Brněnská veřejná prostranství se v posledních zhruba patnácti letech plní sochařskou výzdobou. Mezi nové realizace v ulicích města přitom nepatří jen pomníky slavných rodáků (spíše než rodaček). K podobě a identitě současného Brna umělci přispívají i méně přímočarými díly.
Novodobá tradice plastik v brněnském veřejném prostoru má počátek v roce 2008, kdy byl spuštěn projekt s názvem Sochy pro Brno. Akci iniciovanou magistrátem města, jejímž deklarovaným cílem bylo připomenout významné osobnosti spjaté s Brnem, odstartovala Mozartova socha od Kurta Gebauera, upomínající na brněnský pobyt tohoto světoznámého skladatele na podzim 1767. Veřejná prostranství jsou však osazována sochami i mimo rámec tohoto projektu – děje se tak, podobně jako v dalších městech republiky, většinou z iniciativy odborné veřejnosti či institucí, které usilují o vytvoření hmotné připomínky významných osobností nebo událostí. Ne vždy ale kýžená úměra mezi formálními aspekty díla a místem, pro něž je zamýšleno, funguje.
Potíže s obeliskem
Mediálně nejznámějším příkladem soudobé brněnské plastiky je abstraktní žulový obelisk s hodinovým strojem, který byl odhalen v roce 2010 na náměstí Svobody. Dílo svým černým zbarvením upomíná na dělovou kouli odlitou během magického rituálu na ochranu města před obléháním švédskými vojsky v roce 1645. Socha, jež svým objemem připomíná spíše nábojnici (která ovšem v 17. století ještě neexistovala), představuje mimořádně kompaktní útvar komunikující s okolní architekturou – svou hladkou modelací korunuje bohatý slohový rejstřík náměstí, který s novobarokními, novorenesančními a funkcionalistickými domy patří mezi slohově nejvrstevnatější urbanistické soubory městského centra.
Tyto městotvorné aspekty šly nicméně při odhalení sochy stranou. Široká veřejnost intenci autorské dvojice Oldřicha Rujbra a Petra Kameníka nebrala v úvahu a komentovala zejména tvar plastiky, který je povětšinou označován za falický. Na přetřes přišlo také obtížné odečítání času, které vyžaduje znalost atypického fungování hodin, jež sestávají ze skleněné čočky (ukazatele vteřin) a dvou kamenných segmentů, které rotují podél své osy – nejvýše umístěný článek se otáčí jednou za minutu, druhý nejvyšší pak slouží jako hodinový ciferník. Absurditu situace dovršila instalace klasických hodin zhruba sto metrů od plastiky, k níž došlo v roce 2017.
Místo parkoviště
Socha však nemusí být pouze prvkem, jenž má dotvořit (či rehabilitovat) dílčí části městské zástavby. Mnohdy jde o vizuální entitu, která vtiskuje místu zcela nové symbolické významy. Jako příklad lze uvést Moravské náměstí, na jehož nevelké ploše (bereme-li v potaz část náměstí vymezenou barokním kostelem sv. Tomáše a historizující budovou Nejvyššího správního soudu) najdeme hned čtyři sochařské realizace. Ačkoli byly vytvořeny postupně, dělo se tak s promyšleným záměrem, jímž bylo ztvárnění čtyř Platónových ctností. Ve světle této vize je plastika objektem, skrze nějž město manifestuje své renomé a oslavuje milníky své historie. Konkrétně jde o kamennou kašnu (vyjadřující umírněnost), antropomorfní plastiku (spravedlnost), bronzový reliéf podoby Brna z roku 1645, odkazující na výše zmíněný odboj Brňanů proti švédským dobyvatelům (prozíravost), a jezdecké sousoší (odvaha), ztotožňované s Joštem Moravským. Čtveřice realizací tak tvoří předivo významů, jimž porozumíme pouze tehdy, obeznámíme-li se s dějinami města a jeho klíčovými historickými údobími.
Ne pro každého však jde o sofistikovanou a výrazově pestrou interpretaci brněnských dějin – sochy jsou totiž instalovány na prostranství, které dlouhá desetiletí sloužilo jako parkoviště. V době rekonstrukce v roce 2009, kdy byla parkovací místa nahrazena pěší zónou, místo obestřela atmosféra zápasu o výslednou podobu lokality. Vítězství chodců nad automobily, které přineslo výrazné zklidnění náměstí, pak jako by bylo stvrzeno první sochařskou realizací, totiž podélnou kašnou, která je alegorií umírněnosti. Zurčící proud vody tak tvoří sympatickou protiváhu k protežování automobilové dopravy v nejužším centru města.
Pánský klub
Sochu ve veřejném prostoru můžeme rovněž chápat jako médium, skrze které k pozorovateli promlouvají nejen stručná a úsečná sdělení, ale také sofistikovanější příběhy. Takovým příkladem je kompozice Oldřicha Moryse a Jaroslava Sedláka, realizovaná v roce 2021 u příležitosti 150. výročí narození architekta Adolfa Loose. Objekt sestává ze tří betonových bloků: zatímco první dva svým hmotovým uspořádáním evokují skladebný prostorový princip (Raumplan) Loosových staveb, třetí je přímou citací architektova náhrobku, který se nachází na vídeňském centrálním hřbitově. Prostřednictvím rafinovaně zvolených výrazových prostředků se tak Loos vrací do svého rodiště. Dojem symbolického návratu je navíc umocněn skutečností, že pomník byl zbudován v přibližném místě Loosova rodného domu.
Opačnou tendenci – symbolický únik z Brna do rodné obce – je možné vysledovat na sochařské poctě moravskému básníkovi Janu Skácelovi, jež se od roku 2016 nachází na bastionovém výběžku parku pod hradem Špilberk. Dílo sochaře Jiřího Sobotky je tvořeno stylizovanou hlavou básníka, modelovanou ze svařovaných ocelových trubek, a pískovcového soklu, do něhož jsou vyryta čtyři slova vyjadřující klíčové tematické okruhy autorovy poezie: dětství, ticho, krajina a smrt. Ačkoli Skácel strávil většinu života v Brně, byl citově pevně svázán s rodnou obcí Vnorovy – a právě tímto směrem se tvář složená z trubek dívá. Plastika si ovšem žádá respekt ze strany kolemjdoucích: jelikož je tvořena trubkovými profily, bývají běžně zaplněny odpadky. Podstavný sokl je zároveň využíván jako lavička, a socha tak do jisté míry supluje městský mobiliář.
Ačkoli jsou památníky v brněnském veřejném prostoru pozoruhodnou a typologicky vrstevnatou skupinou děl, nelze se ubránit kritickému postřehu, že výběr osobností, jimž jsou věnovány, je genderově citelně nevyvážený. Třebaže se mezi navrhovanými jmény, jimž mají být věnována další sochařská díla, vyskytují česká a polská královna Eliška Rejčka (již s Brnem pojí založení ženského cisterciáckého kláštera) a řeholnice Marie Restituta (která byla pro svou odbojovou činnost popravena nacisty), plánované realizace jsou i nadále povětšinou věnovány slavným mužům. Stranou zájmu tak zůstává třeba hudební skladatelka Vítězslava Kaprálová či malířka Anna Ticho, brněnská rodačka, která většinu života strávila v Izraeli.
Zaplaveno sochami
Mezi sochami, které se v brněnských ulicích objeví v nejbližších letech, figurují mimo jiné architekt Bohuslav Fuchs či průmyslník Friedrich Wannieck. Plastiky obou osobností budou instalovány na příhodném místě. Fuchsova socha je plánována na nároží ulic České a Veselé, odkud se bude architekt dívat na jedno ze svých nejvýznamnějších děl, funkcionalistický hotel Avion z roku 1928. Taktéž Wannieckova plastika je zamýšlena do prostor areálu dnešního nákupního centra a galerie Vaňkovka, které se zčásti nacházejí v dochovaných halách Wannieckovy strojní továrny, provozované ve druhé polovině 19. století.
Zejména druhý uvedený příklad zasluhuje pozornost, a to z důvodu expanze umělecké výzdoby za hranice městského centra, zde konkrétně do průmyslové části Brna, tvořené zejména výrobními a kancelářskými budovami. Socha tak doplní nepříliš početnou skupinu novějších realizací, které byly situovány mimo jádro města, jako například žulový pylon zbudovaný na brněnském Ústředním hřbitově (2011) nebo památník obětem holokaustu na náměstí 28. října (2014).
Ze shrnutí současného stavu a výhledu do nejbližší budoucnosti vyvstává jednoduchá otázka: kolik volného místa nechají Brňané pro sochařskou činnost ve veřejném prostoru příštím generacím, aniž by bylo nutné starší sochy odstraňovat či přenášet jinam?
Autor je historik umění.