Červnové tažení ozbrojenců z Wagnerovy skupiny na Moskvu skončilo stejně rychle, jako začalo. Odbojný oligarcha Jevgenij Prigožin sice neputoval do vězení, ale trestu – který poslouží především ruské státní propagandě – stejně neunikl.
Jevgenij Prigožin nikdy nebyl osamělý rebel, ale pozornost světové veřejnosti si získal až díky soukromé armádě, která se účastnila – a stále účastní – rozličných ozbrojených konfliktů. Wagnerovci sice své jméno získali podle přezdívky jednoho ze zakladatelů, podplukovníka Dmitrije Utkina, jenž se netají nacistickými názory a hrdě nosí tetování s hákovým křížem, mediální pozornost však na sebe v posledním roce strhl spíše bývalý Putinův „šéfkuchař“.
Na vrcholu popularity
Sen o vzpouře se v posledních desetiletích často objevuje jako jediná cesta ze současné politické despocie v Rusku. Jako historický příklad přitom slouží Pugačovovo povstání v 18. století, případně občanská válka. Představa, že Rusové vezmou do rukou vidle či oštěpy a smetou stávající režim, je lákavá. Idea ozbrojeného povstání navíc souvisí s nedůvěrou, že by bylo možné politickou situaci změnit nějakým „standardním“ způsobem. I proto bylo Prigožinovo nedávné tažení na Moskvu několik dní hlavním tématem světového zpravodajství. Vraťme se však před tuto událost.
V květnu uskutečnila sociologická agentura Ruské pole telefonický průzkum s cílem zjistit žádoucího kandidáta na příštího prezidenta. Podobné výzkumy sice v současném Rusku objektivně neodrážejí veřejné mínění, mohou však něco vypovídat o dynamice společenských nálad. Jak se dalo očekávat, převážná část respondentů odmítla cokoliv říct a ani odpovědi těch, kteří se zapojili, nepřinesly žádné překvapení: na prvním místě se již tradičně umístil Putin, na druhém fantazie šprýmařů, kteří by ve vedení Ruska rádi viděli sami sebe, případně svého kamaráda nebo příbuzného, a bronzový stupínek obsadil Jevgenij Prigožin, po němž následoval vězněný opozičník Alexej Navalnyj.
Jiná mediální agentura těsně před začátkem událostí z 23. a 24. června zjišťovala postoje Rusů k válce. Většina oslovených opět odmítla spolupracovat, ale z těch, kteří zareagovali, téměř polovina uvedla, že schvaluje Prigožinovy aktivity. Krátce před vzpourou se tak Prigožin nacházel na vrcholu popularity. Podporu měl mezi všemi věkovými a sociálními skupinami, nejvíce zastánců ale našel mezi těmi muži nad 45 let, kteří válku od začátku schvalovali a její vedení považovali za úspěšné.
V důsledku dvoudenní vzpoury a rychlého zásahu ruské propagandy se postoj Rusů k Prigožinovi, potažmo celé Wagnerově armádě prudce zhoršil. Ruský hrabě von Stauffenberg v rodném Petrohradě ztratil své paláce, obchodní centra i mediální impérium, jeho politický potenciál se rozptýlil a je nabíledni, že některé jeho spolupracovníky nemine čistka, až na ně skrze celostátní vysílání ukáže propagandistická mašinérie.
Dobrovolný exil
Jeden z nejznámějších příkladů ruské vzpoury se odehrál na přelomu 16. a 17. století v časech takzvané smuty neboli období zmatků. Tehdy se v centru bouřlivých událostí ocitli představitelé rjazaňské šlechty bratři Zacharij a Prokopij Ljapunovové, kteří po smrti Borise Godunova přešli do služeb Lžidmitrije I. a dokázali udělat zázračnou kariéru (později jednoho z bratrů zabili kozáci). V případě Jevgenije Prigožina je pravděpodobnější, že sice bude omilostněn, ale za zradu přesto zaplatí. Vzbouřence si režim ponechá na své straně, ovšem ne v původním postavení ani místě určení. Jako každý jiný autoritářský vůdce i Putin musí ukázat, že šlo o druhořadou událost, pouhé chvilkové selhání. Propagandě takový scénář prospěje, protože se najde viník potíží, a společnost se vrátí k zavedeným pořádkům. Povaha trestu se sice od dob velkého teroru změnila, ale inspirace Stalinem je zřejmá. Ostatně v nově připravované učebnici dějepisu, na níž pracuje tým historika Alexeje Filippova, se uvádí, že Stalin byl efektivní manažer. Zřejmě tedy dojde k nomenklaturnímu střídání, aby se již nezrodil další Prigožin a ostatní oligarchové si uvědomili, kde je jejich místo v mocenské hierarchii.
Povstalci už se dnes nezabíjejí, ani se neposílají na Sibiř. Jako exil slouží strategické zóny, a tak wagnerovci pokračují ve své „činnosti“ v Africe a také ve výcvikových střediscích v Bělorusku. Na důkaz smíření s režimem Prigožin na konci července prohlásil, že pozastavuje nábor žoldnéřů, a přislíbil, že se zaměří na potřebnější úkoly. Podobný tah je užitečným signálem pro propagandu, neboť v očích ruské veřejnosti došlo nejen k pokárání, ale také k pokání. Nezapomínejme, že to přece jen byla vzpoura vůči vládnoucímu režimu, i když dost zpackaná. Proto je výhodnější na chvíli jejího vůdce uklidit do ústraní, domluvit s ním další spolupráci a až potom mu dovolit pokračovat v započaté kariéře. Tentokrát už ale pod přísným dohledem a po odstranění některých osobností Wagnerovy armády.
Autorka je komparatistka.