S odcházením mladých lidí do zahraničí se už několik dekád potýká řada zemí střední a východní Evropy. Jaké to je, když si expati dopřávají svou vlast jen v mikrodávkách? Přední maďarský spisovatel popisuje tento přístup na příkladu své dcery.
Nemůžeš být důsledný, když tvrdíš:
je to ušlechtilé, tohle je laciné, tamto cenné a tohle je šunt.
Sándor Márai
Nezadržel bys ji ani volským spřežením. Na Západ (ať už to znamená cokoliv) byla poháněna ohromnou silou a vykládala mi, že takhle to bylo vždycky. Barbaři se sunuli směrem na Řím, protože si mysleli, že tam to budou mít lepší. Jasně, říkal jsem si, a pak se přehnali přes Věčné město, až ho zlikvidovali, a teprve po mnoha staletích se Řím pokusila vzkřísit renesance: divoké vražedné hordy začalo trápit špatné svědomí. Ale podpořil jsem ji, částečně ze sobeckých důvodů, neboť jsem chtěl zjistit, zda je schopná ve Francii nebo kdekoliv žít, aniž by se poddala pocitům emigrantů. Vážně jsem si nemohl přát, aby se mi z dcery stala emigrantka.
V emigraci se z každého stane to, čím skutečně je. Setřese ze sebe všechno zbytečné. Sándor Márai si velmi rychle uvědomil, že tohle nesmlouvavé zjištění sedí i na něj. Maďarský spisovatel sedí na ohromném jevišti v New Yorku. V ruce drží flétničku, ubohou fujarku. V hledišti je ho sotva slyšet. Tohle jsem nechtěl, nechtěl jsem, aby se z mé dcery stal další Ábel v Americe, další Nezvěstný, nechtěl jsem ani, aby jako postava v Oraveczově románu jednou musela učit svého syna nebo dceru, že auto se řekne maďarsky cáré. Chtěl jsem zjistit, zda má myšlenka národního státu ještě takovou sílu, aby zastavila evropskou identitu na postupu. Psal se rok 2013, bylo to uprostřed srpna, pitomý a šílený středoevropský hic.
Nikdo si nepřeje problémy
Před lety jsem navštěvoval segedínskou věznici Hvězda. Vypozoroval jsem, že vězni a věznitelé mají stejný cíl: aby se nikdy nic nedělo. Vedlo by to totiž jen ke komplikacím. Mohl by nastat problém. První zprávy vyznívaly v tom smyslu, že Západ je něco jako luxusní vězení: nikdo si nepřeje problémy. Celé to funguje jako přístav v Hamburku: všechny lodě, obří zaoceánské parníky i malé čluny, se navzájem vyhýbají. Je to o ohledech. Částečným výsledkem je, že v dopravním provozu má pravdu vždycky ten slabší, ve Francii ještě nikdy nikdo nepřejel cyklistu. Na druhé straně to může vést k tomu, že se objeví figura jako Anders Behring Breivik, který 22. června 2011 zastřelil šedesát devět mladých lidí tábořících na norském ostrově Utøya – nikomu se předem nezmínil.
Časem přišla na to, že každého, kdo má tendenci vylučovat jiné, v Montpellier obvykle čeká vyloučení. Přijmou ho, až se uzdraví. Pak zjistila, že na univerzitě nejsou žádní Maďaři ani Francouzi, každý přišel odjinud, a taky to, že sice ví, kdo byl Jan Kalvín, ale tahle znalost nikoho nezajímá. A potom objevila, že za stejné peníze tam dostane daleko kvalitnější a pestřejší potraviny, takže může žít mnohem zdravěji, a kdyby se s ní náhodou přece jen něco stalo, francouzské zdravotnictví ji ošetří mnohem pohotověji. Vyplakat se chodila na promenádu lemovanou platany, a když byla hodně smutná, nasedla do tramvaje a nechala se dovézt na pobřeží a dívala se na plameňáky růžové, kteří se čepýřili v mohutných hejnech.
Po národě se jí nestýskalo, chyběli jí její lidé, společnost Maďarů však nevyhledávala. Tehdy si položila otázku, jaký to má smysl, že je sama na tomhle strašném pobřeží, které roku 1854 maloval i sám slavný Gustave Courbet. Bylo jí dvacet. Ještě jí nedocházelo, že odpovědí na otázku je otázka sama.
Covid po helénsku
A pak přišli muži. S jedním, nádherným mladým Francouzem, se odstěhovala do Marseille. Tam se pak zamilovala do řeckého mladíka, o pár let staršího, který ji vzápětí přemístil do Athén. Všechna tato stěhování považovala za realizaci vlastní vůle. V Athénách ji však přece dostihla hrůza národní existence, jakkoliv daleko se ocitla. Řecky neumí a přátelé jejího přítele zase nemluví jejími jazyky. Civí v lokále, popíjí rum Diplomático, nemá si s kým hrát. Zpočátku pracuje u tabákové společnosti, pak pro Google, učí se řecky.
V prosinci roku 2019 pak vypukne epidemie: v čínském městě Wu-chan se objeví nemoc způsobená novým typem koronaviru a nákaza se rychle rozšíří na další oblasti Číny a do ostatních části světa. Světová zdravotnická organizace nový koronavirus později oficiálně nazve SARS-CoV-2 a nemoc jím způsobená dostane jméno COVID-19. V Řecku zaznamenali 2 538 168 potvrzených případů onemocnění a 26 303 obyvatel na covid zemřelo. Roku 2022 otevřelo Řecko oficiálně letní sezónu již prvního března místo plánované půli dubna s cílem dosáhnout zisku, který se měl rovnat rekordní sezóně 2019. Moje dcera Řekům nedůvěřovala. Věděla, co znamená slovo grexit. Věděla, že tam neradi platí daně, věděla, že zatímco v Maďarsku se řád a pevná idea naprosté poslušnosti vůči státu udržuje vojenskými prostředky, ohromná Hellas na epidemii v podstatě kašle, možná se tam ani neléčilo. Tahle ležérnost jí byla sympatická. Přesto chtěla domů.
Zpočátku jezdívala autobusem. Byla to několikadenní cesta, někdy v Maďarsku trávila i celé letní měsíce. Pěstovala si tu kontakty. A mezitím postupně přicházela o kontakty tamní, což ji trápilo. Pak přesedlala na letadlo, ale i tehdy tu pobývala delší dobu: tamní kontakty sice udržovala, přitom však začala ztrácet kontakty zdejší, a koneckonců, proč by vlastně měla ty kontakty udržovat, na co? Její přítel provozuje od jara do podzimu kemp na ostrově Sifnos, který má celkovou rozlohu 74 km2. Od března do září by mohla být s ním. Neměla by jezdit domů raději na zimu, na Vánoce, když přítel a jeho hluční přátelé stejně nepřetržitě fandí AEK Athény všude po Evropě? Jak tohle vyřešit?
Obranné mechanismy
Také mikrodávkování má svůj původ ve farmaceutickém průmyslu, jako již tolik špatných praktik. Při této technice se prostřednictvím malých dávek testuje na lidech odolnost vůči drogám. Jsou to malé dávky, které nesmějí působit na celé tělo, musí být ovšem dost vysoké na to, aby vyvolaly buněčnou reakci. Říká se tomu nultá fáze. Ta zpravidla předchází fázi první, klinické, a aplikuje se kvůli zjištění, zda je lék vhodný pro další testovací fáze. Cílem mikrodávkování je předejít zbytečné investici do nepoužitelných léků a také snížit množství testů na zvířatech. (Pojem mikrodávkování se občas používá k označení přesného dávkování léků v malém množství, a pokud se jedná o léky v tekutém skupenství, pak se tento proces potenciálně může s takzvaným mikrodávkováním shodovat.)
Podprahové dávky se užívají i u psychedelického mikrodávkování, a to za účelem zvýšení kreativity a úrovně fyzického výkonu. Dále se podávají na podporu emoční rovnováhy a zlepšení výkonu při řešení nejrůznějších problémů a rovněž jako léčba úzkosti, deprese a závislosti. V jednadvacátém století se praxe mikrodávkování značně rozšířila a pro své dlouhodobé přínosy je ceněna a vyhledávána stále větším počtem uživatelů – zejména v Křemíkovém údolí.
V Silicon Valley sedí chytří mladí lidé a nechápou. Bojí se koronaviru. Jsou na mikrodávkách. Při testování chytrosti, kreativity a otevřenosti mysli dosáhli příjemci mikrodávek (pozřeli dávku, která ještě nezpůsobí kinetózu ani závratě, nepřesahuje tedy 5–20 mikrogramů klihu z poštovních známek nebo 0,1 až 0,3 gramů psilocybinu z lysohlávek nebo nepatrné množství halucinogenů jiného druhu) mnohem vyššího bodového hodnocení a prokázala se u nich mnohem nižší náchylnost k dysfunkčnímu jednání nebo k negativnímu myšlení a měli i silnější imunitní systém. To vše díky plynulejším kortikálním funkcím. Lidé ze Silicon Valley si nadopovali moudrou mysl a silné obranné mechanismy. Kéž by si to mohli dovolit i ostatní. A nejen prostřednictvím drog.
Mutanti v oblacích kouře
Žena z Athén, moje dcera, nakonec přišla na to, na co přišel Péter Esterházy v souvislosti s Vídní: na pár dní úžasná, a pak už hrozná. Obejdeš pár muzeí, pak se však náhle zpod horní vrstvy vyvalí tučný národní socialismus v nedotčené formě. S Maďarskem je to přesně to samé. Pár dní strávíš prohlížením a posloucháním zajímavostí. Ale jakmile zůstaneš déle, zpod povrchu okamžitě vyhřezne primitivní hulvátství, zbabělost nevolníků a zchudlé šlechty, jejich panovačnost a bezohlednost. Jednou v adventu jsme se vraceli z Říma, v džungli podchodu nádraží Nyugati jsme zapadli do výčepu (můj spolucestující byl tehdy ještě alkoholik). Bylo to, jako by se tam člověk ocitl po návratu z Hvězdných válek: strašlivě páchnoucí mutanti popíjeli v příšerném cigaretovém kouři míchané nápoje a pivo. Myslím, že athénská žena si tohle chtěla odpustit.
Z Athén je to letadlem do Budapešti dvě hodiny. Na vlakové zastávce u letiště Ferihegy nastoupí do rychlíku, který ji zaveze přímo do Segedína, trvá to dvě hodiny a dvacet minut. Ve městě nasedne do taxíku. Přijíždí většinou ve čtvrtek odpoledne rovnou do Kisfaludyho ulice 52 a v neděli večer vyráží zase zpátky. Přespí v pešťském podnájmu u své matky a stihne tak pondělní ranní let v 6:50, na oběd už je v Athénách. Ulice Fotomara 63. Hungarian microdose, Maďarsko v mikrodávkách tedy znamená, že do Maďarska přijíždí vždy na tak krátkou dobu, aby kromě rodiny a přátel neměla čas nikoho potkat. Jednou pak i tento pěkný a moudrý zvyk skončí a jednoho strašného dne zůstane v těch mohutných Athénách navždy.
Autor je spisovatel.
Z maďarštiny přeložila Marta Pató.
Článek je součástí projektu Return to the future – art, culture and new media in Central Europe after the pandemic, spolufinancovaného vládami Česka, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Mezinárodního visegrádského fondu. Původně vyšel v maďarském časopise Tiszatáj.