Slavný přírodovědec a popularizátor David Attenborough dramaticky šeptá: „Je to jako ze science fiction.“ A kamera zatím sleduje v detailu mravence, kterému z hlavy roste parazitická houba rodu Cordyceps. Tato scéna z pořadu Planet Earth z roku 2006 inspirovala Bruce Straleyho a Neila Druckmanna ke stvoření jedné z nejoceňovanějších videoher poslední dekády Last of Us, která existenci zombie mravenců přenesla do postapokalyptického světa lidí. Letošní stejnojmenná televizní adaptace od HBO, která patří k nejúspěšnějším seriálům této platformy, nakazila desítky milionů sledujících tímto zdánlivě neotřelým nápadem, jak posílit strach z hororových monster pomocí vědeckých hypotéz z říše hub.
Hra i její televizní verze zaujaly komorním příběhem, který vypráví spíše o soumraku lidstva než o vítězném boji s parazitickou houbou ovládající mysl. Seriál, který se možná až příliš drží epizodické struktury videohry, patří přes dílčí výhrady k vůbec k nejpovedenějším herním adaptacím. A navíc zdatně brnká na struny obav spojených s doznívající pandemií covidu. Houby však infikovaly žánr hororu dávno před ním a obzvlášť v posledních letech vzniklo hned několik hororových snímků, v nichž hraje mykologie zásadní roli. A houby tu nejsou jen děsivou dekorací.
Motiv lidí proměňujících se v houby se v kinematografii objevuje nejpozději v poválečných letech. V americkém snímku Quatermass Xperiment (1955) se vrací raketa z vesmíru s jediným přeživším. Je nemocný, neschopný komunikace a hlavní starostí pozemšťanů je, aby to, co se v něm usadilo, nezačalo šířit spory. Explicitněji tematizuje hrůzu z hub Iširó Honda v japonském snímku Matango (1963), kde radiace zmutované houby, měnící konzumenty v příslušníky říše fungi, slouží především jako metafora strachu z nukleárního nebezpečí.
Dva obzvlášť pozoruhodné „houbové horory“ vznikly předloni. Pozoruhodné právě proto, že houby tu sice v několika scénách mají monstrózní podobu, ale jinak jde především o ekologická podobenství, která berou vážně současné poznatky vědy o roli mykorhizy, mycelií a vůbec toho podstatného, co z mykologické říše zůstává prostému zraku skryto.
Angličan Ben Wheatley svým předpoledním snímkem V zemi (In the Earth, 2021) uspokojil více artové publikum festivalu Sundance, kde byl film premiérově uvedený, než fanoušky klasických hororů. Navzdory několika scénám z žánru body hororu jde spíše o meditaci o stavu lidstva a jeho pozici na planetě. Protagonistou je vědec Martin Lowery, který se vydává do nitra anglického lesa v doprovodu strážkyně místního přírodního parku, aby tam nalezl výzkumné středisko, v němž jeho kolegyně zkoumá mykorhizní síť propojující tamní stromy a keře. Film si postupně vypůjčuje prvky z tradice folk hororu i psychedelie; Wheatley se zaobírá lidovými mýty i současnými vědeckými poznatky a pokouší se dát relevanci obojímu. Je to podivný, okultní snímek, říznutý porcí černé komedie i lockdownové paranoie, ne vždy drží pohromadě, ale silný je právě ve snaze klást otázky týkající se našeho propojení se zemí a v úsilí smířit vědu s folklorem a mystikou. Jeho rozpadající se struktura je příznačná pro dobu, v níž už i člověk snad konečně začíná chápat, že nemá přírodu plně ve své moci.
S podobnými motivy pracuje také jihoafrický snímek Gaia (2021). Také v něm proplouvá dvojice protagonistů, kteří se starají o místní les, po řece divočinou. Nehoda dronu je přiměje zastavit, dojde ke střetu s podivnými houbovými monstry, která podivnými klapavými zvuky nápadně připomínají ta z videohry Last of Us. A hrdinka Gabi posléze nalézá útočiště v chatrči bývalého botanika, jehož expertizou je patologie rostlin. Režisér Jaco Bouwer si též bere inspiraci ze žánru folk hororu, ale jeho pomalý artový snímek se tolik nesoustředí na budování napětí a vyobrazení děsu, spíše pobývá s hrdiny v houštině, kde se skrývají mnohá tajemství. Stojí na fotogenických, místy až kontemplativních obrazech lesa, ale podobnou ambivalencí krásy a hrůzy se vyznačují i scény, ve kterých lidé končí jako živoucí květináče, z nichž se po okolí rozrůstají všemožné druhy houbových plodnic. Opět jde o film, který klade otázky a skrze svou neklidnou, ale přitom i zvláštně uklidňující atmosféru ukazuje parazitické houby nikoli jako monstra a původce zla, ale spíše jako sílu, která pomáhá udržovat rovnováhu. A lidské hledisko pro ni není tím nejdůležitějším.