Architektura v kontextu

Od letošního roku vedete výstavní prostor zaměřený výhradně na prezentaci architektury. Jak by měla Galerie Jaroslava Fragnera (GJF) pod vaším vedením vypadat?

Mým cílem není vystavovat panely s popisy a fotografiemi budov, ale spíš vybírat té­mata, která pojímají architekturu v širším kontextu. Například současná výstava Architektura jako práce tematizuje, jak architektura vzniká. S online nástroji, které dnes máme, s weby nebo sociálními sítěmi, které jsou dostupné všem, mi přijde zbytečné architekturu prezentovat tradičními způsoby. GJF nemá žádné vlastní sbírky, které bychom mohli vystavovat, ani kapacity na vlastní kurátorování, proto mám v plánu připravovat výstavy s dalšími subjekty. Chtěla bych navázat na to, co jsme dělali s bývalým děkanem brněnské Fakulty architektury Janem Kristkem v Prostoru pro angažovanou architekturu. Líbí se mi také koncept vídeňské galerie Magazin, kde expozice nespočívají ve vystavování objektů, ale v prezentování určitého tématu skrze architekturu jednotlivých výstav. Neplánuji proto pořizovat do galerie nějaký výstavní systém, který bychom neustále recyklovali, protože nechci determinovat uspořádání prostoru. Chtěla bych, aby autoři vymysleli pro každou expozici novou koncepci. Také mám dojem, že na samotné výstavy nechodí zas tolik lidí. Proto bych ráda vyhradila větší prostor doprovodnému programu, v němž bychom se mohli hlouběji věnovat tématům spojeným s probíhajícími výstavami.

Předpokládám, že vaše koncepce se odvíjí i od současného trendu, který architekturu neomezuje jen na stavění krásných domů, ale zahrnuje do ní i širší kontext, jenž se při tradičním vystavování může vytrácet.

Je to tak. Lidé se mě občas ptají, kdo je cílovým publikem GJF. Vzhledem k tomu, že jde o galerii architektury, nabízela by se odpověď, že architekti, ale na základě zkušeností z Galerie architektury Brno vím, že architekti přijdou na vernisáž dát si víno s jinými architekty, jinak ovšem na výstavy moc nechodí. Pro širokou veřejnost je mnohem stravitelnější, když vidí fotky a obrázky, a takové výstavy jsou populární. V mém pojetí ale otevřít se širší veřejnosti znamená prezentovat architekturu v kontextech. Tak vzniknou přesahy do mnoha dalších oborů, což může přitáhnout další skupiny návštěvníků. Když jsme například dělali v Brně výstavu o bydlení – tedy o tématu, které se týká všech –, mohli jsme jednoduše jen vystavit fotografie povedených realizací. Pak bychom ale zůstali v estetické rovině a neměli možnost zohlednit třeba to, kdo je investor a jaké jsou jeho záměry.

První výstava GJF pod vaším vedením se jmenuje Architektura jako práce. Tématu pracovních podmínek se věnujete dlouhodobě. Změnilo se něco za posledních několik let, kdy se o této problematice více mluví?

Když jsem s tímhle tématem v roce 2017 začínala [viz recenzi výstavy Drazí architekti v A2 č. 13/2017], přišlo mi, že řada lidí vůbec neporozuměla, proč se mu věnuji. V roce 2019 ale vyšel rozhovor s předsedou České komory architektů Janem Kaslem, v němž zazněly pro řadu lidí problematické teze. Stal se podnětem pro setkávání a další aktivity především mladých architektek a architektů a také pro průzkum pracovních podmínek v oboru. V roce 2021 jsme si s Janem Kristkem řekli, že se téma posunulo a začalo rezonovat i na české architektonické scéně, a že bychom se mu tedy mohli začít znovu věnovat. Samozřejmě ale reagujeme také na to, co se děje ve světě, což je patrné i na současné výstavě v GJF. Zmínila bych aktivity britského kolektivu Architectural Workers (původně Workers Inquiry: Architecture), jehož činnost považuji celkem za průlomovou, i když už předtím existovalo třeba The Architecture Lobby v USA, nebo další britskou grassrootovou organizaci Future Architects Front. Důležitá je kniha Marisy Cortright Can This Be? Surely This Cannot Be? Architectural Workers Organizing in Europe [viz rozhovor v A2 č. 10/2022]. Jedná se sice stále o menšinové aktivity, na druhou stranu se i díky nim toto téma dostalo na akademickou půdu a rozpoutaly se diskuse o uplatnění mladých lidí nebo o hierarchických vztazích. Začaly vznikat pozice univerzitních ombudsmanů a ombudsmanek nebo komise pro genderovou vyváženost a situaci architektek na trhu práce. Jeden z představitelů zmíněných iniciativ byl dokonce zvolen prezidentem ­Royal Institute of British Architects, nejvlivnější profesní organizace v zemi.

A jak se proměnila situace v Česku?

Je to rozhodně téma pro čím dál větší počet mladých lidí. I u nás se začaly na univerzitách zavádět ombudsmanské pozice a objevila se například iniciativa studentů a studentek architektury Neklikej a spi, usilující o změnu studijních podmínek. Přístup České komory architektů ovšem vzbuzuje dojem, že z nevyhovujících, prekarizovaných podmínek se může kdokoli vymanit tím, že se osamostatní. To ale řeší problém jen na individuální rovině, a ne systémově. Nevhodné podmínky se často přenášejí na další spolupracovníky. Potýkáme se s velkou variabilitou názorů, jak tyto problémy řešit. Máme se stávat členy komory a pak usilovat o lepši pracovní podmínky? Nebo je lepší proti ní bojovat? Anebo máme dělat školení na univerzitách o tom, jak si říkat o větší honoráře? Nebyli jsme zatím schopni najít konsenzus a soustředit se na jeden aspekt, kde by bylo možné něčeho dosáhnout.

Tradiční odpovědí na špatné pracovní podmínky je založení odborů. Je u nás reálné založit architektonické odbory? A má to vůbec smysl?

V první řadě je problém, že už samotné slovo odbory u nás vzbuzuje odpor. A obecně jakékoli kolektivní snahy. Architekti mají navíc tendenci vnímat sami sebe jako individuální génie a jsou k tomu často vedeni už na školách, kde projekty zpracovávají samostatně a je v nich podporována soutěživost. Všeobecně mi tu chybí solidarita. Když budeme usilovat o něco společně, můžeme z toho profitovat všichni, zatímco když budeme bojovat každý sám za sebe, ničeho nedosáhneme. Někdo možná dostane lepší zakázku a víc peněz, ale stejně bude pořád v prekarizované pozici. Mentální nastavení architektů je bohužel takové, že zpravidla nevidí důvod, proč se o něco snažit společně.

Silným argumentem proti odborům je také fakt, že jsou primárně určeny zaměstnancům, zatímco architekti pracují většinou na volné noze. Spousta lidí navíc působí v malých ateliérech s takřka rodinnou atmosférou, kde sice všichni mají živnostenský list, ale pracovníci si tam můžou připadat jako součást týmu. Když fungujete v takovémhle prostředí, ani vás mnohdy nenapadne se bouřit nebo si říct o víc peněz, protože se můžete cítit spoluzodpovědní za rozhodování a chod týmu. Nedávno třeba byla snaha o založení odborů v americké pobočce světoznámého norského ateliéru Snø­­hetta, nakonec se to ale nepodařilo. Takové velké firmy mají prostředky na právníky, kteří přesvědčují zaměstnance o tom, že pro ně není výhodné zakládat odbory. Vím o Bernheimer Architecture, jedné poměrně malé firmě ve Spojených státech, kde byly odbory založeny, přestože tam i podle samotných zaměstnanců panovaly celkem dobré pracovní podmínky – její šéf ale myšlence odborů fandí, a tak je podpořil.

Klasický vztah zaměstnavatel–zaměstnanec by ale teoreticky pro založení odborů neměl být problém – viz například zakládání odborů v platformách typu Wolt…

Ano, padaly třeba návrhy na založení spolku, jehož členové budou přispívat na chod a zvolí si představitele, kteří budou placeni za to, že se budou těmto tématům věnovat. Tak to funguje v Británii, kde nemají odbory v jednotlivých firmách a ateliérech, ale existuje tam odborářská iniciativa, na kterou se mohou jednotlivci obracet a která jim poskytuje právní a finanční pomoc. Na podobném principu u nás působí například Spolek Skutek pro výtvarné umělce a umělkyně.

Ze zahraničních inspirací zmiňujete nejčastěji Velkou Británii. Jaká je ale situace v okolních zemích?

Přiznám se, že se v dění v sousedních zemích tolik neorientuji. Podobné iniciativy jako v Británii vznikají v Německu, jinak vím spíš o individuálních aktivitách, třeba na bázi akademických diskusí. Například v Polsku vyšla kniha Agaty Twardoch o historii a postavení architektek, nejsem si však vědoma, že by tam vznikalo nějaké širší hnutí. Ale i Future Architects Front z Velké Británie tvoří jen dva lidé, ovšem daří se jim vyvíjet účinný nátlak. V Rakousku, kde žije a působí hodně lidí s vazbami na východní Evropu, se to také řeší na univerzitní půdě. Ostatně i Marisa Cortright se přestěhovala do Chorvatska a začala mapovat východoevropskou scénu.