Životopis jako performativní akt

Životopisný žánr patří mezi čtenářsky nejvděčnější a vzestup zájmu o biografické psaní lze v posledních letech sledovat i na poli historiografické produkce. Velkou čtenářskou pozornost si získal například příběh Jana Žižky z Trocnova z pera Petra Čorneje, biografie Zdeňka Nejedlého od Jiřího Křesťana nebo kniha o Gustávu Husákovi od Michala Macháčka. Vznikly také publikace, v nichž se snoubí historická práce s osobní zainteresovaností autora – příkladem je monografie Mileny Bartlové o výrazných ženských osobnostech z rodin Budínů a Mlynářů nebo kniha sociologa Martina Potůčka o jeho matce Jarmile Taussigové.

V práci Václava Sixty Možnosti historické biografie, vycházející z jeho disertace, se však poprvé otevírají otázky vztahující se k perspektivám, úskalím i možnostem daného žánru. O popularitě biografických vyprávění u široké veřejnosti sice nelze pochybovat, tím spíše však bylo životopisectví vystaveno v historiografii minulého století značné kritice.

Podezřelý žánr

Sixtovo pojetí problematiky je v rámci tuzemské historické vědy v mnoha ohledech netradiční. Jeho práce neobsahuje žádné archivní zdroje – historik ji zakládá na rešerších zahraniční literatury a recenzí v odborných i společenských periodikách, případně internetových databázích. Přes inspiraci zahraniční literaturou přitom nelze říct, že by mechanicky přejímal vlivné kulturní koncepty ze Západu; spíše se je pokouší znovu promyslet.

Opadnutí zájmu o biografický žánr bylo v západní Evropě spojeno především s nástupem strukturalismu, ale i jiných přístupů vznikajících pod vlivem marxismu. Ve třicátých letech minulého století historici francouzské školy Annales v čele s Fernandem Braudelem kladli důraz na „dlouhé trvání“ historických změn v kontextu pomalých proměn mentalit, hospodářství či klimatu. Historik E. H. Carr ve své přednášce Co je historie? (1961, česky 1967) odmítal psaní dějin jako příběhů „velkých osobností“ a zpochybnil i „pozitivistickou“ představu dějepisce jakožto nezaujatého pozorovatele věrně rekonstruujícího minulost z dochované pramenné základny. Nejvýraznější kritika však přišla od francouzského sociologa Pierra Bourdieua, který zproblematizoval biografii v Teorii jednání (1994, česky 1998). Životopisci podle něj mají tendenci líčit životní příběhy významných osobností jako koherentní a chronologicky uspořádaný celek odpovídající modu „velkého vyprávění“. Bourdieu však pojetí lidského života jako lineár­ní identity odmítal.

Pro Sixtu je důležitým předělem v chápání historické biografie především lingvistický obrat, k němuž došlo v humanitních vědách koncem šedesátých let a který vedl ke zkoumání mocenské a determinující funkci jazyka. Rozpadla se tak představa jednotlivce coby autonomně jednajícího individua i prostá dichotomie jednotlivec versus společnost, jež byla pro tradiční způsob psaní „osudů“ klíčová. Zároveň se však mluví o „biografickém obratu“, tedy o návratu žánru, který nicméně z historiografie nikdy nevymizel. Sixta připomíná podněty nového historismu, postkoloniálních studií nebo nové vlny feminismu. Nově vzniká žánr takzvaného life­-writing, který má přinášet příběhy lidí z marginalizovaných sociálních tříd (v českém prostředí se mu podle Sixty blíží Tesařova Česká cikánská rapsodie). Stejně tak ovlivňují žánr historické biografie podněty freudovské psychoanalýzy (autorem jednoho z nejvlivnějších životopisů Martina Luthera je psychoanalytik Erik Erikson, který reformátorovu osobnost a myšlení vykládal z perspektivy jeho psychického formování v dětství a mládí).

Vzorce ohlasů

Jádrem Sixtovy práce je ovšem průzkum tuzemské produkce historické biografie, především té z posledního desetiletí, ačkoliv jeho záběr sahá až do období předlistopadového režimu. K podrobnější analýze si vybral čtyři tituly: již zmíněnou Křesťanovu biografii Zdeňka Nejedlého, Macháčkův životopis Gustáva Husáka, práci Milana Ducháčka o historiku Václavu Chaloupeckém a pojednání o životě Ivana Martina Jirouse z pera novináře Marka Švehly. V recepci těchto děl se obráží často protichůdná a rozporuplná očekávání, ve kterých Sixta nachází opakující se vzorce.

Výběr uvedených životopisů bohužel zůstal bez zdůvodnění. Křesťanově a Macháčkově knize se dostalo množství recenzí a nabízela by se jejich komparace (Křesťanova inspirace Gadamerovou hermeneutikou a vcítění se do osobnosti protagonisty proti Macháčkovu pozitivistickému přístupu); stejně tak mohl autor posoudit jejich vliv na další životopisy, které vyšly ještě před vydáním jeho publikace a přitáhly pozornost (stačí zmínit biografie Ladislava Novomeského od Zdeňka Doskočila nebo Luisy Landové­-Štychové od Stanislava Holubce). Ducháčkův životopis Chaloupeckého se sice významně dotýká meziválečné politiky, na rozdíl od předchozích dvou biografií však výrazně rezonoval především v odborné veřejnosti. A Švehlovu životopisu se sice dostalo značného čtenářského zájmu, mezi odborníky však povrchní pojetí Jirousovy osobnosti budilo spíše rozpaky.

Stejně tak zůstává otázkou, do jaké míry lze čtenářské recenze na bibliografických databázích považovat za směrodatné a reprezentativní. Přesto se Sixtovi podařilo sumarizovat jednotlivé ohlasy do základních schémat. Úpornou snahu po morálním hodnocení protagonistů biografií nazývá „komplexem soudce“ – tento přístup se objevuje především u recenzí životopisů politiků. Často se objevuje také výtka malého usouvztažnění historického bádání se soudobými trendy v sociál­ních vědách. V dalších ohlasech je pak předmětem polemik široký komplex otázek, které biografie otevírá (příkladem je koncept čechoslovakismu v meziválečných letech, kterému se věnoval Milan Ducháček v biografii Václava Chaloupeckého).

Mnoho variant

V souladu s titulem knihy si Sixta klade otázku, jak psát biografii v současné době, kdy dochází k jisté renesanci tohoto žánru, aniž by však bylo možné se vracet k „velkým vyprávěním“. Bourdieuově kritice biografických forem sice přikládá nemalou relevanci, i tak ale podle něj lze i v současných životopisech najít předmoderní stopy (například zachycení útrap hrdinů může připomínat středověké hagiografie). Sixta pracuje v duchu Michela Foucaulta s konceptem „biografického archivu“ jako souhrnu pramenné základny, která souvisí s výkonem moci a politiky paměti. Opírá se však také o texty Umberta Eca a Michela de Certeaua s jejich metaforou archivu coby lesa. Podle francouzského historika a jezuitského kněze de Certeaua je čtení textů a pramenů „pytlačením“, při němž lze přecházet mezi různými poli významů bez ohledu na autorskou vůli.

Pro Sixtu je ovšem nejpodstatnější intertextualita biografického archivu, provázanost biografie s jinými texty ve formě citací, odkazů, výpůjček či parodií: „Intertextuální charakter je mimo jiné jedním z důvodů, proč mohou vznikat stále nové a nové biografie či několik životopisů (…), jak se to stalo Václavu Havlovi, Františku Palackému nebo, jak dokládá obliba a množství jeho životopisů, i Adolfu Hitlerovi.“ Životopisné psaní tak může mít podle Sixty mnoho variant, od konvenčnějšího pojetí žánru po experimentální tvoření. Psaní biografie je tedy spíše performativním aktem než rezultátem historického bádání. Sixtovu práci přitom můžeme chápat jako zdařilý pokus o rehabilitaci žánru, jemuž bývá vytýkán tradicionalismus a konzervatismus.

Autor je historik.