Visutý ostrov

mě nutí usednout ke stolku v kavárně.

Kdybych nemyslel na to, že mě voda obklopuje jak rakovina,

mohl bych spát jako zabitý.

Zatímco chlapci odhazovali oblečení, aby si zaplavali,

dvanáct lidí umíralo v pokoji na kesonovou nemoc.

Když za svítání uklouzne žebračka ve vodě

přesně ve chvíli, kdy si omývá bradavku,

zvykám si na zápach přístavu,

zvykám si na to, že ta samá žena neustále masturbuje,

noc co noc, hlídkujícího vojáka uprostřed rybího snění.

Šálek kávy nemůže zahnat mou utkvělou představu,

že jsem si kdysi žil jako Adam v ráji.

Co způsobilo změnu?

Ta věčná mizérie, kterou přináší vzpomínání.

Kdybys mohl ty kombinace vytvořit znovu

a vrátit mi zemi bez vody,

vypil bych ji všechnu, abych mohl plivat do nebe.

Ale viděl jsem hudbu zastavenou na bocích,

viděl jsem černošky tančící se sklenicí rumu na hlavě.

Je třeba vyskočit z postele s pevným přesvědčením,

že ti vyrostly zuby,

že ti srdce vypadne z pusy.

Ještě se zmítá na útesech uniforma utopeného námořníka.

Je třeba vyskočit z postele, najít hlavní tepnu moře a vykrvit je.

Začal jsem freneticky chytat mořské houby,

ty zázračné bytosti, které dokážou vypudit i poslední

kapku vody

a žít naprosto suše.

Dnes v noci jsem plakal, když jsem poznal stařenu,

která prožila sto osm let obklopená vodou ze všech stran.

Je třeba kousat, je třeba křičet, je třeba škrábat.

Vydal jsem poslední pokyny.

Vůně ananasu může zastavit ptáka.

Jedenáct mulatů se o to ovoce hádalo,

jedenáct falických mulatů zemřelo na kraji pláže.

Vydal jsem poslední pokyny.

Všichni jsme se svlékli.

Přišel jsem, když dávali skleničku kořalky barbarské panně,

když rozlévali rum po podlaze a nohy připomínaly oštěpy,

právě když tělo na lůžku mohlo vypadat nestydatě,

právě v okamžiku, kdy nikdo nevěří v Boha.

První akordy a starodávnost tohoto světa:

slavnostní černoška i běloška a šťávy při křepčení.

Abych se rozesmutněl, přičichnu si k podpaží.

Je to v této zemi, kde nežijí divoká zvířata.

Myslím na koně konkvistadorů spářené s klisnami,

myslím na neznámý zvuk indiánského tance,

zmizelý na věčné časy,

nepochybně se musím snažit, abych objasnil

první tělesný kontakt v této zemi a prvního mrtvého.

Všichni se zatváří vážně, když timbal dá povel k tanci.

Jenom Evropan si dál četl karteziánské meditace.

Tanec a ostrov obklopený vodou ze všech stran:

peří plameňáků, kosti pražmana, snítky bazalky,

semena avokáda.

Nová sláva tohoto ostrova.

Země moje, tak mladá, neumíš se definovat!

Kdo by se smál na této ponuré skále, kde se obětují kohouti?

Mírní ñáñigové rytmicky spouštějí své dýky.

Srdce lze probodnout jako guanabanu, aniž se spáchá zločin,

nicméně krásný vzduch se vzdaluje od palmových hájů.

Ruka na tres může přivolat veškerou ponurou barvu zlatolistů

lesklejších než zrcadlo ve večerní rose,

nicméně krásný vzduch se vzdaluje od palmových hájů.

Kdybys zabořil prsty do jeho dužiny, uvěřil bys v hudbu.

Mou matku bodnul škorpion, když byla těhotná.

Kdo by se smál na téhle skále, kde se obětují kohouti?

Kdo se udrží, když o sebe ťuknou claves?

Kdo by se nechtěl utopit v nevýslovném plápolání flamboyanu?

Pubertální krev pijeme z vycíděných šálků.

Kolem teď neprochází tygr, ale jeho popis.

Bílé chrupy protrhávají noc

a také hladové zuby Číňanů čekajících na snídani

po křesťanské doktríně.

Tito lidé se ještě mohou zachránit před nebesy,

neboť dívky v rytmu hymen zručně cloumají

mužskými údy.

Dravá vlna zaplavuje rozlehlý sál, kde se poklekává.

Nikoho nenapadne prosit, vzdát dík, být vděčný, svědčit.

Posvátnost splaskne ve výbuchu smíchu.

Kéž jsou chaotické symboly lásky první předměty, kterých se dotknu,

naštěstí neznáme francouzskou smyslnost a laskání,

neznáme dokonalého rozkošníka a ženu chobotnici,

neznáme strategická zrcadla,

neumíme přenášet syfilis s poklidnou elegancí labutě,

netušíme, že už záhy budeme tyto smrtelné elegance provozovat.

Těla v tajuplném tropickém mrholení,

v denním mrholení, v nočním mrholení, vždy v mrholení,

těla otvírající miliony svých očí,

těla ovládaná světlem se krčí

před vraždou kůže,

těla pohlcující příboje světla vybuchují jako ohnivé slunečnice

nad stojatými vodami,

těla ve vodě jako vyhaslé uhlíky odplouvají do moře.

Je to zmatek, je to hrůza, je to hojnost,

je to panenskost, která se začíná ztrácet.

Shnilá manga v korytě řeky zatemňují mou mysl

a lezu na nejvyšší strom, abych spadl jako ovoce.

Nic by nedokázalo zastavit toto tělo určené pod kopyta koní,

znepokojivě zachycené mezi poezií a sluncem.

Udatně doprovázím probodnuté srdce,

vrážím nejostřejší dýku do zátylku spících.

Tropy skáčou a jejich proud mi vtrhává do hlavy

tvrdě naražené na kůru noci.

Původně soucitné zlatonosné písky

hlučně utápějí španělské klisny,

smršť rozcuchává i ty nejšikmější hřívy.

Nemohu se dívat těmato rozšířenýma očima.

Nikdo se neumí dívat, pozorovat, svléknout tělo.

Je to úděsná pomatenost ruky v zeleni,

škrtiči cestují v pruzích duhy.

Neuměl bych pohledy zaplnit osamělý tok lásky.

Zarážím se u některých tradičních slov:

průtrž, siesta, třtina, tabák;

prostě, ani ne onomatopoicky,

titánsky pomíjím jejich hudebnost

a říkám: voda, poledne, cukr, kouř.

Kombinuji:

průtrž mračen buší do hřbetu koní,

siesta připevněná koni na ocas,

třtinová plantáž pohlcující koně,

koně opatrně se ztrácející

v ponurém tabákovém výparu,

poslední gesto Siboneyů, zatímco dým proniká vidlicí

jako kára smrti,

poslední posunek Siboneyů,

a ryji v této zemi, abych našel modly a stvořil si své dějiny.

Národy a jejich dějiny v ústech celého národa.

Náhle galeona napěchovaná zlatem vpluje do úst

jednoho z vypravěčů

a bezzubý Kadmos začíná hrát na bongo.

Dávný Kadmův smutek a jeho ztracená prestiž:

na tropickém ostrově poslední červené krvinky draka

zbarvují s imperiální důstojností plášť dekadence.

 

 

Ze španělského originálu La isla en peso (Tipografía Garcia, Havana 1943) vybral a přeložil Petr Zavadil.