Houby jsou skupinou živých organismů, která byla moderní vědou dlouho přehlížena. V posledních desetiletích se jí ovšem začínají intenzivně věnovat kromě mykologů a lékařů i evoluční biologové, ekologové nebo filosofové a v současné době probíhá – slovy kanadského antropologa Michaela J. Hathawaye – „houbová renesance“. Jak ale zjišťujeme v kulturních textech napříč historií i v přítomném čísle A2, svou aktuálně nalézanou klíčovou pozici pro život na Zemi houby vyjadřovaly v lidských podvědomých strukturách odpradávna. Ať už se jedná o keltskou mystiku či houbovitá hororová stvoření, které ve svém textu připomíná spisovatel a překladatel Patrik Linhart, nebo o velmi inspirativní spekulace etnobotanika Terence McKenny, který účinky psychoaktivních hub, užívaných našimi zvířecími předky, považuje za zdroj lidskosti, tj. schopnosti sebereflexe, a tedy i poznání. Popularizátor mazatéckého houbového rituálu R. Gordon Wasson byl přesvědčen o tom, že i božská sóma, tedy indo-íránský nápoj nesmrtelnosti, pochází z psychoaktivních hub, konkrétně z muchomůrky červené. A tento božský princip, vířivě spojující extázi s hrůzou, je vepsán i do textu Jakuba Vaníčka, který referuje o tajemstvích houbové mysli. Petr Uram se v zápisníku o islandské hudebnici Björk zmiňuje o nutnosti smířit se s faktem, že budoucnost nebude antropocentristická, nýbrž mykocentrická. A slovy samotné Björk dodává, jak to může vypadat: „Nejlépe se houbám bude dařit v pozůstatcích lidské civilizace – stejně jako se jim dařilo miliony let před ní.“