Populistická rétorika prezidenta Jaira Bolsonara ustavičným apelováním na nejnižší lidské pudy vyvolala v Brazílii zlo, které se napravuje podobně nesnadno, jako se zalesňují vykácené plochy amazonského deštného lesa. Snad v každé zemi s koloniální minulostí lze rozdmýchat rasistickou minulost, stejně jako se dá v zemi s propastnými sociálními rozdíly rozdmýchat nevraživost mezi krajními společenskými póly a v zemi s patriarchální tradicí zase opovržení ženami, neřkuli nebinárními osobami. Bolsonaro uspěl ve všech zmíněných oblastech: zanechal po sobě zemi zvrásněnou konflikty, které se budou usmiřovat o to hůř, že obranná místa v zákopech zaujali ve snaze postavit se očividnému zlu i jeho oponenti. Současná brazilská literatura a řeči, které se kolem ní vedou, jsou toho zářným důkazem.
Před pěti lety jsem měla tu výsadu, že jsem se jako návštěvnice dostala do Národní školy Florestana Fernandese v São Paulu. Záběr školy, která se zabývá vzděláváním bezzemků či spíše jejich předáků a učitelů, sahá od komunitní zdravotní péče po zemědělské plánování. Sama jsem se, jak se nabízí, účastnila dne věnovaného učitelům portugalštiny. Ve chvíli vyhrazené sdílení se jedna z učitelek svěřila ostatním: tolik se snaží, aby její alfabetizující se studenti četli velké brazilské autory, kteří psali o sociálních otázkách – konkrétně jmenovala třeba Graciliana Ramose nebo Jorge Amada –, a oni zatím chtějí číst Harryho Pottera. Kámen úrazu je dvojí: i ti nejchudší se odklánějí od domácí kultury k té globalizované a ve volných chvílích spíše než o agrární reformě přemýšlejí o konfliktu dobra a zla v bradavické Škole čar a kouzel.
Na opačném pólu stojí kolegové z prestižních brazilských univerzit, kteří se zabývají literaturou označovanou souhrnným pojmem marginální. Termín se zrodil v sedmdesátých letech, kdy se jím označovali básníci jako Ana Cristina César nebo Paulo Leminski, kteří se literaturou i životem distancovali od hlavního proudu brazilské literatury. Byli ovšem natolik brilantní, že je brazilská kanonická literatura vstřebala, ať chtěli či ne. Počínaje lety devadesátými se neobsazené označení začalo používat pro spisovatele nedobrovolně marginalizované: autory z velkoměstských periferií, příslušníky etnických menšin, ženy z favel, lidi ze skupiny LGBTQ+. Určitá potíž je v tom, že marginální literatura mívá často marginální kvalitu, což přinejmenším v soukromí nepopírají ani akademikové, kteří si ji zvolili za předmět svého studia. Je však literatura bez literárnosti něco víc než kuriozita?
Svým brazilským kolegům docela dobře rozumím. Literatura vstupovala do společenských zápasů odjakživa, je to jedna z jejích přirozených rolí. Nabízí se ale otázka, jestli má literární kritika nadržovat autorům ze sociálně vysmívaných skupin, jako když paní učitelka ve škole nadržuje dítěti, o němž ví, že to má doma těžké. A otázka je i to, jaké v tom všem pak má místo literatura dobrá – pokud se vůbec ještě shodneme na tom, co to vlastně je. Protože prestižní ceny Jabuti, předávané Brazilskou knižní komorou už od roku 1959, jsou čím dál častěji udělovány kritiky s dobrými úmysly spisovatelům s dobrými úmysly za potlesku čtenářů s dobrými úmysly. A to vše stále znovu rámují přestřelky o tom, kdo je rasista, kdo kryptorasista, kdo černý rasista a kdo rasista naruby – zatímco si bolsonaristé nad mnohačetným rozkolem v protitáboře můžou leda mnout ruce.
Čtenářům zvenčí pak nezbývá než klást si neslušné otázky – například kam se poděla intelektuální a tvůrčí svoboda, která bývala euroatlantické civilizaci tak drahá. Ostatně, přiznejme si, že tyto úvahy můžu beztrestně vést jen skryta oblakem neprostupné češtiny. Být totiž mou mateřštinou angličtina nebo francouzština, v Brazílii by o mně jistě někdo napsal, že jsem bohatá běloška z bohatého kolonizátorského kontinentu.
Kromě literárních kritiků a spisovatelů je tu ale ještě jeden hráč: trh. Ten rychle postřehl, co většinově levicové intelektuály zajímá, a svou neviditelnou rukou začal hledat spisovatele, kteří jsou poptávku po diskriminovaných skupinách obyvatel schopni uspokojit. To s sebou ale nese další úskalí: je-li člověk kupříkladu černoch, touha po úspěchu mu velí psát o černoších, a to pokud možno tak, aby tomu elitní běloši rozuměli – prvoplánově, s občasnou vnitřní vysvětlivkou, bez jazykových výstřelků a neprůhledných slov. Tak, aby tomu rozuměl i ten, kdo čte správné knihy, protože to patří ke společenskému statusu. Člověku se maně vybaví slavný výrok černošské feministické aktivistky Sueli Carneirové: „Vím, že mezi levicí a pravicí jsem pořád černá.“
Autorka je portugalistka a překladatelka.