Nové básně Martina Pocha vznikly za dlouhých letních večerů. Najdeme mezi nimi groteskní zásvětní vizi, ironické koláže i povědomé obrázky z periferie světa. Básník svou aktuální tvorbu vybavil následujícími klíčovými slovy: #horko, #cinani, #tradice, #socialismus, #smrt.
Komentář ke Slavínu
„Národy nehasnou, dokud jazyk žije.“
Dřív než se rozpustí nejtenčí struska arktického ledu,
mateřské mléko vyschne a zbude jen v hrudích
odvážných reků.
Z krypty se ozývá neartikulované vrkání.
Jazyk se lepí na všechna patra, myslí,
že všechno ví.
To chce klid, věčný klid.
Výheň civilizace
Při velké potopě zůstanou na živu čtyři.
Seznámí se v troskách záchranného člunu.
Domovem se jim stane útes,
kde tuleni tradičně vyvádějí nová pokolení.
Shodou okolností – všichni životní
ztroskotanci:
Dvě tvarohové paničky z Bošilce
a dva (soudě dle hmatových fousků)
snědí, fluidní samci zřejmě z Maghrebu.
Jaká ironie! šeptá první žena druhé
a blaženě se ovine vějířem ratolestí.
Druhá první olízne ret: Při vší té bídě!
Budeme jim říkat Noe a Ďábel.
Co udělají pro záchranu lidstva?
Domluví se rozumně jako v té scéně s hadem
z Výměny manželek?
Šukej mě jako tuleně!
Zase ta noc
Moře se uklidnilo,
člověk se nakonec
usmířil s přírodou.
Na voru z plastů
vplula do dálnic
neonová Tesla.
Horká letní noc
Konečně taky jednou
v tý naší
upocený čtvrti
nějakej noční život
ne lejzrovej muž ani zfetovanej zajíc
ani svit čelovky vybírače popelnic
jenom
dva chlapi od rodiny
Jeden s badmintonovou pálkou
vystřeluje košík do vejšky
moc mu to nejde, ale zkouší to
druhej dřepí v otevřenym kufru
a prostě tak pozoruje toho prvního
mírně zaklání hlavu a houpe nohama
Hudba z dodávky příjemně svrbí
nikoho neruší, naopak vábí
půjdu si s nima hodit
nebo je čas spát?
Je horká letní noc v kraťasech
ty basy k ní tak nějak patří
sousedka heká
Pás a stezka
Poloprázdný autobus od Lihovaru.
Přede mnou sedí dva Číňani.
Přestože cestují ve dvou,
nesedli si na dvojku,
dělí je ulička.
Jako by jeli čtyři – dva hmotní uprostřed,
dva nehmotní u oken.
Nepohnutě
jako dva staří manželé, kteří už si všechno
řekli
kromě provozních věcí.
Hovoří, ani se nehnou.
Připadám si jak v kabinetu kuriozit,
když jako u vytržení,
pozoruju ty jejich vzpřímené,
krátce střižené hlavy,
souměrné boltce a upravené límce,
rovná ramena, pevné šíje.
Ústa si představuju jako práh,
kde se soustřeďuje všechno,
co nestačilo zkamenět.
Jenomže teď
se jedna ruka prudce vytrhne,
tak mocně a pudově,
že i bláznivá žena na trojce ztichne.
Ruka vystřelí, vykloubená ztuhne
a potom ochabne.
Zbytek těla po celou akci spí.
Vlastně ne,
s hlavou se něco děje:
opožděně, pomalu, možná umírněně
se natáčí k druhému Číňanovi,
jen aby se setrvačně vrátila do výchozí polohy.
Něco se zjevně chystá:
druhý se zmocňuje promluvy.
Jedeme dál,
ti dva ve svém sonorním koridoru,
já za nimi,
volných míst přibývá
i kabina řidiče je prázdná,
tenhle autobus je autonomní.
Dávám znamení,
vystupuju Ve Studeném.
Čeká mě výkon práce:
civění do monitoru, bolest zad
a dlouhé mlčení.
Ucho 2
Tak co si dáme?
Nic tu není.
Zajeď pro čínu, a když už tam budeš, vezmi…
Zabil jsem Einsteina, pánové.
Tvarohovýho mrože!
Kdopak to mluví?
Netflix?
Jestli si mám připadat bezpečně,
tak jedině v SUV.
Znáš tu scénu z Mlčení jehňátek?
Děti jsou u babičky…
Kam jsi ukryl ty démanty?
Děda na tý fotce vypadá jak transka.
Ukaž!
Prej že to máš pod kontrolou!
To není čína, to je guláš!
Taky máš ten pocit svěžesti?
Že tu s náma někdo je?
Dej si to na wishlist.
Pane Huml, já se tady bojim!
Ucho, piš si!
Halo, haló?
Slyšte, slyšte!
Malá půlnoční pro ateisty
A zase se snažím uvidět za roh,
co bude po smrti.
Točím se v kruhu odvozených příčestí,
v němohře světla a tmy,
dokud se znova neuklidním
vývodem z předků.
Jediné,
co si dokážu matně představit,
je hudba:
proměnit se v ní
tak jako ta kapří hlava.
Získat skutečnost vibrace,
která opouští hlas,
a
jako nahodilý zářez sekery do dřeva
cestuje bez vědomí.
Zbavit života, hlavu nechat?
Jmenovky na zvoncích
Procházka, Svoboda, co víc si přát?
(bez názvu)
Chodí městem,
kde na jednoho obyvatele připadá jedna ulice.
Nevidí se, neslyší se,
virtuálně přítomní
v mase, kostech.
Jejich mazlíčci se venčí v bytě,
v domácí mučírně.
Ale venku je tak krásně!
I když hoří tma.
(bez názvu)
Když mě někdo nepřeberně sere, představuju si ho v situaci, kdy se realizuje. Relaxuje, dělá, co ho baví, nebo je tam, kde to zbožňuje, nejspíš doma nebo na rybách. Tak do mě vchází láska… a je to pan Procházka, náš správce.
(bez názvu)
Staré dobré ruční práce,
dílny, technická výchova, pěstitelství, práce
na pozemku, vaření, sobotní brigáda…
Staré dobré chytré technologie
jako tělesná paměť, mízní uzliny, telepatie,
uhlířina, onanie bez použití končetin…
A monitor jako tribuna
Zbourat prase
Videochat
Foodora
Z knihy přání a popela
(Svěrákovi)
Vývodem z předků
přicházíme na svět mrtvých.
Nestačíme se divit,
co už tady všechno mají.
Namísto přívozu pěší lávku,
potrubní poštu přání a něžností,
vysokorychlostní steampunk,
týdenní pracovní dobu čtyři minuty,
realizované projekty Davida Černého,
pratetu Fanutu, co všem na odiv dává
toho Žida, co si ho tak spořila ve sklepě,
ale i Hitlera v krabičce cucavých kondomů
s vroubky,
humanitní vědy (zde i sexuologie), na které
si můžete šáhnout i tam dole,
prostituty s encyklopedickými znalostmi
dodavatelských řetězců a pietních aktů,
trh s šedým masem a pro vegany větrové
bonbóny Las Vegas,
Průhonický park,
lovecký zámeček s trofejemi všech myslitelných
i nemyslitelných ohlávek a chomoutů,
waterboarding coby nástroj ke koitu,
velkého bílého, co nekouše, neslintá,
nepelichá,
dokonce i turecký záchod, co hraje
český death metal
a trap
a taky bombardón na parádu
a Pochod Radeckého na chodbě
atd. atp.
Jednoduše
socialismus bez přívlastku.
Jo,
ale kde složíme hlavu?
Holt budeme číst jména na zvoncích:
Svoboda, Procházka, Prochasko…
A čekat na zásah proudem.
Hotel Olympik.
Plně obsazeno, zabručí recepční hermetik,
ale samozřejmě se můžete volně procházet
zdmi.
V jednolůžkovém kupé bivakují celé autobusy
turistů ze vzdálených, již zaniklých planet.
Z hovoru dvou tet vyčteme, že čekají
na vízum a nepodmíněný příjem.
Joj, asfodel, olizují se.
Probdít prý můžeme v cukrové vatě, která je
afrodiziakem i trvalou v jedné osobě.
Taky bych něco zakousnul,
překvapil nás hlad.
V lobby sice chrčí pranamat,
jenomže nemáme oboly
a kartičku pojištěnce to nechce brát.
Zkuste to v závodní jídelně,
poradil zběhlý funebrák,
co zaživa jezdil boltem
ve zlatém dole.
A taky že jo,
v kantýně Pentagram jak na letáku ze 30. let:
čtyřicet tisíc buržoustů u jednoho stolu
ukusuje ze společného hot dogu.
Ale všichni jsou zdá se sytí a dobré mysli.
A víš proč, mladej? haleká na mě
dozorčí žebrák se streetpaperem na zádech
(na titulce Strana).
Páč přání je voctem myšlenky
a teď padej!
Martin Poch (nar. 1984) je básník, pracuje v oblasti vzdělávání. Naposledy publikoval knihy Poltergeist a Strana (obě v roce 2021).