Přestaneme opakovat staré vzorce?

Takzvaná umělá inteligence fascinuje i děsí. Bezpochyby bude mít společenské dopady, a nepůjde jen o vznik nových, kreativnějších typů zaměstnání. Je známo, že umělá inteligence dokáže rozeznávat vzorce či formule, což se dá mimo jiné využít k identifikaci klauzulí v obrovitém množství smluv, přičemž dané klauzule mohou být důležité k určitému datu nebo v určitém kontextu, zatímco při přípravě těchto smluv jim nebyla důležitost připisována. Nejde pochopitelně jen o identifikaci daných slov či slovních spojení, ale i o slova, obraty či formule, které by mohly být relevantní. Je také možné – a u právních textů téměř jisté –, že obecná standardizace, která proběhla před postupným rozvojem a aplikací umělé inteligence, tuto práci nesmírně usnadňuje. Jak z hlediska obsahu, tak jazykově byly právní smlouvy v roce 2015 skutečně mnohem standardizovanější než v roce 1965. To nejspíš bude z podstaty znepokojivé jen pro málokoho, jelikož samotný proces je tu snadno pochopitelný a sledovatelný. Intelektuálně zajímavou a náročnou se ovšem otázka stává, když přijde řeč na umění – a nejenom na ně.

Stroje a metafory

Deník N zveřejnil v kulturní příloze ze 17. úno­­ra 2023 několik uměleckých děl vytvořených umělou inteligencí, která vypadala celkem přesvědčivě, a pokud by je doprovázela dávka vhodného diskursu a nebylo by známo, že je vygenerovala AI, nejspíš by v katalogu tyto výtvory byly brány vážně a mohly by se dočkat recenzí hodnotících umělecká rozhodnutí autora. I vytvoření uměleckého díla umělou inteligencí ovšem předpokládá volby, totiž udělení určitých pokynů, jež jsou následně realizovány obrovským korpusem referencí v systému, který – a tady už se skutečně pohybujeme ve sféře umělosti – vybere a zkombinuje prvky, jejichž spojení se zdá být pravděpodobné a přirozené, což se příliš neliší od situace, kdy počítač kombinuje velké množství možných tahů v šachu. Je potřeba vzít v úvahu, že umělá inteligence, jak ji známe, je více či méně (ale čím dál více) komplexním způsobem statistické predikce. Identifikuje obvykle jedno slovo nebo jeden umělecký prvek jako pravděpodobný na základě prvků, které mu předcházejí. To pochopitelně vyžaduje rozsáhlé učení a někdy nejspíš také zásah člověka. Odpovědi chatbotů se v průběhu času mění, když se některé pravděpodobné odpovědi ukazují jako chybné či irelevantní nebo když se rozšíří textová, případně ikonografická databáze. Na umělé inteligenci zatím zkrátka není nic mystického.

To všechno by nicméně mělo zaměřit naši pozornost k jedné otázce: do jaké míry je kultura, včetně té „vysoké“, postavena na formulích a stereotypech, jejichž výskyt v určitém kontextu, stejně jako dojmy a reakce vyvolané v publiku, může být předvídán na základě analýzy předchozích artefaktů, tak jako když stroj analyzuje minulé tahy v šachu? Pokud je tu jeden prvek, skoro vždycky se objeví i další, což platí, dokud máte relevantní popisy a charakteristiky prvků. Je ale pochopitelně předčasné s jistotou tvrdit, zda se tím vylučuje veškerá originalita.

Několik pokusů, které jsem provedl s vytvářením „uměleckých děl“, vedlo k velmi nezajímavým výsledkům. Stroj podle všeho není schopen rozpoznat metaforično a zdá se, jako by žil v estetice počítačové hry. Na zadání „Řím severu“ odpověděl obrázkem kolosea a několika stylizovanými barbary. V běžné lidské řeči by Řím severu pochopitelně nebyl Řím. A jestli sever nutně implikuje barbary, to nevím. Jakmile zadání obsahuje reflexivitu, ironii nebo komplexitu, případně odkaz na relativně nezvyklé myšlenky či texty, počítač jako by si nevěděl rady. Samozřejmě to neznamená, že by šlo o princip. Nic nenasvědčuje tomu, že by se přinejmenším (z našeho pohledu) relativně komplexní myšlenky nebo ironie nedaly převést na formule, a umělá inteligence je tak nemohla rozkrýt. Díky strojovému učení bude pravděpodobně také schopná vytvářet na základě stávajícího intelektuálního univerza komplexnější myšlenky, a to i o společnosti, kultuře a umění.

Neznamená to však, že v budoucnosti nebude existovat smysluplný pojem originality. Jednotlivci v minulosti stvořili prvky kultury a i v budoucnu se najdou jednotlivci – přinejhorším jen hrstka –, kteří budou schopni přicházet s novými prvky. Postupně se bude měnit také celá společnost, mimo jiné i kvůli umělé inteligenci a automatizaci, což podnítí nové umění, novou kulturu a také nové reakce, jež můžeme sotva předvídat.

Vykročit ze šablon

Třebaže je pochopení formulovitého a stereotypního charakteru většiny naší kultury z krátkodobého hlediska skličující, jde o náhled, se kterým musíme počítat. Jestliže je naše právo i umění formulovité, proč by takové nemohlo být i téměř všechno ostatní? Jakkoliv tento pohled působí radikálně, v zásadě nejde o nic nového. Pozdější a složitější kulturní epochy vždy identifikovaly stereotypní a formulovitý charakter těch předcházejících. Právě k tomuto došel ve 20. století americký badatel Walter J. Ong, když v prozaickém stylu tudorovského období rozpoznal to, čemu říkal reziduální oralita. Rozdíl by mohl spočívat v tom, že dnes díky vynálezu umělé inteligence dokážeme důkladně prozkoumat svou vlastní formulovitost a v ideálním případě z ní vykročit. Do jisté míry to odpovídá tomu, co navrhuje (byť jen ve sféře umění) Patrik Garaj v Deníku N z 23. února 2023, kde píše, že umělá inteligence může vyvíjet tlak na kreativitu, aby se vydala mimo již vyšlapané cesty.

Nejzajímavější perspektivy umělé inteligence nicméně vidím v tom, že konečně zjistíme, zda je život společnosti obecně také formulovitý a šablonovitý. Úlohou vědy je dokázat předvídat budoucí jevy. Umělá inteligence v umění odhaluje, že jeden stereotyp je často doprovázen druhým, a technické využití tohoto principu generuje umělecká díla, která občas budí dojem lidského výtvoru; tato díla se vepisují do konvencí dějin umění a někdy se zdá, že je dokonce překračují, přestože je zřejmé, že jakožto díla umělé inteligence sestávají pouze z konvencí.

I když se to často neříká explicitně a někdy se to i popírá, studium společnosti a kultury obecně vychází z předpokladu, že za nimi je určitá struktura a že je možné, byť jen částečně a velmi nedokonale, předvídat chování země, „kultury“ nebo společenství na základě toho, jak se projevovaly předtím. Tím netvrdím, že země a ještě vágnější pojem „kultury“ jsou relevantními entitami zkoumání – to je také ještě potřeba prokázat. Pokud jde o společnost jako celek, nejsou tyto otázky příliš prozkoumány. Složitost jako taková by nás ale neměla děsit. V bankovnictví a marketingu už samozřejmě proběhly hloubkové výzkumy za účelem zjištění reakcí klientů a také úvěrových rizik spojených s určitým chováním. Zdá se, že i v případě zdánlivě izolovaných oblastí výzkumu vyvstávají prvky, které nemohou být podchyceny běžnými ekonomickými pojmy nebo entitami zkoumání a jsou do jisté míry kulturní. Platí tu totéž co u jazykové predikce: pokud je přítomná určitá konstelace prvků, s velkou pravděpodobností bude přítomen i další prvek. Hlavním problémem ve studiu společnosti a kultury je určení, po kterých prvcích máme pátrat. Pokud u některých společenských a kulturních pojmů zjistíme, že postrádají prediktivní hodnotu, budeme je muset postupně modifikovat.

Co je ideologie?

V dějinách umění je identifikace vzorců a relevantních jednotek studia mnohem snazší než při zkoumání společnosti obecně, jelikož umění je vytvářeno na relativně vědomé rovině, třebaže je zároveň součástí ne zcela explicitních očekávání společnosti, na něž umělec nejspíš často reaguje nevědomě. Opakující se prvky se tu tak zachycují podstatně snáz. Umělecká díla pravděpodobně vznikají v kontinuální souvztažnosti s explicitními popisy, které vytváří umělecká kritika, což činí sféru umění mnohem závislejší na pojmech a jazyce, než nejspíš obecně předpokládáme. A právě na tomto ústředním postavení jazyka staví umělá inteligence při generování uměleckých děl.

Zároveň to ale neznamená, že v případě společnosti není možné identifikovat jednotky výzkumu. Jakmile je navrhneme jako hypotézy, bude nutné za pomoci umělé inteligence prozkoumat, zda se tyto jednotky ve vývoji společnosti opravdu opakují a jestli fenomény, s nimiž jsme si je na začátku spojovali, skutečně tvoří ve svém souhrnu relevantní předmět studia. Možná se ukáže, že když použijeme určitou definici „ideologie“, bude korelovat pouze s fenomény v určitých společnostech, a že většina společenského a politického myšlení na moderním Západě koreluje s jinými fenomény, a tedy, statisticky vzato, také predikuje jiné jevy.

Možná to působí redukcionisticky, ale po­kud nepřijmeme ideu, že jisté fenomény predikují další fenomény, nezbude nám než rozvinout esencialistický koncept, který bude nositelem definice bez vztahu k čemukoli dalšímu a nejspíš zůstane čirou abstrakcí, jíž se nedá nic vysvětlit. Jak upozorňuje Jim Curtis ve své studii o reziduální oralitě v Rusku Stalin’s Soviet Monastery (Stalinův sovětský monastýr, 2020), při analýze výslovného obsahu ideologií si musíme počínat velmi obezřetně. Pokud se podíváme jen na tento aspekt ideologií, tedy na vlastní definice jejich zastánců, mohou vskutku působit jedinečně, téměř jako esence. Jenže ideologie jsou zřejmě spíš formou myšlení než obsahem – přinejmenším ve svých radikálnějších formách, jež jsou v některých společnostech přítomné a v jiných ne. Jak říká Masha Gessen, kterou Curtis cituje, není to tak, že by v Sovětském svazu lidé v sovětskou ideologii věřili, ale ani tak, že by v ni nevěřili. Byla to mnohem spíš forma než obsah. Hlubší analýza ideologie může ukázat, že přítomnost určité nauky, například marxismu, v určité společnosti nemá vůči jiným fenoménům žádnou prediktivní hodnotu (respektive mohla by být velmi snadno nahrazena jinou), zato však tuto hodnotu má agonistický a konfrontační světonázor projevovaný vůči těm, kdo tuto ideologii nesdílejí, stejně jako přítomnost ideologických sloganů.

Tradice nic nevysvětluje

Počáteční identifikaci objektů zkoumání a jasně vymezených fenoménů ovšem musí provést ne stroj, ale člověk na základě četby, zkušenosti a intuice. Je důležité mít na paměti, že umělá inteligence potřebuje nejen data; potřebuje také přinejmenším nějaké kategorie, aby mohla relevantní data identifikovat. Tady se situace stává mnohem složitější než u běžné jazykové predikce. Bude potřeba zjistit, jak identifikovat určitý fenomén, například zkorumpovanou ekonomiku nebo existenci právního státu, a prozkoumat, zda koreluje s přítomností jistých způsobů vyjadřování. Musíme přitom chápat, že slova, která s velkou pravděpodobností následují po jiných slovech, neznamenají ve všech společnostech a historických epochách totéž, což se v souvislosti s jazykovou predikcí příliš nepřipomíná.

Obecně se dá říct, že idea zkoumání toho, která slova a fenomény jsou často provázeny dalšími, by nám mohla pomoci zbavit se znovu a znovu vyvstávajícího sklonu vysvětlovat charakteristiky určitého společenství odkazem k pojmu „tradice“. U fenoménů, které tradici utvářejí, vyjde najevo, že jsou doprovázeny dalšími prvky, které je pravidelně obnovují, a tím z nich činí tradici. Tradice jako taková nic nevysvětluje. Velkou část tendencí bychom našli ve většině společností. V některých přetrvaly nebo získaly vliv, v jiných ne. Musí za tím být faktor stojící mimo tradici samotnou.

Pokud se ukáže, že fenomén, respektive pojem fenoménu, jak jsme jej identifikovali, se neopakuje, s ničím nekoreluje a objevuje se v kontextech, které jsme nepředvídali a které nevykazují žádnou pravidelnost, můžeme buď usoudit, že náš předpoklad či kategorizace byly mylné, anebo že žádné obecné zákony kultury a společnosti neexistují. I na takový závěr musíme být připraveni. Pojmem „obecné zákony“ nelze v případě společnosti mínit cosi, co by podchycovalo víc než výraznou většinu všech případů. Individualita bude vždy mít určitý vliv a rozbíjet ustálené vzorce, a jak stále doufáme, bude tomu tak i v umění. Nakolik je tento vliv důležitý, zůstává k prozkoumání.

Takové zkoumání vzorců pravděpodobně ukáže, že život společnosti je mnohem intelektuálnější a kulturnější, než máme sklon si myslet, a tedy nejen „ekonomický“, „politický“, „finanční“ a tak dále. Možná, že „styl“ „kultur“, který často působí jako nepostižitelný, nakonec není než opakováním fenoménů popsatelných jazykovými prostředky, a snad i docela banálních. A ani strukturu společnosti bychom si neměli romantizovat.

Přítomnost určitého způsobu vyjadřování nebo typu poezie, stejně jako určitých historických rodinných struktur, předpovídá rozvoj ekonomiky neméně než počet továren nebo přítomnost přírodních zdrojů v daném momentu. Kulturním a intelektuálním aspektem mám na mysli především bezprostřední reakce na situace, vztah k autoritě, rovnosti určitých skupin obyvatelstva a podobně, stejně jako reakce na různé způsoby vyjadřování. Vágní představy, jako jsou ty o platónském Rusku a aristotelském Západu, pochopitelně nebudou korelovat nikdy s ničím. Mnohé z toho, co vnímáme jako dějiny pojmů (Begriffs­geschichte), se při hlubším zkoumání toho, v jakých kontextech se tato slova objevují, patrně ukáže jako pouhá historie slov bez jakékoli pojmové jednoty.

Navrhuji zde pět oblastí, kde bude potřeba identifikovat formule a stereotypy a následně prověřit, zda se opakují a korelují s dalšími vzorci společenského, politického a ekonomického charakteru, a zda tedy mají nějakou predikativní hodnotu.

Pět oblastí zkoumání

1. Historické rodinné struktury a jejich vztah k politickým volbám současného obyvatelstva. Rozsáhlé výzkumy na toto téma vedl francouzský demograf a historik Emma­nuel Todd. Jeho práce jsou sice v mnoha ohledech přesvědčivé, jejich problém však spočívá ve velmi vágních definicích politických fenoménů. Představují liberalismus, komunismus, sociální demokracie relevantní jednotky studia? Jsou pokaždé doprovázeny postačujícím množstvím dalších fenoménů, aby těmito relevantními jednotkami zůstaly? Opět je zásadní mít na paměti, že to, jak tato politická hnutí popisovala sama sebe, pro nás nemá velkou závažnost. Za průzkum také stojí, do jaké míry rodinné struktury korelují s dalšími kulturními fenomény. Todd například provádí pozoruhodná srovnání mezi Stanisławem Lemem a spisovateli francouzského osvícenství právě na základě rodinných struktur v Polsku a Francii.

2. Gramotnost či vzdělání vůbec a jejich vliv na politické a kulturní struktury. Zejména v přechodovém období mezi všeobecně negramotnou a všeobecně gramotnou populací se ukazují důsledky způsobů vyjadřování, které vcelku důkladně zkoumal Walter J. Ong. Zde bude nutné najít kategorie, které postihnou určité způsoby vyjádření v politice, literatuře a podobně, a prověřit, nakolik korelují s gramotností, ale také to, jakou důležitost má vzdělanost celé společnosti pro elitní kulturu, po níž ve společnosti existuje poptávka. V tomto případě je nejspíš snazší identifikovat struktury než u politických voleb (viz výše). Reziduální oralita, tedy zbytky předgramotné, orální kultury, se pravděpodobně tolik neliší v latinském diskursu 16. století a v současné ruské propagandě (viz A2 č. 24/2022). Bude mimo jiné potřeba identifikovat prvky vysoce rétorického, bombastického stylu a ověřit, zda korelují s mírou gramotnosti v různých regionech a také s dalšími fenomény, jako je korupce a obtíže při zřizování ústavních, ne­­osobních politických institucí. Pokud zde korelace chybí, pak buď byla kategorie definována chybně, anebo zkrátka není relevantní, případně dokonce neexistuje, leda jako individuální jevy, a tedy nikoli jako kategorie.

3. Autarkie různých geografických celků. Je pravděpodobné, i když by bylo potřeba to prokázat, že politické celky, jako je Rusko, tedy útvary relativně izolované, ale schopné autonomně zaručit základní, byť nízký životní standard a představovat určitou politickou a vojenskou sílu, si mohou snáz uchovat archaické sociální a kulturní charakteristiky než menší celky, jako například Portugalsko a Itálie, které vykazují podobnosti s Ruskem jak co do alfabetizace, tak (přinejmenším ve střední Itálii a jižním Portugalsku) do rodinných struktur.

4. Podstatná je také geografická vzdálenost od center inovace. Země, které leží daleko od středisek rané gramotnosti, což platí o střední a do jisté míry i severní Evropě, budou pravděpodobně vykazovat pozdější vývoj ve všech ohledech – politickém, technickém atd. Vzdálenost je nejspíš důvodem pro velmi pozdní rozšíření gramotnosti v Portugalsku a částečně i Španělsku. Přestože zřejmě existuje korelace mezi některými rodinnými strukturami a ranou alfabetizací, vzdálenost od jejích center bude pravděpodobně představovat další korelaci, kterou je dobré vzít při analýze dat v úvahu.

5. Zásadní je korelace obecné úrovně vzdělanosti ve společnosti a struktury její elitní kultury. Zdá se, že většina, ne­-li všechny společnosti s poměrně nedávným dosažením gramotnosti mají elitní kulturu založenou na určitém, obvykle bombastickém vyjadřování a vytříbené vzdělanosti, a zároveň antagonistickou a relativně zkorumpovanou politickou strukturu. To je pravděpodobně dáno obecnou prestiží mistrovského ovládání jazyka a písma v takových společnostech: gramotnost je prestižní tam, kde je vzácná. Jakou roli tu hraje korupce, zbývá k prozkoumání. Opačně je tomu zřejmě ve společnostech s brzkou gramotností, kde se elita a politická kultura mnohem více zaměřují na konkrétní a praktické otázky a odmítají slogany a esencializované pojmy. Zde by se patrně dalo prověřit, jak pojmy vystupují v různých kontextech, spojené nikoli s určitým obsahem, ale spíš s vágními asociacemi, a jak se to projevuje v politické kultuře. Když se pojmy pomalu stávají nositeli konkrétního významu a získávají čistě deskriptivní funkci, pravděpodobně to s sebou ponese změny v politické kultuře, korelující zároveň se změnami v obecné úrovni vzdělání a orientaci dané společnosti.

Melancholie a úleva

Až zjistíme – možná na základě toho, co jsem navrhl výše, možná na základě něčeho jiného –, jak je naše společnost šablonovitá a formulovitá, stejně jako naše společenské a kulturní projevy, pocítíme jednak melancholii z bytostné banality a repetitivnosti většiny toho, co jsme objevili, ale také úlevu. Snad konečně dokážeme vykročit za tuto formulovitost, za kulturu včerejška, jejíž velká část nebyla žádným ryze jedinečným, hluboce originálním uměním, poezií, myšlením a jednáním. Bude se to týkat i mnoha uměleckých a literárních děl, která jsme považovali za velmi rafinovaná. Ale pokud se dostaneme za tento bod, umělá inteligence nebude schopná odpovědět nám na otázku: „Kam dál?“

Stává se samozřejmostí říkat, že takové rozhodnutí musí být ukotvené v hodnotách. Většina z toho, co se prezentuje jako hodnoty, je ale také formulovitá. Možná, že nám umělá inteligence pomůže určit, které hodnoty se často objevují v diskursu, když se ve skutečnosti hájí určitý zájem. Možná nám dokáže pomoct s identifikací určitých strukturálních problémů v systémech hodnot, ale statistika jako taková je vůči hodnotám neutrální. I tady platí, že rozhodnutí musí učinit lidé bez pomoci umělého myšlení.

Autor je novinář.

Z angličtiny přeložil Michal Špína.