Bytosti zvané houby

Duše nálevníka, houby, růže i člověka je v podstatě stejná, jen na různém stupni vývoje.

Josef Velenovský

Svět hub je dynamický. Stále se objevují nové informace o jejich vlivu na vývoj naší planety, o výskytu nových druhů, jejich léčivých schopnostech; dříve jedlé houby jsou přeřazovány do nejedlých, nebo dokonce jedovatých a naopak. V knize Báječný svět hub (2017) jsem se pokusil popsat především kulturní podoby české mykofilní vášně a její projevy v literatuře, umění, filmu, hudbě i v naší historii. Konečnou podobu názvu si vyžádalo nakladatelství kvůli prodeji knih. Sám bych byl použil titul, pod nímž nyní publikuji tento článek. O houbách jako bytostech přemítal mykolog a filosof Josef Velenovský a jeho sentence mě naplňují nadšením: „Je podivuhodné, že z říše hub, tak obrovské a tak důležité, nevyvinuly se evolucí vyšší, dokonalejší bytosti. Houby ostaly státi na nejnižším stupni organizace. Toho asi příčinou jest nedostatek pohlavní kopulace. Jestiť známo, že čím rostlina nebo živočich je dokonalejší, tím má dokonalejší kopulaci pohlavní.“ Od doby, co moje kniha vyšla, se hodně věcí změnilo: řadu kapitol bych doplnil o nová zjištění, uvedl bych nové houbově a houbařsky inspirované literáty a výtvarníky a také bych mohl odpovědět na některé otázky, na které jsem tehdy odpověď neznal.

Surrealistická houba

Smrž jedlý je starobylá česká houba. Už v 16. století se o něm zmiňují pražský učenec Tadeáš Hájek z Hájku či autor známého herbáře Pietro Andrea Mattioli. Smrže rostou poblíž lidských obydlí, klidně ho můžete najít před domovními dveřmi. Vyhovuje jim nejen dostatek tlejícího listí, ale spokojí se i s pilinami či zbytky ovoce a zeleniny. Vyskytují se i na periferii města, na továrenských dvorech, v prolukách mezi domy, ve zřícených kůlnách. To jsou prostory, jejichž krásu objevili malíři, sochaři, fotografové a básníci Skupiny 42. Pátral jsem v jejich dílech a hodně času jsem věnoval prohlížení obrazů Kamila Lhotáka, ale žádného smrže jsem tam nenašel. Před dvěma lety jsem se vypravil do Valdštejnské jízdárny na výstavu Toyen. Byl do ní zařazen i obraz Smutný den z roku 1942, kterým malířka reagovala na smrt Jindřicha Štyrského: ze spáleniště v levé části obrazu vyrůstají dvě vrásčité ruce držící bílý kapesník, který zakrývá drobný obličej. A na horizontu krajiny se nad zemí vznášejí dva smrže, jeden menší, druhý větší. Vpravo leží dvě popraskaná vejce – že by hadovka smrdutá? Obraz Na zámku La Coste zase zachycuje ruiny zdi, z jejichž škvír plnou silou raší plodnice lesklokorky lesklé. Tato houba, nazývaná též Reishi nebo „božská houba nesmrtelnosti“, v přírodě žije na mrtvých stromech.

Karel Teige ve svém surrealistickém období zakomponovával do koláží hlavy muchomůrek červených. V této souvislosti se mi vybavuje příhoda, kterou mi vyprávěla Miloslava Rupešová, dcera avantgardního fotografa Jaromíra Funkeho. Jako malá holčička jela v létě s rodiči na chatu. Na návštěvu tam přijeli otcovi přátelé a jeden večer experimentovali s vývarem z muchomůrky červené, jehož požití má vyvolat halucinace. Holčička ale pro takové akce neměla pochopení, o muchomůrce červené totiž neměla dobré mínění. V noci špatně spala. A ráno se velmi radovala, že rodiče a jejich hosté popíjení lektvaru přežili. Ptal jsem paní Rupešové, jestli se třeba u snídaně někdo z dospělých nezmínil o muchomůrkové halucinaci. Na nic si nevzpomněla.

Součková píše Jakobsonovi

K nejkrásnějším beletristickým textům s houbovou (houbařskou) tematikou patří vyprávění Boženy Němcové podle české lidové legendy o putování Ježíše se svatým Petrem po světě a o jejich návštěvě svatby chudých lidí někde na jihu Čech. Do své knihy Mush­rooms, Russia and History (Houby, Rusko a dějiny, 1957) jej zahrnuli Robert Gordon Wasson a Valentina Pavlovna Wassonová. (Wasson byl zakladatelem etnomykologie a zavedl všeobecně používané termíny mykofob a mykofil.) Když jsem psal Báječný svět hub, přemítal jsem o tom, jak se vyprávění Boženy Němcové mohlo dostat do rukou manželů Wassonových žijících ve Spojených státech. Nedávno jsem našel horkou stopu pravděpodobného pohybu inkriminovaného vyprávění, a to ve výboru z korespondence spisovatelky Milady Součkové (Élenty, 2019), která po druhé světové válce také žila v USA. Jedná se o dva dopisy z roku 1953 adresované proslulému ruskému lingvistovi Romanu Jakobsonovi, který mezi světovými válkami působil v Československu a před nacisty emigroval do Spojených států, kde po válce zůstal. „Mám ještě jednu ‚hloupost‘ na mysli,“ píše v prvním z nich. „Náš přítel Wasson je takový sběratel ‚houbových referencí‘. Tak mi napadlo, zda zná tu krásnou árii lesníka v Janáčkově opeře ‚Liška Bystrouška‘ o hledání hříbků.“ V druhém dopisu, který odeslala Jakobsonovi o měsíc později, uvádí: „Také jsem znovu poslala Wassonovi (první dopis přišel zpět, byla špatná adresa) dopis se spoustou informací o houbách, slovanskou mytologií počínaje, ale on to má možná od Vás, ale to je jedno. Toho Janáčka jistě nezná.“ Desítky let čtu prózy a básně Milady Součkové. Ten její „houbový“ dopis Wassonovi bych hrozně rád získal a přečetl si ho. Třeba ještě existuje. V dopisech se spisovatelka mimo jiné zmiňuje i o sušených hříbcích ze Šumavy, které jí známí v balíčku poslali za moře. Zacházela s nimi jako s posvátnou relikvií.

České houby staré a nové

Až po vydání knížky Báječný život hub mi historička Blanka Stehlíková, dcera básníka Ladislava Stehlíka, autora řady „houbařských básní“ inspirovaných nepomuckými lesy, půjčila jedno vydání satirického týdeníku Nebojsa (č. 41/1919), který vydával a redigoval Josef Čapek. V tomto čísle vyšel text České houby podepsaný jménem Plocek, což byl jeden z pseudonymů Karla Čapka. Z Čapkova textu jsem vybral několik pasáží:

„Obraťte jen oči k tajemnému, málo prozkoumanému světu hub! Co zvláštních forem, prudkého jedu, ale i výživy vyskytá se v těchto zajímavých rostlinkách! Nuže zde jsou některé vzácné druhy naší mykologické květeny: V hlubokých lesích, na temných místech vyrůstá pořídku neveliký zdeněk nejedlý (Sidonius inedulis), nápadný svou rudou barvou; je­-li naříznut, sezelená. Jak už jméno naznačuje, není pro svou ostrou chuť poživatelný a ve větším množství působí velmi otravně. Spíše krásná než užitečná je šalda veliká, ztepilá houba barvy dosti proměnlivé, jež při naříznutí černá. Roste na poetických místech mezi lesními velikány; v mládí jedovatá, dá se později požívati, ač je těžko ztravitelná… Největší množství výtrusů má však houba latinsky zvaná arne novum, – náš lid má pro ni jen místní přezdívky, neboť ji nesbírá; tato arne vystřeluje své výtrusy v celých oblacích, takže z dálky se zdá, jako by tam bylo něco živého; přijdeš blíže a nalezneš jen drobnou, kulatou plodnici uprostřed suchých listů, kterými se tato podivná, ryze česká houba živí.“

Ano, houby se jeví jako dobré satirické mé­dium. Dovolím si proto připojit čtyři miniportréty čtyř hub, které se objevily v naší přírodě v posledních letech.

Havelka zahradní je příbuzná s čirůvkou havelkou. Roste v létě a zkraje podzimu za starými altány na venkovských zahradách a dalších odlehlých místech, v čase poutí, jarmarků, posvícení a rockových festivalů. Jde o jedlou chutnou houbu. Dává se do kulajdy. Polévka má někdy halucinační účinky. Její nestřídmí jedlíci někdy tvrdí, že jsou významnými umělci, prezidenty, na místech k tomu účelu zcela nevhodných mluví o pravdě, lásce a podobně. Důležité upozornění: havelka zahradní není houba vhodná k sušení.

Bolek zprohýbaný je hřibovitá houba, která roste jen na moravském Valašsku. Houbař ji bezpečně pozná podle jedné hlavy se dvěma do sebe propletenými nohami, jejich rozplétání i zkušenému houbaři může trvat celý večer. Některá zauzlení dvou nohou jedné houby vytvářejí bizarně směšné tvary. Jednohubky, kolečka z tepelně neupravené nohy bolka zprohýbaného, se podávají k pivu, charakteristická je jejich vůně připomínající borovičku. Tento borovičkový odér tepelnou úpravou mizí, polévka z bolka nenavozuje žádné halucinace, ale dlouhý a tvrdý spánek.

Klousek věčný (na české i bavorské straně Šumavy zvaný klausek) je naše nejstarší houba. Její spory přisáté k meteoritu doutníkového tvaru cestovaly k vesmírnému stanovišti Země ještě před jejím stvořením. Předností této houby s kloboukem do špičky je odolnost vůči času, manipulaci a průhledným trikům všech podnebních pásem. Roste všude a za každého počasí, ale není pravda, že by konzumace této houby vyvolala vyhynutí dinosaurů. Před čtyřmi lety byla tato houba nalezena pod stolem na konferenci Jagsthausener Kreis v jednom malém bavorském hotelu. „Nebyl žádný důvod lustrovat, jestli klobouk této houby rostoucí na podlaze tři sta let starého hotelu je z dnešního politicky korektního pohledu ‚přijatelný‘,“ řekl jeden z účastníků konference.

Babiška uplakaná (v některých našich vý­­chodních regionech babuška) je jedinou u nás se vyskytující masožravou houbou. Hmyz láká na kapičky sádla (slzy) kapající z plodnice. Babiška stráví i malou myšku. Maso ukládá do svého podhoubí, které má tvar párku. Pro vědce zůstává záhadou, kam se poděje asi třicet procent masa, které v podhoubí vysloveně chybí. Maso je nahrazeno moukou a to je druhá záhada. Odkud se mouka vzala? Zatím nebyly zjištěny žádné mykorhizní vazby s rostlinami, což je třetí záhada. Ale asi už brzy se dočkáme velkého překvapení. To maso chybějící v podhoubí se přece musí někde hromadit! A mouka zase musí někde chybět!

Autor je spisovatel a rozhlasový redaktor.