Hnětená slova

Michail Bachtin v knize Román jako dialog (česky 1980) představuje koncept takzvané absolutní minulosti. V jeho teorii se jedná o časovou a zároveň hodnotovou veličinu. O čas, který se odehrál v jakémsi „jiném čase“. Je to minulost, která nepřechází plynule do přítomnosti, nestává se budoucností, ale zůstává uzavřená sama v sobě a společně se svými činiteli, bájnými postavami, bohy, hrdiny; je nedosažitelná jak pro současníka, tak pro člověka „běžné minulosti“, neboť se odehrává na zcela odlišné rovině.

Čas a otázka jeho přístupnosti jsou v poezii tematizovány často. V nejnovější sbírce česko­-polského básníka Bogdana Trojaka Uhrwerk se nicméně čas a především touha ho ohmatat, ohnout stávají samotným organizujícím principem. Zaujetí časovostí je patrné na téměř všech šedesáti stranách, odkazuje k němu koneckonců snad i jejich počet stejně jako název sbírky (Uhrwerk je v němčině hodinový stroj). Básně dávají dohromady celek, jehož jednotlivé komponenty jsou rozesety napříč časovou osou. Mytické bezčasí se zde oproti Bachtinově koncepci protíná se soudobými konkrétními okamžiky, navzájem se dotýkají a stejným způsobem jsou přístupné i čtenáři.

Víra v jazyk

Princip prolínání časových rovin posiluje ko­­mpozice sbírky, rozdělené do tří částí, nazvaných Tik, Pomlka a Tak. Zatímco v prvním a posledním oddíle převládá mytické ladění básní, jež jsou situovány do anonymních lesů, luk, vody a noci („Vím, že jsi kdysi v stepi / na bujných vršcích mohyl / tančila s mými bohy / v šatech, co bych rád třepil.“), v prostřední Pomlce se čtenář stává svědkem konkrétních okamžiků ve známých kulisách Prahy, na což jej upozorňují i názvy básní: Karlínské impromtu, Pouť v Horní Libni, Šárecká plovárna a podobně. Ve zbývajících dvou oddílech zůstávají texty povětšinou nepojmenované a neukotvené v časoprostoru. Jejich časová mlha obklopuje přítomný okamžik, vpíjí se do něho s vědomím, že za nějakou dobu s ním splyne zcela.

Vedle fascinace časem je výrazným rysem Uhrwerku také Trojakovo zacházení s jazykem. Nepovažuje ho primárně za dorozumívací prostředek, spíše s ním pracuje jako se zvukovým materiálem nebo ho používá jako pohanské zaklínadlo: „Vítr rval lyru pustorylu. / Jeřábník nad tím ještě svítil / v krychlové Luně, o níž ví ty, / pod jejich půlky v mastném jílu / vkládal jsi dlaně rozeklaně.“ Na stránkách sbírky se navrací starobylá víra v jazyk samotný, v jeho zvukovou stránku, která je na mnoha místech upřednostněna před obsahem. Skrze přístup k jazyku básně, evokující dobu již dávno minulou, čtenáře vrací do minulosti.

Ňadra, klíny, slabiny

Je otázka, zda má stejnou roli plnit řada slovních spojení, které jako by vyvstaly z básnických sbírek 19. století: „Dnes v noci jsem cítil horkost tvého klína. / Byl jako hebké hříbě, co ve tmě stáje klímá. / A ze mě rostl prut té nejsilnější révy, / co ráno mízou puk a šleh Jitřenku k nebi.“ I pokud čtenář připustí, že se jedná o vědomou strategii, nelze popřít, že momentů, ve kterých autor sklouzává ke kýči, je ve sbírce příliš, zejména v oblasti erotiky, jež je další z výrazných tematických oblastí sbírky. Zde Trojak těží ze známých a dlouho opuštěných obrazů: „Měsíc dnes zotvíral žluté květy dýní. Byly tak veliké. V každém plála svíce. / Jen tvoje ňadra svítí ve tmě více, / dokud je moje dlaně nezastíní“ nebo „Chtěl bych ti říkat ta nejprostší slova, / chtěl bych je říkat, hníst je jako hlínu. / Chtěl bych tě, milá, prvně pomilovat, / cítit zrod hvězdy ve tvém horkém klínu.“ Obdobně nevyzrále působí také básně, které zoufání nad ubíhajícím časem tematizují explicitně: „Tak blízko od dlabání kmenů na kolébky / ke žlabu prázdné, vyjedené lebky.“

Tam, kde autor svůj materiál dle vlastních slov opravdu „hněte“, si přitom počíná velmi zručně. Ať jde již o materiál­-jazyk („V tvém slaném podpaží / můj srnčí jazyk: / k bezsloví dětinští.“), nebo o materiál­-čas, modelování své vlastní časové osy, propojování minulosti s přítomností či roztažení vteřiny do celé plochy básně: „Sehnutý dědek v hnědých kalhotách / na hnědém oraništi. / Jeho smrt hrdlem rejska / uzounce v díře piští. / Zezdola / nejtenčí pikola. / (…) Opřený o motyku: / Zaseklé kyvadlo. / Tak bez tiku.“ Často se nicméně spokojí s jeho prostým vytáhnutím z hlubin času na povrch a následným bezmyšlenkovitým kladením a vrstvením. Řada básní tak působí archaic­ky, kýčovitě, či dokonce komicky.

Forma a obsah

Uhrwerk je Trojakovým návratem na pole poezie pro dospělé po téměř dvaceti letech. Poetika sbírky se přitom nijak zásadně neliší od jeho předchozích knih. Vyskytuje se tu důvěrný obraz laskavého Boha, známý například z poezie Karla Šiktance, nebo přírodně­-erotická metaforika, charakteristická je hojnost názvů bylin a samozřejmě motivy času a paměti. Nechybí ani forma básně v próze. Hlavním rozdílem se zdá být právě proměna přístupu k jazyku. Ten byl v předešlých básních především prostředkem pro sdělování obrazů: „Tvé nitro – vytěžené rudohoří. / Krušný jsi. / K ránu pak drolívá se hlína / a nablízku snad není ani žádný bůh, / který by modeloval křehké nejapnosti / anebo z ptačí klíční kosti / ženu­-zámečnici, / aby už nikdy nezůstal muž / dokořán“ (Kuním štětcem, 1996). V Uhrwerku naproti tomu význam ustupuje zvuku, obsah formě. Zatímco obrazy, které autor čtenářům předkládal ve svých prvních sbírkách, byly podmanivé, nyní jsou velmi všední – nedaří se mu se zvukem pracovat tak, aby jejich banalitu vykompenzoval. Souzvuky hlásek působí nezřídka násilně: „To byly jilmy jako palmy / a v parnu dráčci létali si. / A já ti říkal: Výžďař, spal mi / všechny mé kleté kleny, z tísně tisy.“

Pokud je srdcem hodinek strojek, pak pomyslným srdcem Trojakova Uhrwerku je čas. Tento hnací princip sbírky se autorovi povedlo nařídit bezchybně; zvláštní, mytické bezčasí sem tam protne velmi jasný, konkrétní okamžik, který po chvíli opět zmizí. Precizní práci však zastiňuje výsledný kýč. A to i v případě, že krkolomná, zastarale působící spojení mají fungovat na metarovině a poukazovat na proměnlivost samotné poezie.

Autorka studuje komparatistiku.