Před pár týdny jsem vstoupil do jiné dimenze. Oblohu nepotáhla bouřková mračna, svět nezalil tajemný přísvit, čas se nezastavil ani nezrychlil; plynul dál v líném vedru letního odpoledne. Přechod „na druhou stranu“ ohlašovaly dvě obyčejné otázky. Ale nepředbíhejme.
Při pročítání inzertní rubriky časopisu Posel záhrobní se člověk občas neubrání emocím. Třeba na zadní straně obálky čísla z roku 1925 čteme: „Kolářský dělník, starší, hledá místo do spiritistické rodiny, kde by mohl pracovat jak tělesně, tak i duševně. Lask. nabídky buďtež řízeny na adresu: Mořic Pokorný, Bohuslavice č. 122 u Kyjova, Morava.“ V jiném vydání měsíčníku z téhož roku je zase otištěno: „O jakékoliv zaměstnání trvalé prosí poctivý a spravedlivý mladší muž. J. Mach v Loučeni č. 155 u Nymburka.“ Za srdce chytne „vdova 40letá, s 1 dítkem“, která „hledá místo ku vedení samostatné domácnosti, do obchodu neb za hospodyni. Mluví česky, německy a maďarsky.“ A jinde se „přijme děvče ze spiritistické rodiny ku dvěma osobám na venkově, kde bude považováno a s ním jednáno co s členem rodiny“.
Všimněte si: středočeský Nymburk, jihomoravský Kyjov… Časopis, jejž skoro čtyři desetiletí vydával v podkrkonošské Nové Pace neúnavný propagátor spiritismu Karel Sezemský, měl širokou síť předplatitelů, rozhozenou napříč celým prostorem českých zemí. Zdravice ovšem přicházely do redakce i od souvěrců z Bratislavy nebo z Vídně. A vzhledem k tomu, že tiráž Posla udávala speciální cenu pro subskribienty „do ciziny a zámořska“, lze předpokládat, že se četl též v USA, byť především v krajanských kruzích.
Antal Stašek obdařil spiritisty pojmenováním „blouznivci našich hor“, což byl jistě atraktivní titul pro knihu, ale současně zavádějící, neboť jim přisoudil pověst pomatenců, kteří na temných horských samotách vyvolávají za svitu poblikávajících voskovic duchy. Realita však měla s naivním svíčkařením společného zhruba tolik, co Staškova těžkopádná venkovská próza se skutečným spiritismem.
Je pravda, že duchověrci pořádali seance a vůbec projevovali čilý zájem o nejrůznější „záhady duševní“. Na druhou stranu pěstovali liberálního ducha a emancipované myšlení. Příčily se jim nacionalismus i katolická rigidnost, byli průkopníky vegetariánství, razili abstinenci – a snili o lepším světě bez chudoby, bez nerovností a společenských křivd. Není divu, že byli trnem v oku církevním úřadům i c. k. státnímu aparátu. Kupříkladu v roce 1904 vydalo okresní hejtmanství v Nové Pace zákaz konání jakýchkoli spiritistických schůzí, a to jak na veřejných místech, tak v soukromých bytech. Porušení nařízení, které mělo zabránit „nebezpečným účinkům spiritistického učení na lidské zdraví“, se mohlo trestat až čtrnácti dny vězení.
O sto dvacet let později jsem se kvůli spiritismu dostavil na hejtmanství i já, společně s Magdalenou Lindaurovou z grafického studia Kapitola. Na rozdíl od našich předchůdců jsme tam nebyli dovlečeni dráby, přišli jsme dobrovolně, ale nakonec jsme se cítili podobně mizerně. Abych to vysvětlil. Oba jsme fascinováni jedinečnou sbírkou medijních kreseb uchovávanou v novopackém muzeu – stovkami výtvarných děl neškolených autorů, v nichž se potkává automatická kresba s vizemi vesmírných a snových krajin, fantastická fauna a flóra s erotickou tematikou. Rozhodli jsme se, že tomuto pokladu, jenž si coby projev art brut získává čím dál tím větší pozornost u nás i v zahraničí, věnujeme konečně pořádnou monografii spojenou s důkladnou katalogizací rozsáhlé kolekce.
A protože Nová Paka spadá pod hejtmanství královéhradecké, chtěli jsme u příslušných autorit získat záštitu. „Co z toho budeme mít?“ pokládá nám správce veřejných statků v klimatizované kanceláři, jíž vévodí Komenského busta, první otázku. Vysvětlujeme, v čem jsou medijní kresby světově unikátní a proč se objevují názory, že by podkrkonošský spiritismus měl být zapsán – podobně jako jízda králů ve Vlčnově – na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. „Nás zajímají jenom investice,“ dozvídáme se a snažíme se pochopit, v čem jsou investice do kulturní oblasti a historického povědomí horší než třeba výstavba multifunkční arény.
Pak zazní otázka druhá, pronesená ironicky: „Kde je Nová Paka, prosím vás?“ Chápu, cesta panským kočárem na okraj gubernie zabere půl dne. Ale s nejnovějšími dopravními prostředky, mezi něž patří vynález služebního automobilu poháněného penězi daňových poplatníků, se dá příslušná trasa z Hradce sfouknout za méně než hodinku.
Vypotácíme se do parného odpoledne a mně začíná být jasné, proč podkrkonošský rodák Zbyněk Havlíček dával svým básnickým textům názvy jako Strašidla, Kabinet dra Caligariho nebo Pekingský hematom.
Jiný svět.
Autor je šéfredaktor nakladatelství Paseka.