Tváří v tvář černému slunci

Slovenský spisovatel Jozef Karika je pozoruhodný žánrový zjev, který se česko­-slo­venskému kontextu vymyká nadprůměrnými prodeji svých knih i počtem knižních cen. Na začátku tisíciletí vydal několik knih o magii, poté ve společenských thrillerech nastínil spojitost mezi mafií a politikou. Nejvíce ale uspěl s řadou hororových příběhů, kterou zahájil mysteriózní thriller Strach (2014). Bez pochyb se jedná o populární literaturu, jenže ne každá kratochvilná četba nutí čtenáře intenzivně imaginovat poslední chvíle života a to, co může být skryto za lidskou existencí.

Poddat se mimolidskému

Nová Karikova kniha má dvě přední strany – z jedné čteme pětici povídek Hladu, z druhé Žízeň, obsahující tři povídky. Každý z osmi textů obou souborů obstojí samostatně, ale při jejich postupném pročítání narážíme na podobné motivy či postavy a na souvislosti, které se navzájem ozřejmují, a posilují tak napětí. Podstatnou roli zde podobně jako v předchozích knihách hraje konkrétní lokalita. Mytizace krajiny a její zabydlování přízraky a plíživou hrůzou bylo asi nejzřejmější v Trhlině (2016), která inspirovala mnoho turistů i lovců záhad k návštěvě Tríbeče, do té doby nepříliš atraktivního pohoří na jihozápadě Slovenska. V nové dvojknize se Karika vrací do prostředí Ružomberku, svého rodiště, jež využil už v části válečného torture thrilleru Na smrt (2012). Mozaika příběhů netvoří žádný ucelený děj, spíše ohledává a vykresluje hrůzy, které se odehrávají v okolí vrchu Čebrať, tyčícího se nad městem.

Autor rozvíjí a prohlubuje motivy, ­které se objevily už v knihách Propast (2018) a Smršť (2020): strach ze smrti, závrať při pohledu do jejího chřtánu a nakonec její lačné přijetí. Tematizuje se zde umírání, tělesný rozklad, motivy vrahů i pocity obětí, včetně těch dětských. Právě dětský pohled je zde důležitý – Karika do něj promítá nejen své dospívání ve „městě neštěstí a zmaru“, ale i fantazie z městského folklóru: vraždícího bezdomovce ve žluté větrovce, postavu s jutovou maskou nebo „Černého“ s neúměrně dlouhými prsty na jedné ruce a temnou dírou místo obličeje, bytost, která připomíná filmového Slendermana a zvěstuje neštěstí. Tyto dětské fascinace Karika – pokud tedy přijmeme jeho hru a vezmeme vážně jeho komentáře v částečně autofikční povídce Teufelsloch – osvětluje a líčí jejich genezi, čímž je ovšem nijak nezlehčuje, protože nadosobní zlo, které není motivováno běsy jednotlivce, ale obětí něčemu vyššímu, je nesmrtelné.

Krutý vtip existence

Titulní obraz hladu, žízně či obecně lačnosti zde není spojován jen s povahou člověka, ať už jde o přízemní sycení potřeb na úkor jiných bytostí, nebo touhu po poznání a pochopení smyslu. Děs plyne především ze zjištění, že existence žádný smysl nemá, nebo ještě hůře, že se jedná jen o krutý vtip vyšších bytostí či bytosti. Karikovy povídky přitom netvoří úplně jednolitý svět a „strašidla“ či mytická stvoření, která si pohrávají s „humatonem“, tedy lidskými bytostmi, jsou popsána spíše v náznacích. Na několika místech je autor nazývá „archonty“, čímž se dostává do vesmíru Cthulhu, a vytváří analogii Prastarých. Archonti na rozdíl od netečných Prastarých ovšem prostřednictvím sledování či ovládání našich životů hasí svůj hlad a žízeň po emocích, vzrušení či utrpení, protože jejich vyšší životy jsou takových přízemností prosty.

Finále povídky Žízeň, kdy vraždící vágus předává svůj úděl vybrané následovnici, a v ději se tak konečně jako suverénní aktérka objevuje žena, má i ekologicko­-existenciální přesah. Karika zde ústy umírajícího démonického vraha poukazuje na tenkou hranici mezi hladem a nenasytností, která vede k ničení planety, a zmiňuje kataklyzmata, jež skončila vymřením většiny tvorů: „Dobře děláš, že hubíš lidi. Nakonec, lidstvo stráví samo sebe. Sežere vše živé, vymýtí lesy, přivodí kolaps, šesté vyhynutí. Je to přirozený vývoj a důsledek hladu, který do něj vložila vůle, demiurg.“

Autorovi by bylo možné vyčíst mnohé. Jeho prózy se někomu mohou zdát odvozené či vypočitatelné, protože využívají podobná schémata a strategie děsu. Nedokáže stvořit jiného vypravěče než v životě ztraceného a nepříliš sympatického chlápka ve středních letech a v jeho textech zároveň nezbývá mnoho místa pro ženské postavy, které zde hrají roli stafáže (nebo oběti). S postmoderní lehkostí směšuje inspirace různými světovými náboženstvími. Jenže navzdory všem výhradám je každý návrat do jeho světa i přes všechny povědomé motivy opojný. Karika totiž dokáže zprostředkovat skrytý moment zlomu, který čeká na každého z nás, a podmanivě evokuje pocit závrati z nepředstavitelného, jejž lze zažít tváří v tvář nicotě: „Žádný smysl ani únik, žádná evoluce vedoucí k vyššímu cíli. Celý svět, celý vesmír hoří, a uprostřed plane černé slunce. Slepá, neukojitelná, krutě lhostejná – i když z lidského pohledu doslova zlomyslná – vůle je to nejbližší po­jmu Bůh, co se v univerzu nachází, co ho stvořilo, a co ho i zničí.“