Nepatrná ztráta sebereflexe

Málokterému románovému debutu se přihodí, aby vyšel v tak povedené grafické úpravě a aby o něm přední český odborník na literaturu s tématem holokaustu Jiří Holý prohlásil, že lepší knihu s tímto námětem za posledních deset let nečetl. Někdejšímu absolventovi bohemistiky, anglistiky, žurnalistiky a mediálních studií a současnému skladateli elektronické hudby Elimu Benešovi (nar. 1976) se podařilo obojí. Nadšení z románu zaznívá zatím například ze strany judaistů nebo židovské obce. Próze nelze upřít jednoznačné umělecké kvality, obsahuje však i prvky, které se jeví problematicky.

Antisemitismus špatného svědomí

Vypravěčem příběhu je židovský mladík Petr Stein, který se v osmnácti letech vrací po válce do Prahy a zjišťuje, že jako jediný člen své rodiny přežil šoa. Jak bývá v syžetech próz zobrazujících trauma přeživšího Žida vcelku běžné, Petr naráží na téměř absolutní nepochopení a podezíravost, ne­-li přímo výsměch. Marně se dobývá do bytu svých rodičů, který po nacistech zabrala mladá, ideo­logicky spolehlivá rodina. Nakonec se mu podaří získat místo v jakési noclehárně, kterou zřídila pražská židovská obec pro chlapce v podobné situaci. Zde se seznámí s Ickem, který jej neúnavným boxerským tréninkem doslova postaví na nohy, a také s několika židovskými dívkami. Nejvíce se přitom sblíží s Ilse, která má být ovšem odsunuta, protože její rodina se při předválečném sčítání obyvatelstva přihlásila k německé národnosti. Dívka ovšem včas uskuteční svůj tajný plán a uprchne do Palestiny. Když po dlouhé době Ilse Petrovi zavolá a ten zjistí, kde se dívka nachází, rozhodne se odcestovat za ní, což se mu po strastiplné cestě plné dobrodružství podaří.

Bezpochyby nejsilnější je Benešova rozsáhlá próza ve vykreslení poválečné Prahy a v popisu hrdinových pocitů. Před čtenářem doslova ožívají šedivé, pomalu se probírající ulice Starého Města a Holešovic; k dokreslení atmosféry jsme podrobně informováni o přetrvávajícím nedostatku potravin a jejich náhražkách, přídělovém systému, omezování energetické spotřeby či nárůstu komunistické moci. Podobně „autenticky“ působí Petrova charakteristika plná zklamání a bezvýchodnosti na jedné straně a naivní naděje na shledání s rodinou na straně druhé. Silnou výpovědní hodnotu mají reminiscence na hrdinovu lágrovou zkušenost, které v něm vyvolávají zdánlivě náhodné, avšak příznačné momenty, jako je kupříkladu tykání při oslovení, stísněný prostor či nedostatek soukromí.

Autor těchto předností dosahuje ani ne tak originální poetikou, jako spíše adekvátním využitím poctivého rešeršování – na psaní se podle vlastních slov připravoval více než dva roky. Je sice pravda, že některé popisné pasáže jsou příliš zdlouhavé a prodlévají u nepodstatných detailů, avšak to lze při snaze dosáhnout co nejvyšší historické věrohodnosti snad odpustit.

Postavení přeživších Židů tak, jak je v Benešově románu vykresleno, odpovídá naprosto přesně tomu, co historička Helena Krejčová označila jako „antisemitismus špatného svědomí“. Obdobně píše Tomáš Sniegoň o konstrukci dominantního historického narativu, který po válce začala bleskově uplatňovat tehdejší politická reprezentace, a nejen komunisté. Židé se do tohoto černobílého příběhu založeného na schématu české oběti versus němečtí viníci vůbec nehodili a záhy byli zcela vyloučeni jako ono „špatné svědomí“ českých obětí, které ve skutečnosti jejich utrpení přihlížely, případně je tolerovaly. Proto na dlouhá léta vypadli z české kulturní paměti.

Kazy nevěrohodnosti

Již méně konsekventně je ztvárněn Petrův milostný život. Zamiluje se sice do Ilse, avšak v touze po první sexuální zkušenosti nakonec přijde o panictví se starší ženou. Po ­Ilsině zmizení střídá jednu partnerku (respektive dívku z židovské ubytovny) za druhou, k ženám si vytvoří až cynický vztah. Přesto se hned po telefonátu od Ilse bez váhání rozhodne odjet za ní. Jistě mu v tom pomáhá skutečnost, že v podstatě nemá co a koho ztratit, práci s tříděním majetku po Židech již ukončil, příbuzní byli zavražděni a kamarád Izák už nežije, avšak i tak jeho odhodlání působí krajně nevěrohodně.

Podobně se podle mého názoru autorovi nepodařilo vytvořit funkční strukturu vyprávění. Do přítomné roviny zasahují analepse dvojím způsobem. Osamělé věty tištěné kurzivou, které lze přirovnat ke švenknutí kamery, jsou zakomponovány výtečně, neboť vždy odrážejí momentální situaci. Již méně pochopitelné se zdá zapojení celých retrospektivních kapitol, které se svým textovým okolím nijak nesouvisejí – vlastně by mohly být vřazeny kamkoli. Ani náhlý a singulární přesmyk do du­-formy při líčení Petrova úleku v temné místnosti židovského skladu nedává smysl a působí jako samoúčelné ozvláštnění.

Jako stěží vysvětlitelné se jeví psaní žid/židé/židovka s malým počátečním písmenem, přestože pravopis ve všech diskursech se po určitých nejasnostech již dávno ustálil na verzále. Jako nepromyšlený vnímám rovněž název románu, jehož význam sice můžeme tušit, ale interpretační klíč k jeho významové výstavbě v něm nenajdeme; je spíše efektní nežli efektivní.

Mám za to, že pokud Eli Beneš v další knize nalezne podobně silné téma, objevně jej zpracuje, jak se mu to podařilo v Nepatrné ztrátě osamělosti, a zároveň se více zamyslí nad všemi složkami textu, může být jeho příští román literární událostí.

Autor je literární historik a kritik.