Tvrdá láska

Letošní Kiosk měl podtitul „Festival vysokého napätia divadla a tanca“. V pořadí již šestnáctý ročník se nesl v duchu hesla „No Power“. Grafika pracující s piktogramy upozorňujícími na nebezpečí elektrického zkratu vtipně doplnila prezentaci projektů většinou nevyžadujících přísun elektrického proudu. Řada site specific představení se tak mohla odehrát v žilinských městských ruinách nebo v přírodě na úpatí javornických kopců. Zároveň je pro dramaturgii festivalu charakteristické napětí mezi divadlem a tancem, ale i dalšími uměleckými žánry.

Zatímco řada regionálních divadelních festivalů se zaměřuje na tituly pocházející z kulturních center a od zavedených divadelních souborů, Kiosk zprostředkovává zážitek z periferie. A to nejen tím, že na něm vystupují umělci, kteří „nejsou závislí na klasické infrastruktuře“, ale i proto, že jejich tvorba zkoumá okrajové postupy. Taková je též inscenace Last Time My Parents Were at Komuna Warszawa (Poslední návštěva mých rodičů v Komuně Warszawa), ve které její tvůrci Adam Dragun a Olga Ciężkowska za použití dokumentárního filmu a klasického shakespearovského dramatu ohledávají hranice divadelního média.

Přísná výchova

Dragun a Ciężkowska se poprvé setkali na krakovské divadelní akademii. Ani jeden z nich však studium nedokončil a každý šli svou vlastní cestou. Adam Dragun vedle divadla působí na nezávislé hudební scéně. Značný zájem vzbudila jeho kapela Berlin Manson a její loňské EP Život končí keď máš trinásť. S Olgou Ciężkowskou se znovu potkal, když dělal asistenta polskému divadelnímu režisérovi Michału Borczuchovi. V té době vymysleli námět projektu, s nímž se přihlásili do výběrového řízení pořádaného Komunou Warszawa.

Kořeny tohoto kulturního centra sahají až do revolučního roku 1989, kdy „anarchistická akční komunita“ přijala název Komuna Otwock podle místa bydliště jejích členů. Mladí tvůrci, kteří v době politické transformace vstupovali do dospělosti, pocházeli z různých kulturních prostředí a sledovali rozmanité myšlenkové směry. Stejně pestrá byla i jejich umělecká činnost. V průběhu třiceti let se skupina postupně proměňovala. V roce 2020 „dědici Komuny Otwock“, jak se sami nazývají, přesídlili do hlavního města a změnili svůj název. Dnes se jedná o zavedenou kulturní instituci, podporovanou veřejnými financemi, v níž působí přední polští umělci. Vedle kulturních představení zajišťují i uměleckou rezidenci, do které byli její kurátorkou Annou Smolar vybráni právě Dragun s Ciężkowskou.

Zadání projektu znělo „tough love“ – přísná výchova, jejímž cílem je dítě zocelit a tak z něj vychovat řádného člověka. Dvojice se od tohoto ustáleného významu odchýlila a „tvrdou lásku“ uchopila neobvyklým způsobem. Rozhodla se nad ní uvažovat jako nad něčím, co je dáno už před narozením, a co by tedy dítě mělo přijmout za své. S projektem následně seznámili i své rodiče, kterým sdělili jeho podmínky – měli být součástí výsledného představení.

Jak překročit hranici

Inscenace neměla předem daný scénář, ale závisela na tvůrčí interakci mezi dětmi a jejich rodiči. Tento brainstorming dal vzniknout první, nejdelší části. Jedná se o zhruba padesát minut sestříhaných rozhovorů, v nichž oba tvůrci přemítají se svými rodiči nad tím, jakou roli by měli v inscenaci mít. Kromě toho klábosí o každodenních tématech nebo (mizivých) perspektivách umělecké kariéry. Jsou zachycováni v intimních chvilkách, například když Olga se svou matkou tráví brzké ráno na zahradě a společně pozorují domácí zvířata. Video bylo během představení přehráváno na dvou velkých LED obrazovkách visících ze stropu. Za nimi se nacházelo obří plátno s vytištěnou fotografií tělocvičny a dvěma obrazy interiérů. Divák tak mohl tápat, co jej vlastně čeká.

Po necelé hodině se na jedné z obrazovek objeví herec Mateusz Górski, který volá své matce, aby se s ní poradil o závěru probíhajícího představení. V jeden moment vystoupí zpoza obrazovky a ukáže se, že původní video vystřídala technika live cinema. Představení tak začíná zkoumat medialitu, či spíše si s ní důmyslně hrát – nejde přitom jen o otázku zprostředkování obrazu, ale o povahu umění jakožto média. Herec se přitom nachází mezi dvěma žánrovými mody: dokumentárním filmem, jehož snahou je zaznamenat realitu, a divadlem, které se ji snaží metaforicky ztvárnit. Mladík „hraje“ sám sebe, ale už se připravuje na svou závěrečnou roli. „Je potřeba herce, aby se svět stal divadlem,“ říká matce, s níž po telefonu hovoří o tom, co by musel udělat, aby ho vydědila. Tedy jak překročit hranici – bezpodmínečnou lásku rodičů k dětem. Rozhovor vyústí v poslední část představení, v níž Mateusz s rodiči obou tvůrců sehraje krátkou scénu z Shakespearova Krále Leara.

Láska nás zase rozdělí

Přestože by se z popisu mohlo zdát, že inscenace stojí na vykalkulovaném schématu a výsledný tvar tak působí strojeně, opak je pravda. Rodiče, kteří původně vystupují v dokumentu, se v samotném závěru představení ocitnou na jevišti. Górski je nejdříve uvede do divadelního světa tím, že je nechá zahrát některé z jejich gest či grimas z filmu. Až poté se přesunou k připravenému divadelnímu stolu, u nějž společně přečtou část dramatu, ve které keltský král vyhání svou milovanou dceru Cordelii ze země. Scéna je dokonalým propojením dvou zmíněných modů, jelikož je znovu reprodukována na dvě LED obrazovky. Stejně tak herce vnímáme v obou jejich rolích – jako tragické postavy, ale i konkrétní osoby. Závěr je ambivalentní právě tak jako láska, která dokáže všechno spojit, ale také „nás zase rozdělit“, jak zpívá na konci představení Ian Curtis ve skladbě Joy Division.

Inscenace Last Time My Parents Were at Komuna Warszawa je intelektuálně stimulujícím a zároveň emočně nabitým dílem. Jedná se o vydařený divadelní experiment, pro nějž by člověk na české scéně hledal jen těžko srovnání. Zda se inscenace objeví v některém z tuzemských divadel, zatím není jisté. Nicméně slovensko­-polská dvojice již pracuje na novém projektu, který představí na začátku října v pražském Alfredu ve dvoře. Nenechte si jej ujít.

Autor je spolupracovník redakce.