Objevujeme obrovskou sílu hub

Proč je dnes houba matsutake tak vzácná a oblíbená a co vás k ní přivedlo?

Matsutake neboli čirůvka větší patří k druhům hub, které jsou ve světě obecně vzácné, ale mohou se vyskytovat na více místech, například v Japonsku, Koreji nebo Severní Americe. I tam však roste jen ve zvláštních podmínkách. Má fascinující vůni – jako pikantní skořice, ale také umami. Původně mě k ní přivedly kontakty s antropoložkou Annou Tsing [viz s. 27]. Anna iniciovala založení výzkumné skupiny, která sleduje sběr a další pohyb této houby po celém světě. Jako antropolog jsem pracoval v horách jihozápadní Číny, kde jsem se s matsutake setkal. Věděl jsem, že je důležitá, ale ještě jsem netušil, jak proměňuje životy lidí. Hned jsem do toho šel. To bylo někdy v roce 2004…

Jak sběr matsutake ovlivnil ekonomiku regionu Jün­-nan?

Sběr hub skutečně podpořil ekonomiku několika málo míst v provincii Jün­-nan na jihu Číny, kde se matsutake vyskytují v hojném množství. Cena poměrně prudce kolísá, ze dne na den a z roku na rok. Řada lidí v této oblasti měla opravdu nízké příjmy, takže matsutake jim mohla pomoct, a to zejména v letech, kdy byly ceny vysoké. V poslední době jsou mnohem nižší, ale na mnoha místech lidé pokračují ve sběru, protože je jen málo možností si takhle jednoduše vydělat.

Jak je to s přístupem do lesů a sbíráním hub v Číně a jak to funguje v Kanadě?

V Číně lidé sbírají matsutake hlavně v blízkosti svého bydliště. Na několika nalezištích, kam přijíždějí i cizinci, místní zavedli systém pravidel a poplatků pro cizí sběrače. Na rozdíl od Skandinávie zde neexistuje „právo kohokoli“, ani se tu ale obvykle nesetkáme s cedulemi „private property“, které vídáme po celé Kanadě a Spojených státech.

V Kanadě se matsutake sbírá většinou v Britské Kolumbii, kde žiji, a na některých místech v Québecu. U nás se sbírají hlavně na „královské půdě“, což jsou pozemky ve veřejném vlastnictví. Stále více domorodých národů se však hlásí o práva na svá tradiční území. Sběrači by u nich pak museli žádat o povolení.

Kdybychom měli symbiózu mezi houbami a rostlinami k něčemu přirovnat, byl by to kapitalismus, nebo komunismus?

Jedna z mých postgraduálních studentek Morgaine Lee se snaží podobnou otázku prozkoumat. Jako antropoložka ale netvrdí, že některá z možností je správná, spíše ji zajímá, jak vědci prosazují jeden názor na úkor druhého. Fascinovalo nás například, nakolik je myšlenka „wood wide web“, která vychází především z výzkumu Suzanne Simard, interpretována jako druh radikálního sdílení blízkého komunismu, zatímco řada mykologů se utvrzuje v mainstreamovějších názorech, že svět je vysoce konkurenční, což je bližší kapitalistické perspektivě. Osobně se domnívám, že v minulém století biologové příliš zdůrazňovali konkurenci, a ačkoli svět rozhodně není jeden velký festival sdílení, lépe jej charakterizuje rozmanitost komplexních vztahů než pouhá konkurence.

Představa o roli hub v dějinách se v posledních letech radikálně změnila. Jak myslíte, že budou houby vnímat naši potomci?

To souvisí s představou, že se nacházíme v jakési „houbové renesanci“. Jistě, v anglofonních kulturách, které jsou známé svou mykofobií, došlo k velkému nárůstu zájmu o houby. Jinde nemusí být tato proměna tak dramatická. Skutečně nové je to, že se role hub začíná chápat v souvislosti se změnou klimatu, ať už jako technického materiálu nebo jako prostředku zlepšování životního prostředí, tedy k rozkladu nebo akumulaci toxinů. Že jsme si uvědomili obrovskou sílu hub, to je zásadní změna oproti minulosti, kdy houby byly buď obávané, nebo opomíjené. V dnešní době mají jistou romantickou auru, která se v budoucnu možná vytratí. Houby „nespasí svět“, ale doufám, že naši potomci toho o nich budou vědět více než my.

Lidstvo dokázalo za tisíce let přizpůsobit přírodu svým potřebám, ale v případě hub se mu to nedaří. Pouze několik druhů lze pěstovat v umělých podmínkách. Je to výzva pro 21. století?

Myslím, že ovládnutí přírody člověkem je často přeceňováno. Zajímalo by mě například, jak dlouhodobě životaschopná je většina našich monokultur s vysokou hustotou pěstování. Například banány jsou velmi náchylné k napadení plísněmi, které se rychle šíří, jakmile se jim podaří rozvrátit imunitní systém plodiny a prolomit ochranné systémy pesticidů nebo fungicidů. Hlavními druhy hub, které pěstujeme, jsou saprotrofové, „požírači mrtvých“, kteří se často živí různými odumřelými rostlinnými zbytky z hnojiv, dřevní štěpky nebo obilí. Houby, na kterých si nejvíce pochutnáváme, tedy lanýže, lišky nebo hřiby, často nežerou mrtvou rostlinnou hmotu, ale vytvářejí složité vztahy k živým rostlinám, zejména stromům. Jak naznačujete, v laboratoři ani v terénu jsme stále ještě nebyli schopni tyto druhy spojení skutečně vynutit, což považuji za fascinující. V budoucnu by to mohlo být důležité, možná ani ne tak jako dodatečný zdroj potravy, ale jako způsob, jak zrychlit růst stromů nebo jak stromy udržet na méně úrodných půdách, pokud by navázaly vztahy s houbami, které jsou často mnohem lepší v získávání vody a živin z půdy.

Podílíte se také na výzkumu komunikace v říši hub. Jak vlastně houby komunikují, učí se a vyvíjejí?

Zajímá mě, jakou škálu forem komunikace organismy používají a jak dědictví antropocentrismu formovalo naše představy o tom, co je to komunikace. Studovat komunikaci hub je velmi obtížné. Houby vytvářejí a vnímají širokou škálu chemických signálů, ale jsme stále na počátku pochopení toho, co znamenají. Pravděpodobně se mezi jednotlivými druhy nesmírně liší. Když jsem se tímto tématem začal zabývat, předpokládal jsem, že jedna detekovaná chemická látka bude mít jasný význam, třeba „pozor, žere mě dravý hmyz“, a ostatní houby budou také obranně reagovat, například vytvářet další toxiny, které hmyz odpuzují. Teď ale vím, že nejde jen o jednotlivé významy chemických látek, ale že různé látky lze téměř gramaticky kombinovat.

Pokud jde o učení, nevíme o tom dost. Také je třeba si uvědomit, že v říši hub může být mnohem větší rozmanitost způsobů života a bytí než v živočišné říši, takže existuje poměrně málo tvrzení, jež by platila pro všechny druhy hub. Na světě jsou pravděpodobně miliony druhů, my jsme jich přitom klasifikovali jen asi sto padesát tisíc.

Co říkáte na názor, že kvůli klimatické změně budeme muset přejít na rostlinnou stravu? Mohly by v tom hrát roli houby?

Zajímá mě, jak může etika utvářet náš jídelníček nebo způsob, jakým zacházíme s těly jiných živých bytostí. Myslím, že je užitečné zamyslet se nad životem druhů, na nichž jsme potravně závislí, a starat se o jejich blaho, například o to, aby netrpěly v průmyslových chovech. Oceňuji také, když se ostatní přiklánějí k rostlinné stravě, motivováni obavami o klima. Na druhou stranu nechci, abychom si představovali, že jsou rostliny nebo houby méně živé než zvířata. Na některých místech světa, například v Indii, si vegetariáni myslí, že by se měli vyhýbat konzumaci hub, protože jsou z různých důvodů považovány spíše za živočichy než za rostliny.

V důsledku klimatických změn houby na některých místech rychle ubývají. Zároveň ale umějí využívat příležitostí a kolonizovat místa, kde se jiným organismům nedaří. Dá se říct, že se houbám daří lépe tam, kde jsou lidé, nebo je to naopak?

Houby se v mnoha ohledech o lidskou činnost příliš nezajímají. V rámci dané oblasti se druhy velkých hub, kterých si často všímáme, mohou rychle měnit, například když je les vykácen a nahrazen zemědělským polem. Jaké houby ale mohou ještě existovat v půdě pod městy, kde bylo dřív pole nebo les, nebo jak dlouho může mycelium žít pod ledovci? Ukazuje se, že téměř na každém stanovišti, dokonce i v zemské kůře pod oceánem, je spousta hub.

Jaké houby nejraději sám sbíráte a jak je připravujete?

Rád lovím „spálené smrže“ po velkých lesních požárech tady v Britské Kolumbii. Místa vnímaná jako zničená mohou mít při příznivých deštích neuvěřitelný výskyt smržů. Z vyhořelých kořenů se stávají vodorovné jeskyně, které se hadovitě zanořují do země a někdy ukrývají opravdu velké smrže. Důkladně je usuším a pak je pomalu vařím s máslem a olivovým olejem, cibulí, bílým vínem a nejrůznějšími umami dobrotami a podávám s těstovinami. Miluji také hřiby, jejichž nožičky nakrájím na plátky, nasuším, dokud nejsou „kožené“, a pak je pomalu smažím na másle, až začnou karamelizovat. Říká se tomu hříbková slanina a je to lahůdka.