Flanér, zásadní postava moderní literatury, je bezprostředně spjat s prostorem moderního velkoměsta. Charles Baudelaire tohoto tuláka bulváry a pasážemi popsal jako vášnivého pozorovatele, milovníka davu, jenž nalézá potěšení v pohybu a prchavosti. Mohly se bezstarostnému bloudění oddávat i ženy?
Marianne Breslauerová: Zákaz reklamy, 1937
Postava flanéra se rodí spolu s Haussmannovou přestavbou Paříže v polovině 19. století. Podle Waltera Benjamina je flanér svobodomyslný muž, jenž se poklidně a beze spěchu toulá velkoměstem, lelkuje, zdá se být oproštěn od povinností běžného života a fascinovaně pozoruje dění v metropoli. Tato literární postava je každopádně pokaždé reprezentovaná mužem. I proto ženám a jejich pohledu na městský prostor nebyla věnována dostatečná pozornost. „Flanérka“ byla literární teorií dlouho přehlížena a její existence je i nyní zpochybňována a problematizována.
Řada zahraničních literárních teoretiček se nicméně tématu ženské flanérie věnuje, jakkoli nepřichází s jednoznačnou definicí. Například Janet Wolff ve své studii Neviditelná flâneuse z roku 1985 (česky v knize Neviditelná žena. Antologie současného amerického myšlení o feminismu, dějinách a vizualitě, 2002) ženský ekvivalent této ryze maskulinní figury zásadně odmítá. Poukazuje na to, že je nemožné, aby se žena stala flanérem, aniž by tím utrpěla její reputace, a také, že ženy neměly v ulicích kýženou svobodu. Elizabeth Wilson sice v práci The Invisible Flâneur (Neviditelný flanér, 1991) existenci flanérky připouští, spojuje ji však pouze s obchodními domy. Lauren Elkin pak v knize Flâneuse (Flanérka, 2017) upozorňuje, že narativy chůze, do kterých se otiskuje genderová binární opozice, vylučují ženskou zkušenost, a navrhuje proto spíše redefinovat koncept flanérství než se pokoušet otisknout ženskou zkušenost do maskulinní formy.
Nakupování a prostituce
V době, kdy se flanérství rodilo, byla ženám vyhrazena soukromá, domácí sféra. Měly zastávat roli „anděla v domě“, tedy pečující a milující manželky a matky. Jedinými ženami obývajícími volně městský prostor byly prostitutky, jež Benjamin staví do pozice ekvivalentu flanéra. Je ovšem zřejmé, že se nepohybovaly ulicemi se stejnou svobodou a že reprezentují především sociální a ekonomické nerovnosti mezi oběma gendery. Ženy se v 19. století nemohly svobodně procházet ulicemi města, aniž by utrpěl jejich status. Vztah žen a veřejného prostoru příhodně reprezentuje citace ze Zolova románu Tereza Raquinová (1867, česky 1892): „Ale já nemůžu přijít… Už jsem ti to řekla, nemám žádný důvod, abych odešla z domu (…) Nemám žádnou záminku, jak se dostat z domu, a nedokážu si nic vymyslet.“ Nalézt literární hrdinku procházející bezstarostně městem je v tomto období velice obtížné.
Situaci změnil vznik poloveřejné sféry spolu s rozmachem obchodních domů, jež se etablovaly v padesátých a šedesátých letech 19. století. Elfride Dreyer ve studii Imagining the Flâneur As a Woman (Představit si flanéra jako ženu, 2012) zmiňuje, že obchodní domy svým způsobem navazují na princip prostituce, jelikož vystavují zboží podobně, jako prostitutky vystavují svá těla. Doba rozvoje obchodních domů je zároveň Benjaminem označována jako „flanérova poslední štace“, je to období zániku flanérství, kdy do městských ulic naopak pomalu pronikají ženy. Jejich přítomnost ve veřejném prostoru je ale stvrzena až v první polovině 20. století, kdy došlo k částečné feminizaci pracovního prostředí. Ženy začaly pracovat jako prodavačky nebo dělnice, často ale nebyly dostatečně finančně ohodnoceny, a byly tak nuceny k prostituci.
Andělé v ulicích
Jakkoliv město pro ženy představovalo nebezpečné prostředí, dostat se do veřejného prostoru bylo zásadní pro posílení jejich identity, jak o tom píší sociologové Donald Mitchell a Lynn A. Staeheli. Nemožnost svobodné chůze městem může přímo souviset s pocity neukotvenosti a rozpolcenosti, které najdeme v řadě knih s hrdinkami žijícími ve městech – příkladem je i Esther Greenwoodová z knihy Pod skleněným zvonem (1963, česky 1996) Sylvie Plathové. Esther se vždy vydává pouze správným směrem a úzkostlivě počítá bloky ulic, aby nepřešla. Marné hledání domova, paralýza z cizího urbánního prostoru a dojem „skleněného zvonu“ je pro flanérky charakteristický. Zatímco flanér je podle Baudelaira „pryč z domova, a přesto se všude cítí doma“, pro flanérky to zdaleka neplatí.
Jako nejvýraznější postavu ženské flanérie v literatuře lze snad vnímat Clarissu Dallowayovou z knihy Paní Dallowayová (1925, česky 1975) Virginie Woolfové. Při srovnání s definicí flanéra vykazuje tato postava skutečně velmi podobné rysy. Pod záminkou nákupu květin pozoruje město, „proplouvá“ jím a nasává jeho atmosféru. Přesto je její zdánlivá bezstarostnost neustále narušována myšlenkami na to, jak působí na své okolí, a pocity úzkostlivosti z její společenské role. Ani ona tak nevstupuje do městské krajiny zcela bezstarostně a nepohybuje se v ní úplně volně.
Vystaveny pohledu druhých
Pohyb žen v ulicích města je – i v dobové literatuře – mnohem více zatížen každodenními povinnostmi a rozdělením života do různých sfér, s nímž se flanér nemusel potýkat. Žádná z ženských hrdinek tak nevnímá město stejným způsobem jako flanér. Anonymita v davu, která je pro nerušené bloudění a ztrácení se v myšlenkách tolik podstatná, je totiž v případě žen narušována neustálými hodnotícími pohledy či oslovováním cizími muži. Hrdinky se stávají objektem, na němž ulpívá mužský pohled – jsou redukovány na předmět flanérova zájmu. Ulicemi města neprocházejí poklidně a beze spěchu, ale jsou vždy svázány konkrétním cílem a bedlivě zvažují, zda se na určité místo vydat, či nikoliv. Pociťují přitom absenci vlastní pozice v moderním městském prostoru a velmi často se uchylují do poloveřejné sféry.
Je tedy zřejmé, že skutečně není možné hovořit o ženském ekvivalentu flanéra. Měli bychom se proto snažit pochopit, co pro ženy zkušenost pohybu městem znamenala, a uvažovat také o jiné perspektivě nahlížení veřejného prostoru nebo jiných formách flanérie. Není přitom nutné redefinovat koncept flanéra, spíše bychom měli vedle sebe postavit dva autonomní koncepty. Postavy městské flanérie nutně nekonotují jen jednu genderovou kategorii a není je nutné spojovat pouze s Paříží 19. století. Narušuje se tak hegemonie nejen mužského, ale rovněž západního modelu flanérie. Díky omezením, se kterými se ženy na ulicích musely vypořádávat a proti kterým se vytrvale a úspěšně vzpouzely, rozšířily literární hrdinky koncept flanérie o další typ. Vedle flanéra stojí flanérka.
Autorka je komparatistka.
Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.