Projekt Snížit kultuře práh usiluje umožnit odsouzeným a také propuštěným vězňům kontakt s uměním. Kultura může hrát v jejich životě ve výkonu trestu a posléze při rehabilitaci a nápravě velmi důležitou roli.
Projekt Snížit kultuře práh usiluje o to, aby měly vyloučené a ohrožené skupiny obyvatel faktický přístup ke kultuře, ať už se jedná o divadelní představení, koncerty, filmy nebo výstavy. Jednou z cílových skupin projektu jsou odsouzení k trestu odnětí svobody a ti, kteří brány věznice opustili. Zmíněná služba by měla prostřednictvím webové platformy propojovat klienty, vězeňskou službu, sociální pracovníky, zaměstnance neziskových organizací, kulturní instituce a dobrovolníky, kteří fungují jako doprovod v cestě za kulturou. Marginalizované skupiny obyvatel totiž potřebují průvodce, kteří jim dodají sebevědomí, díky němuž mohou následně využít sociálně i psychologicky pozitivních dopadů, jež umění nabízí. Jak podotýká jeden ze zakladatelů projektu Pavel Sterec, „účastnit se institucionalizovaného kulturního dění je totiž naučená dovednost a vyžaduje prerekvizity (ošacení či hygienu), předporozumění (všeobecný kulturní přehled) a kompetence předávané především skrze rodinnou výchovu a vzdělávací instituce“.
Resocializace kulturou
Kultura a umění zapojují jednotlivce do společnosti a přispívají k jeho životní pohodě a rozvoji jeho osobnosti a schopností. V rámci výkonu trestu odnětí svobody mohou zvýšit motivaci odsouzeného ke změně a připravit jej na návrat do běžného života.
Pro pochopení skutečného potenciálu kultury a umění si musíme uvědomit, co zažívá člověk ve výkonu trestu. Vězení je totiž svým charakterem totální institucí s pevně stanoveným režimem, vedoucím ke ztrátě schopnosti být aktivním strůjcem svého života a nést za něj odpovědnost. Hovoříme o efektu prizonizace, kdy se z vězně stává neiniciativní a rezignovaný člověk, odevzdaný vězeňskému režimu. Navíc kromě oficiálního, institucionálního a normovaného života žijí odsouzení i jakýsi druhý život, daný neformální hierarchií vězeňské komunity, v jehož rámci je nutné přijmout co možná nejúčinnější přístupy a strategie nutné pro přežití.
Účelem výkonu trestu má být především náprava odsouzeného a jeho příprava na soběstačný život v souladu se zákonem. V mezinárodním kontextu je v souvislosti s výkonem trestu zdůrazňován princip normalizace, tj. vytvoření takových podmínek ve vězení, jaké se co nejvíce blíží podmínkám na svobodě. Tuto zásadu si vzal za své norský model věznic, jímž je do jisté míry inspirována „otevřená“ věznice v Jiřicích, kde byl také zahájen projekt Snížit kultuře práh.
Podmínky ve vězení mají zásadní vliv na to, jak se vězni budou chovat po propuštění. V tomto ohledu je důležité si uvědomit, že každý odsouzený se někdy v budoucnu dostane na svobodu – doživotních trestů je naprosté minimum. Na onen život po propuštění by se tak vězni měli připravovat po celou dobu výkonu trestu. A není asi lepší metody než vytvořit podmínky co nejvíce odpovídající životu na svobodě.
Standardně mají odsouzení za účelem nápravy a resocializace stanoven plán zacházení, zahrnující pracovní, vzdělávací, speciálně výchovné a zájmové aktivity a aktivity v oblasti vnějších vztahů. Ty posledně jmenované, tzv. extramurální aktivity, mají zajišťovat kontakt s prostředím, situacemi a lidmi mimo věznici; jejich účelem je podpora nácviku sociálních dovedností, jako jsou nákup, zvládnutí dopravních situací, kontakt s rodinou, ale i návštěva kulturních zařízení.
Potenciál extramurálních aktivit není bohužel v praxi zcela naplněn, a to především vinou příliš striktně nastavených pravidel pro jejich realizaci. Dosáhne tak na ně pouze velmi malý počet odsouzených. Vězni ztrácejí kontakt s okolím – zvětšuje se u nich vliv prizonizace a ztěžuje následný návrat do společnosti. Na nutnost posílení venkovních aktivit, byť s sebou nesou jisté bezpečnostní riziko, upozorňuje ve své aktuální zprávě o stavu vězeňství i Český helsinský výbor. V této zprávě se rovněž podotýká, že většina vězňů se nachází v rezignovaném stavu, výkon trestu pouze „přežívá“ a pasivně čeká na propuštění.
Desistence a recidiva
Nápravu a resocializaci je třeba vnímat jako důležité kroky na cestě k desistenci. Desistence je opakem recidivy a desisterem je člověk napravený a úspěšně resocializovaný. Názorů na to, jak nápravy a resocializace dosáhnout, je nespočet a možná ještě více je těch, podle nichž to není možné, a proto by vězeňské prostředí mělo být natolik odstrašující, aby se tam člověk prostě a jednoduše nechtěl vrátit. Vzhledem k tomu, že máme recidivu zhruba sedmdesát procent, je zřejmé, že vězeňský systém příliš nefunguje.
Náprava odsouzeného možná je, musí však vycházet z jeho rozhodnutí a na cestě k ní musí být podporován. Motivující a především lidský přístup, ať už dotyčný spáchal jakkoli závažný čin, je základem restorativní justice. Ve vztahu k pachateli vychází z předpokladu, že špatné bylo jeho jednání, které jej dovedlo až do vězení, nikoli on jako lidská bytost. Restorativní přístup se také snaží poznat příčiny jeho chování a na ně pak efektivně a adresně reagovat. Jinými slovy, trestnou činnost chápe jako projev něčeho hlubšího – jako symptom nemoci, kterou je potřeba léčit v místě, kde vzniká.
Kultura a umění mají potenciál podporovat proměnu náhledu na sebe sama. Mohou pozitivně působit na osobní rozvoj a přispět k transformační změně. Možnost odsouzených účastnit se kulturního života koresponduje s komplexním přístupem k resocializaci, jenž vnímá i kulturní potřeby jedince a pracuje s trávením volného času jako prodesistenčním faktorem. O to totiž jde. Chceme-li dosáhnout desistence, je třeba adresovat její faktory, k nimž patří především bydlení, zaměstnání, finanční situace, sociální vazby a vztahy. Nelze však opomíjet ani volný čas, s nímž souvisí kultivace smysluplných (prosociálních) aktivit, ale třeba i budování komunity s podobnými zájmy, z níž může člověk cítit podporu.
Jedna věc je však teorie a druhá praxe. Je velmi důležité pochopit situaci člověka, který opustil zdi věznice. Jak bylo řečeno výše, život ve vězení má svá specifika a po jeho opuštění se může objevit šok z propuštění či krize ze svobody. Propuštěný z výkonu trestu přichází doslova z jiného světa a musí se na novou realitu adaptovat. Není divu, že k recidivě velmi často dochází právě v této primární, adaptační fázi, kdy si propuštěný zvyká na nové prostředí. Roli hraje jednak osobnost jedince, jednak podmínky, do kterých se vrací – bydlení, zaměstnání a sociální vztahy. Život na svobodě nabízí spoustu příležitostí, jak se realizovat, ale i jak se znovu ocitnout na šikmé ploše.
Člověk propuštěný z výkonu trestu zpravidla trpí nedostatkem financí – často je na něho uvaleno vícero exekucí – a vzhledem k záznamu v rejstříku má problém sehnat si práci. Většinou nemá bydlení nebo jakékoli zázemí – zhruba sedmdesát procent vězeňské populace tvoří svobodní. U propuštěných, kteří se nemají ke komu a kam vrátit, je podstatné i to, jak naloží s volným časem.
Ve všech uvedených oblastech života potřebuje propuštěný pomoc a podporu, a to nejlépe kontinuální a systematickou. V tomto ohledu hovoříme o postpenitenciární péči, která však u nás v podstatě neexistuje. Přitom právě efektivní sociální adaptace vede k desistenci a snižuje míru recidivy. Prosociální návyky, které byly ve vězení vytvořeny, návyky pro kvalitní trávení volného času nevyjímaje, je důležité udržovat a kultivovat i po propuštění, jinak to všechno bylo v podstatě k ničemu.
Zvýšit kvalitu života
Lze tedy s ohledem na řečené považovat kulturu a kulturní vyžití za jeden z kroků na cestě k desistenci? Domnívám se, že ano. Kultura a umění v rámci výkonu trestu mohou zvýšit motivaci odsouzeného k oné vnitřní změně identity a odklonu od páchání trestné činnosti. Přispívají k vytvoření prostředí podobného životu na svobodě a smysluplnému trávení volného času. I kdyby se výše uvedené úvahy o desistenci ukázaly jako liché, o tom, že má kultura pozitivní vliv na duševní pohodu a kvalitu života, není pochyb. Kulturní vyžití pomáhá rozbíjet „nudu a každodenní šeď“ vězeňského života a usnadňuje zvládání negativních pocitů spojených s pobytem ve vězení, jako jsou izolace, frustrace, ztráta identity, různé asociální tendence a zejména stres. Například ze studie Daisy Fancourt z roku 2013 vyplývá, že u všech 117 účastníků, kteří navštívili koncert klasické hudby, byla identifikována snížená hladina stresových hormonů kortizolu a kortizonu.
Kulturní zapojení vězňů i čerstvě propuštěných z výkonu trestu jistě nesníží recidivu na nulu. Je to nicméně velmi přínosný nástroj resocializace a také způsob, jak propojit penitenciární a postpenitenciární péči. Jak se budeme jako společnost chovat k odsouzeným a propuštěným, tak se budou chovat oni k nám.
Autorka je právnička.