Spisovatel, překladatel, performer a odborník na lunatickou literaturu vybral několik mykologických kauz z české i světové literatury a spřízněných uměleckých odvětví. V jurodivém výběru narazíme na žampion, který zlikvidoval lidstvo, otrávená zvířátka z komiksu Čtyřlístek i na houby, které přišly z hvězd.
Do jisté doby jsem předpokládal, že houby jsou doménou našeho národa, tedy Čechů a sudetských Němců, a že jsou (snad kromě žampionů a východoasijských medicinálních hub) v jiných krajinách považovány za exotické a temné. Později mi několik čísel časopisu Vokno z devadesátých let ukázalo, že houby fungují i jinak než v guláši, ve smaženici nebo obalené ve strouhance. Předpokládám, že houby v jejich zdrobnělé formě pozřel kdekdo. Básník Roman Szpuk je kdysi hledal na mapě jednoho pošumavského města – na louce označené jménem Rozkoš je neomylně našel, a zatímco nad ním praskalo nebe jako kry a z rudé záře se plazily chtivé jazyky, objímal svou kamarádku se slovy „nic se neděje“.
„V každém atlasu hub, je jedno, kdy a kým byl napsán, je vždy vynechána jedna houba, která je smrtelně jedovatá,“ píše se v geniální houbařské etudě v povídkovém pásmu Mrtvý les a jiný bulšit (1990). Zde si lze vzpomenout na tragédii básníka Jana Zahradníčka, jehož rodina se v roce 1956 otrávila houbami – jeho dvě dcery zemřely, přežila jen manželka a syn. Tehdy ho pustili na čas z vězení: „Těch čtrnáct dní doma nás spolu zase sblížilo, naše společné utrpení a naše naděje, patříme k sobě a nic nás nemůže rozloučit, ani ty mříže…“ Houby – tak jako celá příroda – dávají a berou. Jak ostatně píše Goethe ve svém eseji Příroda: „Všechno je její vinou, všechno je její zásluhou.“
Ochromující a posvátná hrůza
Právě proto, že společně s fotbalem je sbírání hub etalonem tuzemska, je v české literatuře těžké najít umělecké texty, které by houbařinu reflektovaly jinak než poznámkou „děcka byla na houbách“. Přesto alespoň pro tři či čtyři knihy českých autorů jsou houby přinejmenším beta a sigma. Za kruciální považuji následující situaci v povídce Petra Stejskala Houbaři (Za věku kosmomůry, 2021): jeden ze tří přátel na houbách náhle zemře, a zatímco „jeden kouřil“ a „druhý si rozbalil tatranku“, odehraje se následující rozhovor: „‚Stejně tam měl samý klouzky,‘ poznamenal jeden z mužů a ukázal bradou k opuštěnému košíku. ,Stejně to u nich nikdo nežere,‘ dodal druhý a vysypal houby do pangejtu.“ V tom vidíme něco nevábně blízkého. Povídka Vikiho Shocka Snídaně žampiónů (Sněhurka, jakou svět neviděl, 2015) jde ještě dál a předkládá pomstu hub vyvolanou žampionem zvaným Krasaveček. Nicméně zde není ani tak důležitá likvidace lidstva, jako spíš vyznání skutečného a nadšeného houbaře-básníka: „Zápach anýzu počal mu býti nesnesitelným. V ústech měl svíravý pocit, cítil, kterak jeho tělo opouští síla (…). Celou jeho bytost prostoupila ochromující a posvátná hrůza.“
Vždy se divím tomu, kde se v lese bere tolik odpadků. Pravděpodobně je tam kromě sběračů borůvek a nimrodů odhazují i houbaři, kteří po lese běhají ne pro korunu věčné blaženosti, ale pro mamon. Pro takové vytvořil kreslíř Karel Jerie se svým bratrem Denisem komiks O zlobivém houbaři aneb Jak Standa Lošák dostal na frak (2011). Citlivějším duším lze doporučit téměř hororový komiks Černá sobota (1981), pojednávající o zvířátkách z legendárního Čtyřlístku, která zachvátila panika, že se otrávila houbami.
Elfí svět obřích hub
Opusťme tuzemské lesy a ponořme se do grandiózního světa keltské mystiky. Zatímco věda zařadila houby do samostatné říše organismů až ve druhé půlce 20. století, v keltských pověstech o mytických vládcích a hrdinech starověkého Walesu Mabinogi čteme o lidech, vílách, zvířatech, květinách a houbách. Podstatná role hub v britském malířství je inspirována právě touto archaickou vírou, řekněme keltskou renesancí. Obrazy zástupce britské „elfí školy“ Richarda Dadda zpodobňovaly obrovské muchomůrky, pod jejichž klobouky se choulí a tulí elfové, víly a skřítkové. „Nejsouce ani lidmi, ani zvířaty, ba ani rostlinami, tíhnou k houbám a v hlubině kopců hledají ochranu, neboť svět jejich pominul,“ napsal o vílím lidu Pomponius Mela, starověký autor, o němž víme díky povídkám Edgara Allana Poea a Arthura Machena.
Strach a imaginace vytvořila ze zdánlivě neškodné entity démonické stvoření. Na počátku nové doby za tím ovšem může stát představivost Julese Verna a jeho podzemní svět v nitru Země, zjevně inspirovaný epochálně neúspěšnou fantasy Giacoma Casanovy Icosameron z roku 1797. Malíř Gaspard-Felix Tournachon tento svět znovu stvořil podle Vernovy vize: „Věděl jsem, že choroš obrovský dosahuje v obvodu klobouku podle Bulliarda osmi až deseti stop. Tady však rostly bílé houby, vysoké třicet až čtyřicet stop a s klobouky o stejně velkém průměru. A byly jich tu tisíce! Jejich hustým zákrovem světlo nemohlo proniknout, takže pod stěsnanými klobouky hub vládlo úplné šero.“
Jaké houby raší na Yuggothu
Houby jsou každopádně předmětem šamanských činů, úvah a strašidelných příběhů. Mnohým z nich rádi nasloucháme. Připomenu tři klasické tvůrce. V povídce H. G. Wellse Pan Skelmersdale v pohádkové říši líčí mladý obchodník, jak se zamiloval do královny víl a jak už nikdy nechce žádnou jinou. Svému příteli vypravuje „o takovejch jako muchomůrkách, co vydávaly růžový světlo“. Povídka napsaná kolem roku 1900 může být inspirována elfí školou. Místa, kde se vyskytují muchomůrky, májovky a holé pahorky, jsou přesně to prostředí, kde se můžeme setkat s elfy, skřety, láry. Jules Verne prý jednou v rozhořčení o Wellsovi prohlásil, že si vymýšlí. Jsem nakloněn věřit tomu, že tomu tak občas nebylo. „All fairies are not nice,“ říká se právem o těch malých bytostech, co v pohádkách žijí ve stínu obřích hub pod mohylami. Možná proto ve Walesu doma lidé v noci nezhasínají, aby udrželi víly venku.
Ve waleské vesnici Borth pobývali dva z předních tvůrců britského hororu, Arthur Machen a William Hope Hodgson, oba velcí oblíbenci H. P. Lovecrafta. Hodgsonova nejlepší díla se ovšem týkají dalekých míst, téměř nedostupných v čase nebo v námořních mílích. Tento podivínský Angličan, jenž založil patrně první fitness centrum na světě, po dlouhých letech, kdy se snažil stát dobrým námořníkem, vystoupil v Liverpoolu z lodě a moře označil za zřídlo skutečné hrůzy. Později se přitom i po několika zraněních vracel na frontu první světové války, než v roce 1918 padl u Ypres, takže můžeme předpokládat, že nebyl zbabělec. V jeho povídkách houby prorůstají loděmi i lidmi. Jedna z nejlepších (a zároveň nejodpornějších) povídek se jmenuje Hlas v noci a popisuje příběh muže a ženy, kteří ztroskotali na osamělém ostrově: „Té hnusné potravě jsme se vyhýbali, i když touha po ní nám přešla do krve. Náš bezútěšný trest byl stejně neodvratný, protože houba prorůstala naše těla den ze dne rychleji.“ Námořník naslouchá hlasu ve tmě, snaží se zachytit pohledem postavu, která připlula k jejich lodi, načež čtenáři oznámí: „Zahlédl jsem cosi se kývat mezi vesly. Připomnělo mi to houbu.“ Tuto povídku napsal v roce 1907 a vedle Vianovy Pěny dní ji považuji za nejhrůznější milostný příběh všech dob.
Viki Shock (pro Volvox Globator) a Tomáš Kratochvíl (pro Straky na vrbě) v roce 2019 přeložili Lovecraftovu sbírku Houby z Yuggothu, což je vedle básnického díla E. A. Poea patrně jediný ucházející básnický pokus o horor či temnou fantastiku. „Slunce tam nesvítí o nic víc než hvězda, ale oni nepotřebují světlo. Mají jiné, jemné smysly a v jejich velkých domech a chrámech nejsou okna.“ Tolik může říct o živoucích houbách z Yuggothu amatérský vědec Akeley v Lovecraftově povídce Šepot ve tmě. O těchto bytostech pak zděšený badatel dále říká, že „přišly na Yuggoth z nekonečné prázdnoty“. Planeta Yuggoth, známá jako Pluto, byla mezi lety 1930 a 2006 poslední planetou sluneční soustavy. Možná právě na její památku, z radosti z objevu či kvůli hrůze z mrtvého vesmíru směřujícího po šipce času, napsal Lovecraft v letech 1929 a 1930 několik svých houbovitých sonetů. Miluji šroubovitou neobratnost a chtěnou komiku jeho špílců, revulsivní dopad jeho dětinsky popsaných krajin, a proto vybírám část básně Hvězdné vichry v Shockově překladu: „Mrtvé listy spěchají v podivných, fantastických obratech, / kouř z komínů víří kolem s jakousi cizí milostí, / dbaje přitom na geometrii vesmíru, zatímco / Fomalhaut mžourá skrz jižní mlhy. // V této hodině lunatičtí básníci vědí, / jaké houby raší na Yuggothu a jaké vůně / a barvy květin naplňují pevniny Nithonu; // takové nerostou v žádné ubohé zahradě na Zemi. / Ovšem za každý sen, který nám tyto vichry přivanou, / další tucet z nás odvanou!“
Autor je spisovatel a překladatel.