnost snu nebo Dopisy Evě (obě 2003). Svazek přináší různé zajímavé, ale také nahodilé dodatky k předchozím publikacím, nicméně těžiště knihy spočívá v záznamech snů, deníkových zápiscích a v obsáhlé korespondenci s osobnostmi surrealistického okruhu, kolegy, pacienty, blízkými lidmi i představiteli kulturního života.

Projekt surrealismus

Největší část knihy zabírají záznamy snů a deníkové zápisky. Mnohdy se tyto dvě položky slévají a mísí do sebe, takže nelze zcela odlišit, kde začíná sen a kde už pokračuje zápis běžných denních událostí: „Diskutovali jsme o Hiršalových neoplazmatech; nakonec jsme si dali schůzku v malé hospůdce. Když Vratislav odešel, zůstal jsem chvíli, seděl na chodníku. Šel kolem Josef Hiršal a dlouze na mne pohlédl.“ Zájemce by neměl očekávat, že bude číst zápisky zřetelně roztříděné mezi to či ono téma, které budou mít punc „deníkové literatury“ – vysoce stylizovaného útvaru, který svou literární formu maskuje za každodennost. Havlíčkovy zápisky jsou zjevně texty, které byly určeny pro vlastní potřebu, zároveň ale byly psány s jistým přesvědčením i odhodláním. Nejsou méně zajímavé než třeba Divišovy nebo Zábranovy deníky, ale je třeba při jejich čtení vynaložit jisté úsilí.

Vstoupit do hájemství Havlíčkových zápisků totiž není úplně snadné. Zprvu je obtížné účastnit se jeho vnitřního světa, protože k mnoha zapsaným snům, reflexím i prostým básnickým větám chybí klíč. I pro čtenáře zaujatého Havlíčkovou osobností a dílem bude kniha představovat tvrdý oříšek. Básník nemá velkou chuť zaznamenávat vděčná privatissima, drby, impertinence, výpady, pomluvy či jízlivosti – zkrátka vše, po čem možný čtenář lační, aby si potvrdil, že autor je koneckonců člověk jako každý druhý. Havlíčka zajímají v deníkových záznamech jiné věci: obsesivní myšlenky a představy, různě se větvící úvahy, motivy, které se navracejí, útržky vět, zárodky básní. Nenajdeme tu mnoho komentářů k politické situaci, a pokud ano, pak spíše v obecném duchu: „V dobách nejstrašnějšího úpadku, v dobách nejčernější beznaděje, jedině básník zůstává revolucionářem, a jedině revolucionář je básníkem.“

Mnohdy je ovšem přítomen i jistý suchý a bezděčný humor. Třeba když autor tónem seriózního vědce mluví o „problému zídky v mých snech“. Nebo když v textech nenápadně probleskne autorův svérázný temperament: „Pokládám kladení základních filosofických otázek cestou z nádraží za stupidní.“ Havlíček se skrze své zápisky profiluje jako bytostný individualista, pro kterého nebyl problém napsat „drzý“ dopis Karlu Teigemu (bohužel je nejspíš ztracen) a slavného teoretika vyprovokovat k značně sarkastické odpovědi, kterou si básník za pomyslný rámeček jistě nedal. Zároveň si Teige ihned povšiml značky či podpisu ve formě řeckého písmene tau, která byla pro Havlíčka zjevně fatálně důležitá a koneckonců dala přítomnému svazku název: „Trochu víc by mě zajímalo vědět, proč Váš dopis, ať už je psán v jakékoli pozici, má místo podpisu jakousi šifru.“

Havlíček je individualista, který se před světem rád skrývá a maskuje. Individualismus ale v jeho případě neznamená solipsismus. Je to spíš věrnost několika málo zásadám, které jej formovaly v mládí. Je to naplnění premisy projektu Jeana­-Paula Sartra, jak ji formuloval v knize Existencialismus je humanismus (1946, česky 2004): „Člověk je především projekt, který se subjektivně žije, místo toho, aby byl třeba měchem, hnilobou nebo květákem; nic neexistuje před tímto projektem; z nebes nic rozumného nevyčteme, a člověk bude především tím, kým se být rozhodl.“ Havlíčkovým „projektem“ byl surrealismus. Pro ten se rozhodl a celý život mu zůstal pozoruhodně věrný. Surrealismus byl základním bodem, z něhož povstávalo jeho tvůrčí bytí.

Z deníkových záznamů je zřejmé, že Havlíček svůj vnitřní svět odhodlaně vyplňoval vizemi, sny, láskou a poezií. Toto odhodlání ale nevzniklo jen z privátních zdrojů. Teprve když básník vstoupil na stezku surrealismu, mohl svá tíhnutí, nutkání i skryté předpoklady začít vyjevovat. Surrealismus – jakkoli se to téměř po sto letech od vzniku hnutí může zdát neuvěřitelné – má schopnost v člověku cosi zažehnout. I v Havlíčkovi tak zůstala věrnost ideálům jeho mládí, tedy věrnost surrealismu, byť ve vnějším životě byl možná aktivním straníkem a zodpovědným „pracovníkem“.

Sám sobě podnětem

V denících se objevují poznámky, které Havlíček později rozvede do velkých teoretických prací. Jde například o souvislost mezi poezií a duševní nemocí, která dá povstat významnému textu Básnický obraz a schizofrenní symptom, který je otištěn v knize Skutečnost snu. V zápisnících se objevují první kusé poznámky, které tuto shodu reflektují: „V poezii – stejně jako v psychóze – je člověk sám sobě podnětem.“ Toto hledisko si Havlíček velice dobře uvědomoval. S nadsázkou řečeno: i on sám byl sobě tím hlavním podnětem. Z vnitřního světa rostla celá jeho básnická osobnost.

Havlíček vynakládá velké úsilí, aby z utajených oblastí vlastního života vybudoval univerzální mýtus. Je pro něho zásadní, kdy napsal konkrétní báseň, kdy se mu zdál určitý sen, je pro něj významné, kdy ztratil zápisník. To nejsoukromější, co jej obklopuje – zápisky, sny, básně –, převádí do mytické roviny. Ačkoli si nedělal velké naděje na publikaci, zjevně měl zájem na tom, aby jeho myšlenky a obrazy přetrvaly – aby i po jeho smrti probleskovaly do tmy jako pozoruhodné světlušky, a přiváděly tak k jeho dílu pomyslné bloudící poutníky.

Havlíček je bytostný básník v tom smyslu, že se mu svět i život skládají do nepřetržité básně, která nemusí být nutně psána ve verších. Vnímá průrvy ve skutečnosti, skryté mentální procesy, které se vyšinou z vazby a žijí novým a překvapivým životem. Například v prvním dopise Stanislavu Dvorskému hovoří o zvláštním domorodém kmeni, ve kterém je „přátelství možné toliko za předpokladu transfúze krve anebo za předpokladu vyhození profesora logiky oknem“. V podobných větách cítím Havlíčkovu ne­­­ochotu přijmout dohodnutou podobu skutečnosti a považuji to za svébytný druh vzpoury. Havlíčkova revolta není vzpourou revolucionáře na barikádách, je revoltou mnohem niternější. Revoltou, která se snaží překonat rozpor mezi sociál­ní determinací a vnitřním životem, což dává povstat poezii.

Psychonaut

V textu Příspěvek k dynamice lucidních snů Havlíček napsal: „Od dětství byl můj snový život značně bohatý a téměř vždy jsem věnoval pozornost svým snům (…) Dnes disponuji několika sty těchto autentických záznamů, zapisovaných většinou ráno po probuzení a často ještě uprostřed noci. Můj spánek by nebýval klidný, kdyby na nočním stolku neležel připravený sešit.“ V tom měl pravdu. Snové deníky zabírají největší část knihy, ale proniknout na jejich území – jak už jsem ­uvedl výše – není snadné. Snový svět druhého člověka pro nás zprvu představuje cizí planetu, jejíž pozoruhodnou, ale přesto svým způsobem nepřátelskou flórou se musíme prosekat.

Havlíčkovy zápisy snů nás staví před náročný úkol. Musíme se proměnit z čtenáře­-konzumenta ve čtenáře­-psychonauta, který začne zkoumat autorův mentální vesmír i s jeho znepokojivými slunečními soustavami, které se jen vzdáleně podobají našemu světu. Termín „psychonaut“ (námořník mysli či duše) v psychedelické metodologii popisuje výzkumníka, který se noří do stavů změněného vnímání za pomoci drog a poté o svých stavech referuje. I Havlíček byl svého druhu psychonaut, a to dlouho předtím, než se jako psycholog začal intenzivně věnovat terapiím s LSD. Od mládí se vydával na pozoruhodné cesty do hlubin snu: „Vnějším zdrojem může být opravdu jenom příroda, táž příroda, která je v nás; materialismus kultury, techniky, ekonomie, obchodu atd. je opravdu jen projekcí, jen symbolem vnitřních procesů.“ Budeme­-li číst snové zápisky tímto prizmatem, budou pro nás mnohem zajímavější, než když v nich uvidíme jen odtažitý dovětek k dílu velkého básníka.

Zde jsou lvi

Sny se podobají podzemním jeskyním, do kterých musíme jako speleologové sestoupit s vědomím, že to bude náročný a nebezpečný proces. Ne náhodou se samizdatový sborník z roku 1979 věnovaný Zbyňku Havlíčkovi jmenoval Speleolog v hlubinách nevědomí. Jeho sny jsou bohaté a epické, jsou to v pravém slova smyslu dobrodružství na odvrácené straně života. Je třeba zmínit sen o Rembrandtovi, v němž básník podstupuje několik boxerských zápasů na večerní divadelní scéně, načež se sen přesmýkne do vize šlechtického sídla, kde on sám je Rembrandtem a v úzkosti a halucinačním šílenství potkává na chodbách bytosti v maskách, jež mu zvěstují různé pravdy o životě. Básník sen považoval za významný a neváhal jej opisovat spolu s básněmi: „Má navigační hvězda… Je úzkost má navigační hvězda? (…) Večer opisuji sen o Rembrandtovi a Plivnutí na prapor – několik hodin.“

Havlíček byl sny posedlý. Pokud bych po­­užil esoterickou terminologii, životem jej provázel jeho „astrální“ dvojník, který mu umožňoval žít nesmírně bohatý život snový. V jednom krátkém a nenápadném zápisu hovoří o snu, který jej zavedl kamsi do Krkonoš, kde spatří na nebi zvláštní útvar: mramorové nebe, které je poseto kříži a připomíná obrovský hřbitov; krom jiného na nebi vidí i portrét Stalina. Ještě ve snu chce tento motiv zaznamenat. Doslova píše: „Běžím pro skicář, abych si nakreslil mapu nebe; mezitím vize zmizí v mracích.“ Zvláštní duchapřítomnost, odhodlanost, schopnost vnímat nevídané autora neopouští ani ve snu.

Sny se sice zdají i zvířatům, schopnost snít tedy není výhradně lidská (možná je to vlastnost pozemského bytí obecně), ale zároveň jen člověk dokáže zpracovat senzuální a myšlenkové podněty snu do nového útvaru, jakým je jeho záznam. Klišé praví, že záznamy cizích snů jsou pro druhého nezajímavé. Není tomu tak úplně. Ale jsme až příliš determinováni vnějškovostí současné epochy. Internetová doba vede k tomu, že svět se jeví být kompletně „odkouzlen“ a poznán. Všechna místa na zeměkouli jako by už byla objevena a proměřena. Snové záznamy Zbyňka Havlíčka nicméně ukazují, že si lze vystačit s málem – pouze se svým vnitřním světem. Pozornost ke snům je výspou pravého humanismu, protože nás zbavuje chiméry přesvědčení, že jsme se o svém bytí už všechno dozvěděli. Zkrátka a dobře: ve snech se lze ještě potkat s nápisem „Zde jsou lvi“. Člověk zdaleka není poznanou bytostí, jak si dnes mnozí myslí. Naopak, skrývá před sebou mnohá tajemství a vždycky se může v náhledu na sebe samého mýlit. Celý svazek τ je svědectvím nejen o Havlíčkových mimořádných kognitivních a duševních schopnostech, ale je také o obrovském vnitřním potenciálu, který se v každé lidské bytosti skrývá.

Velká množina poezie

Jiří Zizler v svých Bagatelách v revue Souvislosti č. 4/2022, kde se přítomné knize věnoval, vyslovil pochybnost, zda Havlíček žil v pravdě, i když žil „autenticky“. Měl tím mimo jiné na mysli básníkův paralelní vztah s Evou Prusíkovou, o němž jeho manželka Věra neměla tušení. Z hlediska soukromé morálky lze jistě tuto pochybnost vyslovit, ale obávám se, že ji mohou vyslovit pouze básníkovi bližní. Z hlediska básnického lze totiž autenticitu považovat za pravdu svého druhu a Havlíček zjevně považoval za to nejpravdivější a nejautentičtější, o co v životě mohl usilovat, poezii. Sny, deníkové zápisy, korespondence – to vše bylo součástí jedné velké množiny poezie, která pro něho byla nejdůležitější věcí. Jestliže jedině v poezii se mohl cele a úplně vyslovit, pak je jasné, že toto hledisko bylo pro něj nadřazené všemu ostatnímu. Jestliže teprve v poezii byl úplným a jedinečným člověkem, jakým si předsevzal v mládí být, jestliže teprve v poezii naplnil svůj vlastní „projekt“ existence, pak soukromá nepravda získává jiné postavení. Morálka uskutečnění může mít jiná kritéria než soukromý mravní život.

Co se tedy z četby Havlíčkových zápisků, záznamů snů a korespondence dozvídáme? Především je to svědectví o pozoruhodné lidské existenci, která se nenechala pozřít dobou, ale využila ji pro rozvoj vlastních tvořivých schopností: „Píši na vyšetřovně: s prací to bude horší. A což teprve s úklidem… Je mi však harmonicky a překrásně. Obstál jsem, já i můj svět…“ Snad právě tato nenápadná věta je pro mne kvintesencí životního přístupu Zbyňka Havlíčka. Je ujištěním, že jeho „projekt“ má smysl. Otázku, zda jsme obstáli, je totiž nutné si čas od času položit. Pravda, ne vždy si můžeme odpovědět tak jako Havlíček. Občas obstát nemusíme. Nicméně je někdy nutné přistoupit k životu jako k určité zkoušce, která formuje naši existenci. Jak vytvořit svůj život? Jak zformovat svůj život tak, aby odpovídal už kdysi v mládí zahlédnutému vnitřnímu kompasu, a nezpronevěřit se mu? To jsou otázky, které zůstávají i po dočtení knihy.

Autor je básník a recenzent.