Gramatika kamarádství

„Maličká je květina, přesto má tráva kolem ní její vůni,“ píše se na čtvrtce pohozené na parketách Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě uvnitř jurty složené z vlněných izolací. Primordiálně multimediální jurta – plná masek, hudebních nástrojů nebo kreseb – od Matěje Koláře je jakousi ochutnávkou toho, co mohou zažít děti na táborech v obci Rohozná, které pořádá Kolářův spolek pro environmentální a multikulturní výchovu KUŠ. Květin, od kterých načichne i její bezprostřední okolí, shromáždil kurátor Petr Kovář na výstavě Make Friends, Not Art celkem sedm – pět jednotlivců a dvě autorské dvojice. Z logiky věci jsou vystavující v tiráži uvedeni*y i s kolektivy svých kompaněrů, komplicek a kumpánů. Výstava přináší suverénní odpověď na otázku kladenou často i zevnitř výtvarné scény: „K čemu je současné umění?“

Kde se odehrává „art“

Tak jako kdysi bydlel ve staré hájovně za městem krajinkář, jehož snopy a kostelní věže zdobily stěny sednic v okruhu dvaceti kilometrů, dnes tam bydlí konceptualista­-performer a je ctí každého sedláka, učitele nebo lékárníka pravidelně jamovat na starý vysavač s hudebním uskupením Zámotek (psáno rovněž SAMOtag). Onen „art“, kterému se nemá lidská bytost věnovat na úkor uzavírání přátelství, je cosi, co se snad odehrává někde daleko za posledním kůrovcem sežraným smrkem Českomoravské vrchoviny, někde, kde se dokázalo umění odcizit i svým vlastním tvůrcům, aby odpovídalo vkusu povrchních sběratelů – ale ne zde. Zde okolo Martina Hurycha, Jaroslava Grodla a Hany Grodlové Sommerové je umělecký provoz krystalizačním jádrem hovorů, které se netočí kolem kotlíkových dotací: je záminkou k setkávání; je tím, co propůjčuje hrstce náhodných známých jedinečnou identitu; je tím, co z této hrstky dělá komunitu.

Anebo to není úplně tak? Výstava – zvlášť když ji navštívíte v pátek odpoledne a budete na ní sami – může zanechat na patře nahořklou pachuť. Jaká propast dosud zeje mezi lehkostí, s jakou lze pohnout k uměleckému prožívání skutečnosti děti – jako v Kolářově tábornickém případě –, a tím, jak ztěžka se k něčemu podobnému dají dotlačit dospělí. Na snídaních korealistů (kteří reflektují svět jako nehierarchické tvůrčí spolubytí lidí, konceptů i předmětů) se potkává stále ten samý kamarádšoft a pokusy nalákat širší veřejnost připomínají sisyfovský souboj s gravitací. Jako by se stále nedařilo prolomit bariéru ghetta, „kde už se stejně všichni znají“. I na bibliofilních výstupech skvělého LinoLágru Terezy Říčanové se podílejí především děti, jejichž příjmení budou znalcům české umělecké scény povědomá.

Radost z participace

Make Friends, Not Art ale naštěstí – možná právě proto, že „syroví lidé“ kolem zmíněných umělců krystalizují do komunit menších, ale o to trvanlivějších – nepůsobí besídkově. Není to vynucený výstup workshopu, kde se pokouší „profesionál“ předat nádech božské inspirace „amatérům“. Ačkoli obstojí i na rovině čistě autonomní, jde především o počin radostně participativní. Návštěvník se může vyfotit v betlémové karikatuře fotokoutku Františka Nováka (člena divadelního spolku Třešťský průměr a kapely Lajky), vy­­užít hudební zkušebnu přímo v prostorách galerie, ozdobit povrch prken třífázového utopického altánu­-domečku – „šatny pro havíře“ – od Jakuba Minářů, kde už se vedle sebe skví nápisy „mamka“ a „umění <3“, nebo si doplnit život novými lidmi na některé z akcí programu, který se necítí být „doprovodným“, neboť je hlavním nositelem poselství v názvu výstavy. Florbal v galerii Hany a Martina Jelínkových například nutně připomene ping­-pong Júlia Kollera, který byl jako mnoho vystavujících nejen výrazným umělcem, ale i lektorem výtvarných soustředění, během nichž se stíraly hranice mezi absolventy*kami a neabsolventy*kami uměleckých škol. Snad doručí výstava úspěšně zprávu, že je v partách na periferii Pelhřimova, Třeště či Přibyslavi o nové kamarády zájem.

Autor je evoluční biolog.