Na babky s knihou

I když jsem se chtěl v této recenzi zaměřit především na nově vydané atlasy, letmým průzkumem trhu jsem zjistil, že většinou vycházejí nová vydání starších publikací. Nejnovější a zároveň nejstarší jsou Houby Mirko Svrčka s ilustracemi Bohumila Vančury, které vyšly na konci loňského roku; jde o přepracovanou verzi knihy z roku 1987. Ostatně Svrček (ročník 1925, zemřel roku 2017) patří ještě do školy Alberta Piláta (Kapesní atlas hub dvojice Pilát–Ušák najdeme asi ve většině knihoven, zejména těch na chatách a chalupách). K nejnovějším u nás vydaným atlasům patří překladové příručky – z anglofonního prostředí pocházejí Houby střední Evropy (2012, česky 2019) Josephine Baconové, z němčiny je zas přeložený Kapesní atlas hub Hanse E. Lauxe (2020, česky 2021). Asi nejrozšířenější je ale britský atlas Houby (2014, česky 2017) z edice Příroda do kapsy, kterou vydává nakladatelství Euromedia pod značkou Universum.

Stejné, ale jiné

Rozlišování hub je poměrně náročná disciplína, zvláště když si uvědomíme, že jich v Česku roste několik tisíc. František Smotlacha v knize Padesát druhů hub, které doporučujeme sbírati (1944) uváděl číslo tři tisíce, Jan Borovička v recenzi atlasů, kterou psal pro houbové číslo A2 v roce 2006, už pět tisíc, a jak se zdá, čísla budou dále narůstat díky lepším metodám určování pomocí sekvencování DNA.

Jak uvádí Baconová, finský mykolog Mauri Korhonen studiem DNA zjistil, že křemenáč březový není jen jedním druhem, ale je jich hned několik – liší se drobným rozdílem v zabarvení klobouku. Pro houbaře je důležité, že všechny druhy jsou jedlé, a barvu tak řešit nemusí. Ostatně barva klobouku se u hub často mění podle počasí. Mnoho hub se přitom těžko odlišuje podle takzvaných makroznaků, tedy podle toho, co houbař může vidět na vlastní oči. V takovém případě je potřeba zaměřit se na mikroznaky čili to, co se dá sledovat jen s pomocí mikroskopu (většinou se jedná o tvar výtrusů). U hub je podstatné i prostředí, v němž rostou. Některé druhy najdeme jen pod konkrétním druhem stromu nebo na různě kyselých podložích. Někdy může typ dřeviny ovlivnit i chuť houby, jak uvádí Svrček v případě sírovce žlutooranžového, který roste na kmeni listnatých stromů. V případě, že se nachází na dubu, je jeho chuť výrazně kyselá, pokud ho najdeme na švestce nebo habru, je lahodnější. Co se týče atlasů, bývají pro lepší určení vhodnější ty s ručně kreslenými obrázky, na nichž lze lépe vystihnout charakteristické znaky, případně houbu vyobrazit v různých vývojových stadiích či detailech. Fotografie jsou sice dokonalejší, ale těžko dokážou zachytit tolik co kresba.

Jedlá, ale nejedlá

Informace o houbách se stále zdokonalují, proto je lepší sáhnout po novějších atlasech, ideálně těch, které se zaměřují na české prostředí. Mění se totiž nejen jména hub, ale i znalosti o jejich jedlosti. Jako příklad uvedu druh známý u většiny českých houbařů jako babka, tedy hřibovitou, těžko zaměnitelnou houbu s červenající nohou a ­hnědým rozpraskaným kloboukem zabarveným v prasklinách do červena. Tuto houbu uvedl Pilát v Kapesním atlase hub (1965) jako babku s latinským názvem Xerocomus chrysenteron. Později byla v atlasech označována jako hřib žlutomasý, v roce 2008 ji český mykolog Josef Šutara vyčlenil z původního rodu a dostala nový latinský název Xerocomellus chrysenteron. Pokud byste ji ale chtěli pod tímto či českým názvem najít v přeložených atlasech, uspějete jen u Lauxe. V Houbách do kapsy i u Baconové totiž pod obrázkem připomínajícím babku najdete hřib políčkatý, který se u nás ale skoro vůbec nevyskytuje. Navíc si obě „babky“ můžete splést ještě s hřibem uťatovýtrusým, který se od obou liší tím, že má bílou dužinu. Jak zkušení houbaři vědí, bývá babka poměrně často napadena další houbou, nedohubem zlatovýtrusným, následně rychle zbělá a stává se nejedlou.

Příkladem různých pohledů na jedlost houby může být šafránka červenožlutá. Pilát ji popisuje jako hlívu neboli čirůvku červenožlutou a označuje ji za nejedlou: „choulostivější osoby, požijí­-li pokrm z této houby ve větším množství, zvracejí. Nelze ji tedy k jídlu doporučovat.“ Naopak Svrček sice doporučuje sbírat spíše mladší plodnice, nebojí se ale ani těch starších: „starší plodnice po kuchyňské úpravě nepříjemně páchnou zemitě nebo myšinou, zachovávají si však přitom velmi dobrou chuť“. Laux ji řadí k jedlým houbám, ale uvádí, že „ohledně jedlosti šafránek nepanuje mezi odborníky úplná shoda, nicméně již pro zatuchlý zápach je nelze doporučit ke konzumaci“. Také v Houbách do kapsy se kloní spíše k tomu, šafránky nesbírat: „jedlá, některé zdroje ji však popisují jako nejedlou, nepříliš dobré chuti, a dokonce působící zažívací potíže“. U Baconové tuto houbu nenajdeme vůbec. Dalším příkladem je čechratka podvinutá. Pilát ji určuje jako „jedlou, ale špatnou“, je to podle něho „houba dosti špatné jakosti, hodící se hlavně jen k nakládání do octa“ a doplňuje, že „i po uvaření způsobila u choulostivých a nemocných osob smrtelné otravy“. Svrček houbu označuje za jedovatou a vše doprovází zvoláním „důrazně varujeme!“. Laux ji má také za jedovatou, ale zmiňuje, že „ve východní Evropě je tato houba stále považována za chutnou jedlou houbu a v některých oblastech ji dokonce nabízejí na trzích“. Pokud tedy jde o čechratku, je vidět, že už dlouho patříme spíše na Západ. Jako jedovatou ji zmiňují i Houby do kapsy a Houby střední Evropy.

A jak si autoři atlasů poradili s lysohlávkou kopinatou? Najdeme ji u Svrčka, který ji prohlašuje za nejedlou a srovnává ji s její mexickou varietou: „evropské druhy obsahují halucinogenní látky v podstatně menším množství, takže příznaky po jejím požití jsou mnohem mírnější“. Dále se s ní setkáme už jen v Houbách do kapsy, kde je označena jako jedovatá a u obrázku je připsáno, že „obsahuje halucinogenní látky“.

Nevyužitý potenciál

Ze zmiňovaných atlasů se téměř všechny pohodlně vejdou do košíku nebo do kapsy, jen Svrčkovy Houby si do lesa asi nevezmete, protože jde o velkou knihu o rozsahu takřka čtyř set stran, navíc vytištěnou na silném křídovém papíře. I proto je určena především pro domácí určování, ideálně s mikroskopem, protože u každé houby najdeme vyobrazené i její výtrusy. Vančurovy ilustrace jsou ale přehledné; často houby zachycuje hned na několika obrázcích i s kusem větvičky nebo mechu, podle nichž se dá na první pohled určit velikost plodnice a její přirozené prostředí. Nevýhodou je nepříliš uspořádaný text, v němž se často odkazuje na druhy, které najdeme až na dalších stranách. Navíc tok textu působí příliš jednolitě, takže se v něm jakékoli údaje vcelku složitě hledají.

Nejpřehlednější jsou v tomto ohledu Houby střední Evropy: v horní části stránky najdeme lištu s měsíci, na níž je vyznačeno, kdy houba roste; ve čtverci vedle názvu houby je symbol, jenž indikuje, zda je houba jedlá, nejedlá či jedovatá; pod ním pak popis prostředí, kde roste. Nechybějí informace o možnostech jejího zpracování, následuje fotografie houby, někdy navíc i detail s určujícím prvkem. V dolní liště pod titulkem „Fakta“ pak nalezneme údaje o rozměrech houby nebo možnostech její záměny. Zatímco Baconová jednotlivé druhy rozděluje do bloků na jedlé, nejedlé a jedovaté, Laux houby v atlase řadí podle místa jejich nejčastějšího výskytu. Začíná těmi, které rostou v listnatých lesích, pokračuje lesy jehličnatými, loukami a zahradami, zmíní ty, co raší ze dřeva, a končí v mokřadech. Další informace strukturuje tak, že rozlišuje znaky, výskyt a užitečné vědomosti, ve sloupku na levé straně pak najdeme zajímavosti, případně upozornění na zásadní určovací prvek.

Houby do kapsy mají sice nejpraktičtější rozměry, jinak jsou ale ze všech recenzovaných atlasů nejhorší. Na vině je jednak špatná redakční práce – například pečárku zápašnou tu najdeme jako pečárku záprašnou –, ale i nedostatek informací a často nepříliš výstižná ilustrace, protože tak uhlazeně jako v této knize houby v přírodě zkrátka nevypadají. I tady se přitom dalo více spolehnout na grafiku a informace o období růstu nebo (ne)jedlosti vložit ve formě ikon. Řazení je dle „popularity“, takže se postupuje od hub hřibovitých až po dřevokazné. Jistým bonusem má být přiložená tabulka s vyobrazením podobných druhů hub, avšak bez jakéhokoli měřítka, takže bedly jsou na obrázku stejně velké jako vedle nich umístěné helmovky.

Neměli bychom zapomínat ani na určování hub s pomocí mobilního telefonu. Občas využiji Google Lens, výsledek však bývá bídný – například při hledání jednoho bílého choroše mi byla nabídnuta babka napadená nedohubem a vatovec obrovský. Nezbývá tedy než zakončit text obligátním tvrzením, že sbírat byste měli jen ty houby, které dokážete jistě určit. Je ovšem dobré rozšiřovat svůj okruh znalostí tím, že se při každé návštěvě lesa pokusíte určit druh, který neznáte. Pokud se vám to nepodaří na místě, umístěte plodnici do papírového pytlíku, aby byla oddělena od ostatních hub ke konzumaci a vyhledávání nechte až na doma. A měli bychom sbírat jen tolik hub, kolik opravdu upotřebíme. Plnit košíky jen kvůli fotce na instagramu znamená připravit o zážitek ty, kteří přijdou po nás. Nicméně my houbaři víme, že když houby rostou, racionální myšlení ustupuje do pozadí a ze sběru se stává téměř posedlost.