Pohyblivý v pohyblivém

V posledních letech se na Slovensku roztrhl pytel s knižními rozhovory, které mají bilanční charakter. Respondenty jsou nejčastěji lidé věnující se politice a umění. Knihy mají u čtenářů velký ohlas a tvoří důležitou část knižní produkce hlavního proudu. Přečíst si rozhovor s někým, kdo se nevěnuje herectví nebo nebyl v posledních třiceti letech aktivní v politice, případně komu se shodou okolností nestalo obojí, je ale mimořádně vzácné. Do kategorie cenných a užitečných svědectví patří rozhovor šéfredaktora slovenského kulturně­-společenského měsíčníku Kapitál Tomáše Hučka s důležitým mužem slovenské žurnalistiky, environmentálním aktivistou a spisovatelem Eugenem Gindlem (1944–2021). Jde o rozhovor vskutku unikátní. Nejen proto, že se v průběhu setkávání stala nejhorší možná věc, totiž že respondent podlehl onemocnění covid­-19, ale také z toho důvodu, že se Hučko s Gindlem blíže neznali a dělila je generační, nikoli však názorová propast. Na první pohled limitující fakta dodala rozhovorům překvapivou dynamiku a čtenář je svědkem zajímavé konfrontace. Chronologicky řazené rozhovory mapující Gindlův život od dětství v Liptovském Mikuláši přes studia v Bratislavě a Berlíně, reportérskou práci pro slovenský časopis Život, existenci na volné noze až po polistopadovou éru jsou doplněny o ukázku z jeho reportáží z Angoly, osobní korespondenci, zajímavý fotografický materiál, ale také vzpomínkovými texty jeho kolegů, kamarádů a nejbližší rodiny.

Časy bramborového cukru a studií

Gindl byl v kulturně­-společenských souřadnicích Slovenska nepřehlédnutelnou osobností. Šíře jeho aktivit a intenzita, s jakou se jim v různých obdobích svého života věnoval, jsou na slovenské poměry zcela unikátní. S tímto vědomím k němu zjevně přistupoval i Hučko, který se nesnažil o obsahovou konfrontaci, ba ani korekci jeho vypravěčského talentu, jemuž často podlehl. Místy se zdá, že si Gindl tento fakt uvědomuje a těší ho znejistit mladšího kolegu různými odbočkami, například do dějin maďarského reprezentačního fotbalu v letech tzv. Zlaté jedenáctky (Aranycsapat), případně vtipnou vzpomínkou na rozhovor s Ulrike Meinhof, jenž se odehrál zcela bez ošacení u jednoho z berlínských jezer. Tyto anekdotické momenty zpovídaný prokládá detailními popisy rodinného zázemí a osobními peripetiemi jeho strýce, které otevírají na Slovensku velmi exponované téma podpory režimu v době Slovenského státu. Potíže Gindlova strýce znamenají komplikace i pro něho samotného a mají přesah až do polistopadové éry. Rozevlátý styl odpovědí, které začínají v mnoha případech skutečně „od Adama“, střídají přesné postřehy k rozličným tématům.

Padesátá léta prožil Gindl v Liptovském Mi­kuláši v dobře situované rodině s kulturním kapitálem, která mu nabídla solidní zázemí, jež u něj stimulovalo vztah ke knihám, kultuře, mezinárodní politice, ale také ke sportu a opravdu hlubokou vazbu k přírodě. V části věnované dětství zaujme reflexe privilegovaného sociálního postavení v konfrontaci se spolužáky a snad i stud, který se transformoval do solidarizujícího postoje padesátých let: „Hlavně nevynikať!“ Defenzivní stanovisko v době univerzitních studií opustil a vynikal rád, ale zůstala mu schopnost vnímat sociální témata jako stěžejní. Pokud jde o utváření jeho politických postojů, v rozhovoru explicitně zmiňuje, že klíčová byla doba, kterou prožil jako postgraduální student v Berlíně na Svobodné univerzitě. Jakkoli se účastní masových demonstrací a radikálních debat, na rozdíl od mnoha tehdejších studentů se neradikalizuje. Nese si československou zkušenost z okupace v srpnu 1968. Působí to tak, že více než politika ho zajímá kultura, hlavně film. Intenzivně vnímá také kritiku kapitalistického systému, v konfrontaci se studenty ze Střední a Jižní Ameriky či Afriky si uvědomuje otázky spojené s kolonialismem a stává se „nevykoreniteľným ľavičiarom“.

Psaním proti nehybnosti

Gindlův život v sedmdesátých a osmdesátých letech rámuje působení v redakci časopisu Život, pro který psal reportáže a vybíral texty ze zahraničního tisku, a externí scenáristická práce pro rozhlas a televizi. Právě v žánru reportáže mohl dobře skloubit všechno, co se naučil v letech studií: výběr a studium témat, nekonvenční a kritické zpracování, sugestivní styl i jazykovou kompetenci. Ani on přitom nebyl imunní vůči ideologickým intervencím šéfredaktorů, takže se někdy stalo, že něco z toho, co napsal, vyšlo v týdeníku Nové slovo, který měl mnohem menší náklad a také menší vliv než Život. Rozpětí témat bylo široké. Texty o stavbě přehrady na Liptově, slovenských výtvarnících tvořících v duchu nového realismu, folklorním festivale ve Východné, horolezcích, jeskyňářích, korupci ve státních podnicích, združstevňování goralské obce Ždiar, výstupech mládeže na tatranskou horu Rysy, tureckých gasterbeitrech v Německu, situaci v Portugalsku po karafiátové revoluci, Afghánistánu nebo Angole spojuje dokonalá znalost dané problematiky a schopnost předestřít konkrétní téma v širších souvislostech. Právě v reportážích z tohoto období se začíná utvářet Gindlův reportérský přístup, založený na angažovanosti, problematizování dobových pravd, nabízení nových pohledů na svět, solidaritě se slabšími, nevykalkulovaném zájmu o druhé a fascinaci přírodou. Gindlova existence v těchto letech je dobrým příkladem toho, kolik užitečné práce se dalo udělat navzdory tlaku cenzury i autocenzury, pozornosti Státní bezpečnosti či mnoha problémům, jež přinášel každodenní život. Právě reportáže, jejichž výběr je dostupný i knižně, patří k tomu nejlepšímu, co autor kdy napsal.

Nepropadat iluzím

Veřejným intelektuálem se Gindl definitivně stal v roce 1987, kdy se podílel na vydání důležitého dokumentu Bratislava/nahlas. K této roli měl nicméně nakročeno mnohem dříve svou novinářskou a scenáristickou aktivitou. Jeho příspěvek k diagnóze socialistického Slovenska tak není možno redukovat jen na tento dokument, i když měl důležitou pozici v procesu příprav a připravil pro něj text o Petržalce. Vedle analytických reportážních článků v osmdesátých letech psal také scénáře k hraným i dokumentárním televizním filmům. Gindl na toto období vzpomíná věcně, stejně jako na „nežnú“, kdy byl členem Koordinačního výboru VPN a vedl noviny Verejnosť. Kromě toho byl až do své smrti šéfredaktorem časopisu Kozmos a v devadesátých letech stál u zrodu Středoevropských novin i časopisu OS. Neskrývá přitom smutek nad tím, že v těchto letech dělal „čiernu robotu“ v redakcích na úkor vlastního psaní.

V posledních patnácti letech života vydal Eugen Gindl též několik knih. I v novém režimu kráčel vytrvale v protisměru, vyhýbaje se sektářství těch, co vlastnili patent na pravdu o minulosti a konstruovali světlé zítřky s pomocí vyčpělých neoliberálních pověr. Když jeho mediálně známější kolegové z dob „nežnej“ opakovali poučky o tom, jak funguje demokracie, co znamená zodpovědnost a že se musíme starat především sami o sebe a nečekat pomoc od státu, Gindl kladl nepříjemné otázky o povaze systému, který generuje nepředstavitelné nerovnosti. To vše mu slouží ke cti a nemělo by se na to zapomínat. Kdo bude chtít, ten si cestu k textům veterána slovenské publicistiky jistě najde. Začít právě knihou Na hrane možného je jedna z možných cest.

Autor je balkanista.