Bez následníků

Khanate by mohli sloužit jako definice kultovní kapely. Jejich nahrávky ze začátku tisíciletí patří k tomu nejextrémnějšímu a nejoriginálnějšímu, co v rámci doom metalu (a možná i obecně v kytarové hudbě) vzniklo, svou činnost nicméně ukončili zrovna ve chvíli, kdy se díky Sunn O))) dostaly temné, hlasité a nekonečně pomalé kytary do alternativního mainstreamu a skupina si začala získávat pozornost širšího publika. Následkem toho produkci této formace pravděpodobně většina posluchačů – nekonvenčních metalistů, alternativců se slabostí pro extrémy a nakonec i hledačů všemožných nových zvuků – poznala až zpětně, když se rozšířila pověst Khanate jako kapely s nekompromisním, až fyzicky bolestivým projevem.

Poslední půl druhé dekády nic nenasvědčovalo tomu, že by se měla skupina ještě někdy vrátit, takže květnové vydání v pořadí pátého alba To Be Cruel bylo naprostým překvapením. Vydání desky nepředcházela žádná propagace, skupina nepublikovala ani tiskovou zprávu, a zveřejnění nahrávky tak bylo vůbec první známkou, že kapela opět funguje. Možná bychom si ale měli při této příležitosti podrobněji připomenout, čím Khanate byli a stále jsou tak výjimeční.

Skřehot ve skříni

Během roku 2000 se v New Yorku daly dohromady čtyři silné individuality. Kytarista Stephen O’Malley hrál mimo jiné se zmíněným dronemetalovým projektem Sunn O))), který vznikl o dva roky dříve a na větší úspěch teprve čekal; mezi jeho četnými dalšími aktivitami vynikali v té době čerstvě neaktivní Burning Witch. Jejich monumentální i syrový doom metal obdivoval James Plotkin, který se v Khanate ujal basy. V té době už ale měl za sebou víc než dekádu v pozici pozoruhodného solitéra, jehož záběr sahal od droneových alb s Mickem Harrisem (Napalm Death, Scorn) nebo Markem Spybeym (Zoviet France) po experimentální grindcore formace OLD, kterou měl pro změnu rád O’Malley. A právě z tohoto bizarně humorného projektu, který se vyvinul z parodie na grindová klišé pod názvem Old Lady Drivers v barevnou, až dadaistickou elektroavantgardu, přišel také vokalista Alan Dubin. Sestavu pak doplnil bubeník Tim Wyskida, Plotkinův známý, který za sebou jako jediný neměl žádné spolupráce, jen jazzové vzdělání a touhu nehrát jako všichni ostatní.

Tahle sestava za pár měsíců vytvořila eponymní debut, který definoval zvuk Khanate a pro většinu členů skupiny představoval krok úplně novým směrem. Šnečí tempo přinesl do kapely O’Malley, který navázal na nejradikálnější polohy Burning Witch i pomalejší a abstraktnější Sunn O))), výraz ale určoval především Dubin svým skřehotem, evokujícím hlasivky poleptané kyselinou. Zpěvák svým nasazením v posluchači budí dojem, že musí každou chvíli vypustit duši, nebo aspoň oněmět. Specifický projev dost možná souvisí s tím, že se zpěv natáčel ve skříni, jediném tichém místě v Plotkinově bytě, a Dubin prý během nahrávání několikrát omdlel. Autenticky zneklidňující aura jeho vokálů ovšem nezávisela jen na těchto kuriózních okolnostech, ale také na kompoziční práci se strohými frázemi, řazenými v neokázalých, ale efektivních vzorcích a repeticích, a na textech, v nichž se brutální přímočarost pojí s interpretační otevřeností.

Charakteristická jsou krajní témata, nenávist a krutost, ovšem namísto metafyzické – a metaforické – „temnoty“ příznačné pro metal jsou tato témata podána suše, věcně, skoro by se chtělo říct civilně, takže řežou mnohem hlouběji. Častá du­-forma posluchače vtahuje do nejasného, ale brutálního dění a činí z něj objekt násilí, které je zkoumáno jako hraniční stav s existenciálními podtóny upomínajícími na některé povídky Jeana­-Paula Sartra. Hudebně debut Khanate kombinuje dunivé doomové a drtivé sludgeové houpání, které místy přechází do droneových pulsů, akcentovaných minimalistickými bicími. Tuto stále ještě žánrovou formu ovšem doplňují už zcela neortodoxní techniky. Výsledná podoba skladeb totiž nevznikala ve zkušebně nebo nahrávacím studiu, ale na počítači, kde Plotkin editoval a aranžoval nahrávky do finální podoby. Zejména procesování vokálů zásadně přispělo k nejsilnějším částem nahrávky: až absurdně dezolátní skladbě No Joy a plíživému závěru Skin­coat, kde se Dubin mnohoznačně stylizuje do bytosti, která používá cizí kůži jako lidský štít.

Čím dál pomaleji

Nekonvenční přístup se naplno rozvinul na druhém albu Things Viral (2003), které se zpravidla považuje za vrchol kapely. Čtveřice ještě více zpomalila, prakticky opustila riffy – O’Malley později poznamenal, že po hraní v Khanate už ani nedokáže riff složit – a dala prostor tichu. Rocková forma zde prochází finální dekonstrukcí, ovšem výsledkem není elektroakustický experiment, ale krajní podoba formátu rockové kapely. Kytara abstrahuje od zatěžkaných doomových akordů a zároveň přechází k neurčitým disonancím, potenciál­ně inspirovaným black metalem. Jednotlivé kytarové zvuky se spojují spíš v náznacích a jejich sekvence znějí podivně hrubě. Skladby nemají zřetelné směřování ani pointu. Velká část dění se odehrává v dozvucích, zpětných vazbách a zvucích různě přiškrcených strun, čímž se neustále připomíná technologická povaha nástrojů. Přitom O’Malley s Plotkinem používají jen minimum efektů – nástroje znějí takřka nemocničně čistě a vzniká dojem jakési bezbarvosti: nejde o nezvyklé témbry, nýbrž o sled prostých protikladů zvuk/ticho.

Hudební čas se roztéká do plazivého tikotu bubnů nebo se úplně rozpouští. Také Wyskidova osobitá hra na bicí – zcela v souladu s náladou skladeb – působí bezútěšně. Činely zlověstně šeptají nebo jedovatě syčí, občasné suché přechody budují napětí, které nikam nesměřuje. Rozvolněnou, úmornou hudbu vede opět maniakální Dubin, který sugestivně zpívá o sebevraždě, posmrtné prázdnotě a snad také o ubíjejícím dojíždění newyorským metrem.

Otevřené tělo

O’Malley v dobovém rozhovoru prohlásil, že chápe Khanate spíš jako postrock než jako doom metal. Pokud se neomezíme jen na fakt, že jako příklad onoho „postrocku“ uváděl minimalistický noiserock či posthard­core skupiny Shellac producenta Stevea Albiniho, a aplikujeme starou definici Simona Reynoldse hovořící o „nerockové hudbě na rockové nástroje“ (viz Labradford nebo pozdní Swans), dává to dobrý smysl. U Khanate je pozoruhodné, že ačkoli minimálně Plotkin a O’Malley nepochybně měli rozsáhlý přehled o elektroakustice, vážné hudbě nebo noisu, zůstali napojení na rock (připomeňme, že šlo o nejklasičtější možnou sestavu ve složení kytara, basa, bicí a zpěv v dominantní poloze) a tvořili hudbu, kterou bylo možné bez elektronických pomůcek reprodukovat naživo. Koncerty přitom dávaly skladbám, jež byly už tak formálně volné a vycházely z improvizací, novou podobu a hráči je pod taktovkou Tima Wyskidy naživo ještě zpomalovali.

Zároveň probíhal zvláštní proces, kdy se kapela učila a přizpůsobovala si skladby až zpětně podle alb, protože Plotkinovy úpravy zaznamenaný materiál zásadně měnily. To ovšem časem vedlo k napětí v kapele. O’Malley s Wyskidou vnímali u koncertně hraných skladeb pozoruhodný vývoj a chtěli nový materiál nejdřív společně vypilovat při živých vystoupeních. Svůj názor nakonec prosadili a následující album Capture & Release (2005) vzniklo tímto konvenčnějším způsobem. Výsledek však byl pro kapelu i posluchače rozporuplný. Skladby jsou zároveň organičtější i abstraktnější, dominují jim hutné kytarové motivy a zpěv má menší prostor. U Khanate vždycky platilo, že jejich táhlá brutalita dokáže být vyčerpávající, a právě při poslechu této desky, zvláště pak v části Capture, je nejsnazší ztratit pozornost. Větší pohyb v kompozicích a absence prostorovosti příznačné pro Things Viral znamenají menší napětí. Přesto zejména u skladby Release, v níž Dubin předkládá mrazivý obraz otevřeného, krvácejícího těla, děsivá magie Khanate pořád funguje.

Hledání nových cest

Existence kapely se nicméně pomalu blížila ke konci. O’Malley ohlásil útlum svých aktivit, protože byl po rozvodu a měl problémy s alkoholem, zároveň se ale poté, co Sunn O))) vydali Black One (2005), definitivně stal superhvězdou experimentální hudby a záhy přijal důležitou nabídku na turné právě se Sunn O))). To nekompromisní Plotkin těžce nesl, a jelikož nebyl spokojený s posledním albem a stále více ho frustrovalo, že Khanate musí rušit turné kvůli Dubinově práci a nevidí u zpěváka nasazení, jaké si představoval, v roce 2006 z kapely odešel, což znamenalo její konec.

Přesto se objevila ještě jedna nahrávka. Materiál na desku Clean Hands Go Foul (2009) vznikl tak trochu náhodou při nahrávání Capture & Release, s odstupem se ovšem zdál být dostatečně dobrý na to, aby mohl být po doplnění vokálů bez dalších větších úprav vydán. Jde vlastně jen o studiové improvizace, je ale fascinující, nakolik ukazují plnohodnotnou novou cestu, kterou se kapela mohla vydat. Emocionální drásavost a expresivita zpěvu si nezadají s dřívějšími alby, přesto tu ale Khanate svůj neúprosný tlak trochu uvolnili. Hudba je o poznání subtilnější, místy až lyrická, ačkoli neintuitivní sekvence připomínají ze všeho nejvíc přístup Keijiho Haina, kterému je rovněž vlastní agresivní hluk i křehké rozjímání. Z chytrých, rytmicky komplexních bicích je znát bubeníkovo jazzové východisko. Závěrečný tichý půlhodinový track Every God Damn Thing nemá daleko k abstraktnímu blues Lorena Connorse.

Karetní systém

O specifičnosti Khanate svědčí i to, že na rozdíl třeba od Sunn O))) prakticky neměli následníky; za zmínku stojí snad jen podobně abstraktní doom folk španělského projektu Orthodox a s ním spříznění avantgardně metaloví Pylar. Odkaz Khanate tak museli v mezičase rozvíjet sami exčlenové kapely, což činili v celé řadě uskupení, od lyrických Jodis po industrialdoomové Gnaw.

Impuls k obnovení skupiny vzešel právě z jednoho takového setkání, jehož kontext předznamenal i zvuk budoucího alba. Když si psychfolkový kytarista Ben Chasny uvědomil, že jeho projekt Six Organs of Admit­tance kreativně stagnuje, vytvořil „hexadický“ karetní systém, kterým vnesl do skládání prvek náhody. Po vlastních pokusech jej dal k dispozici také dalším hudebníkům a z některých výsledků pak sestavil pozoruhodnou kompilaci, na níž figurují také Tim Wyskida a Stephen O’Malley. Ti se mezitím přestěhovali do Evropy a tato spolupráce je přiměla k pravidelnějšímu hraní, ze kterého začal vznikat materiál znějící jako Khanate. Ten posléze představili druhé polovině kapely a od roku 2016 začala celá čtveřice pracovat na nové tvorbě.

Krutost jako konstanta

To Be Cruel přistupuje k povědomým základům opět trochu jinak. Ve zkratce by se dala nová poloha popsat jako ambientní Fushitsusha. Ne že by došlo na smyčky nebo efekty, ale zvuk nástrojů dostal fascinující hloubku, která dokáže vtáhnout jako černá díra. Ačkoli je vyznění pořád ponuré, samotné témbry jsou organičtější, hřejivější. Pro poslech je zásadní nebát se a přidat hlasitost – nikoli kvůli machistickým závodům v brutalitě, album není tímto způsobem agresivní, ale prostě proto, že tak lépe vynikne excelentní dynamická produkce. Nejde jen o znělost a vykreslení kytar, ale také o fenomenální Wyskidovu práci s drobnými ruchy, akcenty a ornamenty. Bubeník údajně přijel do studia s dodávkou plnou netradičních perkusí, jimiž zvuk desky výrazně obohatil. Tato prostorová členitost zároveň představuje perfektní prostředí pro druhou hlavní inovaci, totiž O’Mal­leyho kytarové linky inspirované zmíněným hexadickým systémem, kde se náznaky riffů střídají s čirou abstrakcí a celková neintuitivnost nebo spíš alternativní kompoziční logika připomenou zmíněnou kapelu Keijiho Haina. Dubinova role je tentokrát méně výrazná a texty méně působivé – klasická misantropie po letech působí až moc triviálně a chtěně, jako zvukový prvek teď už vyloženě nerocko­vého celku ale vokály mají svou roli.

Vzhledem k důrazu na kytaru a upozadění zpěvu se nabízí vnímat To Be Cruel jako reparát za Capture & Release. Kvarteto na novince pracovalo zhruba sedm let, tedy déle, než původně existovalo, a svou budoucnost nechává otevřenou. V plánu je pár koncertů v Evropě (což takřka jistě znamená holandský festival Roadburn), dále hudebníci nic neslibují. Potenciál tu ale nepochybně je. Když se na scénu vrátili Swans, dávný vzor Khanate, propracovali se během několika let od znechucení vším k extatické, křesťansky laděné mystice, nejlépe prezentované na albu To Be Kind (2014). Z osobního hlediska to je asi šťastný vývoj, u Khanate se nicméně nezdá, že by se chystali svou krutost někdy opustit.

Autor je hudební publicista.