Ještě donedávna byly houby v českém umění námětem, který byl pojímán velmi omezeně – koncem minulého století se objevovaly v dílech postmoderních umělců a umělkyň zejména jako groteskní narážky na český kýč, atomové zbraně nebo lysohlávky. Rozsah houbového umění na přelomu milénia poctivě zmapovala kurátorka Magdalena Wells na výstavě Mezi zvířetem a květinou v Galerii Klatovy/Klenová v roce 2008. Autorka v doprovodném katalogu, který svým grafickým zpracováním připomíná socialistický kapesní atlas, představila dějiny zobrazování nejrůznějších druhů hub v kulturách po celém světě a v druhé části je pak doplnila přehledem soudobého českého výtvarného umění, které s tématem hub pracuje.
O čtyři roky později připravil umělec a kurátor Tomáš Hlavenka v prostoru divadla Reduta výstavu Houby v Brně, na které mohli návštěvníci vidět podobně postmoderně hravé sochy, malby a fotografie. Mezi nimi zvláštním způsobem vynikala spíše konceptuální práce Venduly Chalánkové, která se pokusila svou malbou na papíře přiloženém ke stěně simulovat plíseň šířící se po galerijních zdech. Někdy v této době tuším začátek zprvu nenápadné proměny myšlení současných umělců a umělkyň: mycelium a plodnice přestaly být pouze námětem a čím dál častěji se stávaly samotným médiem, ve kterém umělci pracují. Zjednodušeně řečeno: plíseň v galerii se stala skutečnou.
Letos na jaře jste na ni například mohli narazit v sociálně kritickém díle Tamary Moyzes a Shlomi Yaffe na velké shrnující výstavě současného ekologického a environmentálního umění Seno, sláma, skládka v Galerii Václava Špály. Jako technika jejich díla LAKTISMUS: Mykoremediace zde bylo uvedeno „živá houbová socha, kresba mycelií na papíře“. Ve stejné době se houby objevily v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny na výstavě Daniela Vlčka a Toma Kotíka The Sound Inside. Jejich audiovizuální projekt pracoval s myceliem „jako metaforou universa“, jak jejich práci popsala kurátorka Lucie Nováčková. Televize a reproduktory byly napojeny na živou hmotu uvnitř sklenice a organické procesy probíhající uvnitř této nádoby pak různé typy čidel překládaly do zvuku a obrazu. I když se umělci snaží s houbami pracovat jako s aktéry jim rovnými a „dát jim hlas“, zdá se mi, že výsledek nakonec stejně zpravidla působí jako kuriozita – „zpívající houba“ zůstává nástrojem, na který hrají lidé, a my se nikdy nedozvíme, jaké je to být chorošem.
Bližší pozorování umělecké scény mě vede k podezření, že většina umělců, kteří se ve své tvorbě dotýkají světa hub, se zároveň také věnuje hudbě, respektive zvuku. Je to spojení, jehož příčinu jsem zatím nedokázal rozklíčovat. Samorosti jako František Skála nebo Marie Ladrová hrají v nejrůznějších kapelách, zvukový umělec a amatérský mykolog Jonáš Gruska ze slovenského labelu LOM na svém webu pózuje s muchomůrkou červenou a připomínat v této souvislosti Johna Cage je jako nosit houby do lesa. Zajímavým příkladem houbové hudby je tvorba českého skladatele Václava Hálka, který v krátkých jednohlasých kompozicích zaznamenal, „jak zpívají houby“ – právě tak zní podtitul jeho knihy Hudební atlas hub (2003; viz A2 č. 36/2006), která obsahuje fotografie (hřibovitých) hub, notové záznamy a také přiložené CD s nahrávkami všech skladeb.
Ale zpátky k umění. Současná výtvarná scéna je rhizomatickými strukturami a teorií sítí aktérů hustě prorostlá a v kurátorských textech se pomalu začíná objevovat nová terminologie pracující s metaforami mycelia a jeho společensko-politickými interpretacemi. Houby jsou například pravidelným tématem setkávání umělecké scény v rámci společenství LES už od jeho vzniku v roce 2019, a o dva roky později v Orlických horách proběhlo dokonce celé letní sympozium s názvem Potomci hub. Jako by tyto jedinečné organismy rozkročené mezi rostlinným a živočišným světem dokázaly překlenout uměle vytvořenou propast mezi přírodním a lidským a plnit tak roli jakéhosi prostředníka. Ukazuje se, že daleko funkčnější než přemýšlet v polaritách a jednoznačných kategoriích je vnímat náš svět jako kontinuální prostor, v němž se vše navzájem přirozeně proplétá. Více houbové filosofie současnému umění určitě prospěje.
Je přátelství víc než umění? Výstava Make Friends, Not Art ukazuje, že téma participativní a komunitní role umění, které minulý rok s velkým ohlasem zkoumalo uskupení ruangrupa na kasselské přehlídce documenta, není nic, co by už dávno neznali na české Vysočině.