Odmalička mám rád malby Jana Černého, toho, který zemřel roku 1997 a proslavil se obrázky ke knížkám Arthura Ransoma. Já ho prvně nepoznal jako ilustrátora ransomovek, ale z knihy Živá voda, vydané s podtitulem Lidové pověsti z Čech, Moravy a Slezska Albatrosem roku 1986. Tam Černý temně září. Pověsti jsou obvykle velmi krátké, mají charakter folklorních sběrů o tom, jak šla babička do lesa, potkala ohnivého psa, a tak se vyděsila, anebo že jezírko za vsí je tak hluboké, že sahá až do moře, a jednou se v něm objevila velryba. Ilustrátorova propracovaná malba působí v kontrastu ke stručným textům zvláštně, strhává na sebe pozornost. Obrazy se tváří, jako by zachycovaly nevyslovené a nevypověditelné. Je ten zvláštní, ostnatý tvar na čarodějnickém sabatu čepice, anebo hlava monstra? Příšerky jako od Hieronyma Bosche zabydlují okraje. Nenajde se tu mlýnský náhon nebo hřbitovní zeď, u nichž by se neválela aspoň pohozená lebka. Temnota barokního venkova, na jakém se obvykle točí televizní pohádky.
Jako na dítě na mě nejvíc působil obrázek u krátkého příběhu o houkadle „od Hradce Králové“. Jan Černý vypodobnil titulní strašidlo jako útvar spojující v sobě monstrózní ušní boltec, anální otvor a nádor. Z toho mála, oč se mohl opřít (v příběhu houkadlo nijak popsáno není), jako by si vybral gramatický střední rod, jímž se toto strašidlo liší od hejkala. Je to věc, neklasifikovatelná a hrůzná, která bydlí někde v lese, a když se na ni drze zahouká, nikdo předem neví, co se stane. Kratičká pověst v Živé vodě pojednává o tom, jak takhle do lesa zavolala děvečka, nedbalá „pantátova“ varování. A příběh neotálí: „V noci, když všichni tvrdě spali, někdo silně zabouchal na vrata. Hospodář vstal a vyšel ven, ale u vrat nikdo nebyl. Ráno děvečka nevstávala. Hospodyně čekala a pak ji šla budit. Děvečka ležela na lůžku – byla mrtvá. Houkadlo ji v noci zaškrtilo.“
Nevíme, co se vlastně stalo. Vraždilo doopravdy houkadlo, anebo spíš pantáta násilník, jemuž děveččino volání do lesa poskytlo alibi? Temnota přišla zvenčí, ale stopy možná vedou do světnice. Jako by to Černý na své ilustraci naznačoval, když houkadlo vznášející se nad nebožkou obdařil zelenou mysliveckou garniturou.
Z dotyčné ilustrace hlavně plyne, že i tato lesní hrůza je naše. V dalších pověstech je taky taková. Cizí bytosti se hrabou v tom, co lidé odkládají. Něco najdou a pak civí: „Můj muž nespal. Tohle je jistá pravda! K ohni najednou přišel chlap – oni měli u ohně fajfky. Chlap vzal jednu fajfku a pořád se na ni díval. Pak vzal zase tabák a díval se zase na ten pytlíček. Nakonec pěkně rozhrnul oheň, zasmál se a povídal: Už pamatuju třikrát les a třikrát ves, a takovou potvůrku jsem ještě neviděl!“
To se praví v historce s hejkalem „od Žďáru nad Sázavou“. O pár desítek stran dál mluví dost podobně i moravskoslezská lesní žínka. A v jiných sbírkách jiní tvorové. Třikrát ves, třikrát les… Třikrát tu byla vesnice a třikrát zarostla. Třikrát se pouzavíraly lidské osudy v domech. Lidé možná odešli, možná byli vyhnáni, co my víme. Les třikrát vzrostl a třikrát byl pokácen. Postavily se domy, dřevo prolétlo komínem. Strašidla si to pamatují, když se dívají na naše věci. Jako mrtvé stromy v krajině nám připomínají, jak se věci mají, i když je třeba zrovna docela vlhké léto. Právě tím nás děsí. Houkáme a něco přichází. Asi to budeme my.
Copak to jenom neseme v ruce?