Houby jako záchrana světa?

„Co uděláte, když se vám začne hroutit svět? Já se vydám na procházku, a pokud mám štěstí, najdu nějaké houby. Houby mě přivedou zpět k mým smyslům, nejen díky svým hýřivým barvám a pestrým pachům, jako to dělají květiny, ale také proto, že se objevují nečekaně a tím mi připomínají šťastnou náhodnou existenci. Potom vím, že uprostřed hrůzných nejistot stále ještě jsou nějaká potěšení.“ Takto osobně začíná Anna Lowenhaupt Tsing prolog ke své knize The Mushroom at the End of the World: On the Possibility of Life in Capitalist (Houba na konci světa. O možnosti života v kapitalismu, 2015), která je etnografickou studií stejně jako esejem pojednávajícím o povaze dnešního kapitalismu a možnostech přežití v jeho ničivém prostředí. V době, kdy české novinové titulky plní bombastické zprávy o „sbírání hub kosou“ a „nůších plných praváků“, není od věci zamyslet se nad tím, jaké vztahy s houbami máme a co jejich růst, sběr, potažmo prodej vypovídají o dnešním světě.

Matsutake a lidé na okraji

Tsing dokáže poutavě vyprávět příběhy lidí pohybujících se kolem houby matsutake, tedy čirůvky větší, která se v posledních desetiletích stala vzácnou a zejména v Japonsku drahou potravinou, čímž se dostala mezi luxusní zboží současného globálního kapitalistického obchodu. Tsing sleduje nejen její postupné mizení od sedmdesátých let 20. století v Japonsku – což souviselo s omezením hospodářského vy­­užívání borovicových lesů, které jsou jejím ideálním prostředím –, ale také podnikatelské aktivity spočívající v obchodu s touto houbou mezi Japonskem a USA, kde ji často sbírají nelegální migranti z jihovýchodní Asie. Matsutake autorku doprovází při úvahách o tom, jak dnešní kapitalismus exploatuje planetu a vytváří zisk z prekérní práce a životních situací lidí na jeho okrajích. Globální obchod s čirůvkou byl přitom umožněn masivním hospodářským využíváním lesů v dosud nezasažených oblastech USA, které představuje výchozí situaci akumulace kapitálu na základě průmyslového vytěžení přírodních zdrojů. Tsing na tomto příkladu kritizuje jak modernistické představy o racionálním růstu bohatství, jež mají kořeny již v osvícenství, tak způsoby, jakými současný kapitalistický systém využívá drastických globálních nerovností.

Autorka ve své až hudebně komponované knize střídá několik témat, v nichž zaznívá kritika toho, kam se dostala západní situace. Její hlavní poselství je však pozitivní. Na příkladu propletení lidských a „více než lidských“ (more­-than­-human) aktérů na okrajích kapitalismu totiž hledá způsoby, jak v dnešním zdevastovaném světě přežít, a dokonce realizovat vlastní pozitivní politické projekty. Začíná řadou nostalgických metafor, spojených například s vůní hub v době odcházejícího léta a nastupujícího deštivého podzimu, které ukazují, jak se nám vzdaluje optimistický svět modernistických představ, jež souvisejí s pokrokem a produkcí bohatství. Stroj kapitalismu – stejně jako moderního státu a vědy – byl založen na oddělení individuálního subjektu od zbytku světa a jeho zařazení do systému vztahů, které bylo možné škálovat a využít k akumulaci kapitálu. Tsing však ukazuje, že to není – a pravděpodobně nikdy nebylo – tak jednoduché. Podle ní kapitalismus chtěl učinit z lidí i dalších živých a neživých bytostí zboží, jež je vytrženo ze svých místních vztahů, aby z nich mohl udělat předmět obchodní směny, a hromadit tak kapitál a spolu s ním i moc.

Příběh obchodování s houbou matsutake ale odráží komplikovanější transformace a překlady. Američtí prekarizovaní sběrači, kteří nemají sociální pojištění a jejich odměna závisí čistě na tom, co posbírají, totiž vnímají svůj životní styl především jako vyjádření svobody, odpoutané od pravidel státu a jeho požadavků na občanství a zákonné normy, ale i od kapitalistického molochu, který z lidí dělá jen kolečka ve stroji na zisk. Díky svým výjimečným schopnostem najít vzácnou houbu navazují s matsutake blízký, až osobní vztah, který je formován respektem k její existenci a také porozuměním konkrétnímu životnímu prostředí. Až na cestě do Japonska se z houby na krátkou dobu stává komodita, ale pak se zase promění v předmět, který utváří osobní vztahy, protože slouží nejčastěji jako drahocenný dar blízkým lidem. Matsutake je tak podle Tsing součástí kapitalistické směny, ale současně umožňuje lidem rozvíjet vlastní životní projekty a cíle navzdory kapitalistickému systému. Tyto asambláže lidských a „více než lidských“ aktérů vznikají ze vzájemné spolupráce na troskách industriálního kapitalismu, což jim dává možnost odpoutat se od odcizení, které nutně kapitalistický způsob výroby přináší lidem i živým a neživým bytostem.

(Ne)živá koalice

Zbývá otázka, jak je možné v této situaci mobilizovat politickou akci, která vytvoří prostor pro naplnění životů jak našich, tak i ostatních živých a neživých souputníků. Jestliže jsme totiž již překonali kapitalistické náboženství postavené na trvalém pokroku a růstu, zpochybnili jsme tím i velké emancipační příběhy změny světa, které měly v základu stejné představy pokroku a růstu, jen v zájmu utlačovaných a zotročených. Odpovědí Tsing je spolupráce, a to žádná abstraktní idea vzájemné solidarity, ale hledání konkrétních vzájemných vztahů mezi lidmi a „více než lidskými“ aktéry v konkrétních životních podmínkách. Jak ale takové koalice budovat? Podle Tsing máme hledat situace, kde se objevuje to, co nazývá „latent commons“, tedy skryté společně sdílené statky. Do nich musí být vždy zapojeni další aktéři, tedy nejen lidé, což radikálně mění povahu naší politické představivosti. Musíme však počítat s tím, že způsoby, jak s nimi zacházet, nikdy neuspokojí plně všechny, nepřinesou nám konečné vykoupení v nějaké utopické vizi a velmi obtížně se institucionalizují. Tsing v závěru uvádí příklady lidí, kteří se o takové projekty snaží. Patří k nim i japonští venkované, kteří usilují o obnovu tradiční hospodářsky využívané krajiny zvané satoya­ma a čekají, kdy se v jejich lesích opět objeví matsutake.

Smaženice nestačí

Podmínkou k tomu, abychom takové situa­ce a projekty nacházeli a realizovali, je však podle Tsing „umění všímat si“ (art of noticing), což je její ústřední metodologický i politický koncept. Industriální modernita nás totiž nevybavila k tomu, abychom kolem sebe viděli propletence vztahů lidského a „více než lidského“, jejich komplexní a křehkou rovnováhu, ba dokonce abychom se snažili sdílet své cíle s houbami, lesy či divokými prasaty. Právě absence této představivosti vedla k řadě „zdivočení“ lidských moderních infrastrukturních záměrů, jimž se věnuje nejnovější projekt vedený Annou Tsing (viz web Feral Atlas).

Když jsem se před nedávnem procházel po beskydském lese za naší rodinnou chatou a hledal houby, kladl jsem si otázku, jestli nám umění všímat si může pomoci v naší mykofilické kultuře. V tom, jak vnímáme „více než lidské“ vztahy, hraje totiž naše kultura a historie zásadní roli. Podle statistik u nás houbaří alespoň jednou ročně až tři čtvrtiny populace. Není toto specifické navazování vztahů s „více než lidským“ dobrý základ pro kultivaci naší představivosti sdíleného světa, který potřebujeme pro řešení problémů kapitalocénu nebo – ještě lépe – plantážocénu? Les kolem mě byl suchý, jako v posledních letech stále častěji v tuto dobu, a místa, která důvěrně znám a která mám spojená s konkrétními druhy hub, jež jsem tam v dětství nacházel, byla prázdná a ztrácela tak kouzlo objevování a nalézání. Globální změna klimatu přináší proměny životního prostředí, a tím nutně i změny v našich vztazích s „více než lidskými“ aktéry. Houby z našich lesů nezmizí, ale smaženice z praváků už nebude pro navázání vztahů stačit. Budeme muset nacházet nové způsoby, jak si k nim najít cestu, a možná nás to přiměje uvažovat o problémech plantážocénu jinak. Tsing nám nabízí způsob, který bude stát stranou velkých politických a institucionalizovaných projektů „boje“ s klimatickými změnami, z nichž vane až příliš duch modernistického technooptimismu. Její pojetí je ale ukotveno v dobře známém, místním prostředí s našimi tradičními živými souputníky a v souladu s jejich záměry a životními potřebami.

Autor je historik a antropolog.