Zatímco z euroatlantického pohledu se Putinovo Rusko agresí proti Ukrajině stalo mezinárodním vyvrhelem, nezápadní státy v tomto ohledu často zaujímají méně jednoznačné či dokonce opačné postoje. Nejde přitom pouze o „krátkozrakost“ tamní politické reprezentace, jak to často bývá prezentováno v našich médiích, ale z velké části o důsledek systematické ruské politiky kupříkladu vůči blízkovýchodnímu regionu. Tématu se věnoval 7. srpna na stránkách panarabského deníku al-Quds al-Arabí egyptský politolog a aktivista Amr Hamzáwí v článku nazvaném Ruský návrat na scénu. Rusové podle Hamzáwího dokázali šikovně využít katastrofální americké politiky po roce 2001, která se vyvíjela od vojenských intervencí a snah o jednostrannou hegemonii přes strategické váhání až k ústupu od bezpečnostních slibů daných regionálním spojencům a stahování se z oblasti. Rusko díky tomu mohlo reformulovat svou roli na Blízkém východě a prosadit se i mimo tradiční místo svého vlivu, Sýrii. Moskva se prezentuje jako stabilizační síla, která usiluje o vojenskou, bezpečnostní, ekonomickou a obchodní spolupráci se všemi vládami v regionu, aniž by jim dávala na výběr mezi ní a jejich stávajícím spojenectvím s USA. Rusům se daří v regionu udržovat „neideologické“ strategické vztahy mimo rámec tamních aliancí a konfliktních linií. Pro mnoho blízkovýchodních států Rusko představuje alternativní globální mocnost, která brání americké dominanci a jejíž politika navíc nekolísá s ohledem na změny administrativy. K nelibosti Západu se tak k odsouzení agrese proti Ukrajině a protiruským sankcím odmítli připojit nejen blízcí ruští spojenci Sýrie a Írán, ale také řada tradičně „prozápadních“ zemí, jako jsou Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Egypt, Turecko, a dokonce Izrael. Rusko podle autora jednoduše sklízí plody pragmatického přístupu a image země schopné v regionu vojensky zasahovat, vyvážet zbraně a technologie a poskytovat bezpečnostní garance, čímž vyvolává reminiscence na vlivnou sovětskou přítomnost v druhé polovině 20. století.
Protizápadním resentimentům – tentokrát v subsaharském regionu – se věnuje další egyptský akademik Hasan Abú Tálib v článku z 8. srpna nazvaném Afrika odmítá neokoloniální chamtivost, který vydal panarabský deník aš-Šarq al-Awsat. Autor vysvětluje, že aktuální převrat v západoafrickém Nigeru nepřišel z čistého nebe, ani není výsledkem podvratné činnosti Putinova Ruska. Jde o projev prohlubující se nespokojenosti mnoha Afričanů s tím, co vnímají jako neokolonialismus západních států. Vykořisťování rozsáhlých afrických zdrojů neskončilo s klasickým kolonialismem a dosažením nezávislosti, ale pokračovalo i nadále prostřednictvím řady politických, ekonomických a kulturních nástrojů. Na Afriku měla zvláště negativní dopad studená válka, která zde vedla k řadě občanských konfliktů. Kolaps sovětského bloku způsobil rychlé opuštění „antiimperialistické“ politiky a většina afrických zemí se začala orientovat na Západ, který této unipolarity ve spolupráci s lokálními zkorumpovanými elitami využil při dalším čerpání afrického bohatství na úkor místních obyvatel. Negativní pocity vůči arogantním Američanům, Britům, Francouzům i dalším se v průběhu let transformovaly v současnou averzi a otevřené nepřátelství. Posilování vztahů s Ruskem, Čínou a dalšími nezápadními mocnostmi je tak přirozeným důsledkem nerovnosti ve vztahu se Západem, není však v žádném případě samospasitelné. Většina Afričanů odmítá vůdce, již se chovají jako loutky; chtějí politiky, kteří se postaví čelem k řešení problémů obyvatelstva a poskytnou jim léky, potraviny a důstojný život. Na současných představitelích Nigeru, Mali, Burkiny Faso a dalších států lze demonstrovat, že jim nejde jen o zpochybnění západních neokolonialistů a jejich afrických spojenců, ale že jsou schopni prosazovat zodpovědnou správu věcí veřejných, ekonomický rozvoj a dobrou politiku ve prospěch všech, vysvětluje egyptský akademik.
V textu nazvaném Když to jde v Izraeli, tak proč ne u nás? na stránkách libanonského listu an-Nahár z 29. července srovnává Ghassán Salíbí politickou situaci v „zemi cedrů“ s jejím jižním sousedem. Salíbí si všímá obrovského protestního hnutí, které se v Izraeli zformovalo proti kontroverzním soudním reformám prosazovaným Netanjahuovým kabinetem. Odpor proti vládě hodnotí pozitivně coby projev zdravého rozumu významné části izraelské společnosti. To u libanonského autora může překvapit, tento příklad nicméně volí záměrně, neboť izraelský nepřítel je pro Libanonce svou agresivní a utlačovatelskou politikou ztělesněním absurdity a iracionálnosti. Na tomto pozadí pak může vyniknout ztráta zbytků zdravého rozumu u obyvatel Libanonu, kterým už mnohdy ani nepřijde divné, když se poslanci obviňovaní z podílu na výbuchu v bejrútském přístavu stanou členy parlamentního výboru pro spravedlnost, když je premiérem jmenována osoba podezřelá z rozkrádání veřejného majetku nebo když se prezidentem republiky stane člověk, jenž za války zabíjel civilisty. Libanonci se nad tristní situací v zemi pozastavují možná za zdmi svých domovů, ale lidové protesty už pravděpodobně nelze očekávat. Občané rezignovali a nechají si líbit doslova cokoliv, myslí si Ghassán Salíbí.