Seance, která se vymkla z rukou

Australský film Mluv se mnou (Talk to Me, 2022) se stal letošní hororovou senzací. Po velkém ohlasu, s nímž byl uveden ve světové premiéře na festivalu Sundance, ho do zámořské distribuce zakoupilo renomované americké studio A24, které stojí mimo jiné za úspěšnými horory, jako byl Slunovrat (Midsommar, 2019) nebo Men (2022). Celovečerní režijní debut populárních australských youtuberů Dannyho a Michaela Philippou si získal pozornost především pro svůj vyzrálý autorský přístup ke značně vytěženému námětu: duchařským seancím.

Do drsného vnitrozemí

Hororová produkce nemá v Austrálii hlubokou tradici. Před rokem 1970 žánr prakticky neexistoval a i poté musel o pozornost domácího publika bojovat – tamní horory měly obvykle větší úspěch v zahraničí. Fanouškům žánru se patrně vybaví především příběhy o obřích krokodýlech typu Krvavá laguna (Black Water, 2007) nebo slasher horor Wolf Creek (2005), který stál u zrodu specifické kategorie australského hororu využívajícího tamní nehostinnou krajinu jako ideální kulisu pro filmy o brutálních vrazích. A také to byl první domácí horor, který výrazně uspěl u australského publika. Ve vnitrozemí, jež je tu znázorňováno jako odlehlá a drsná pustina, se turisté a obyvatelé měst stávají kořistí psychopatických místních obyvatel, kteří vědí, že jejich křik nikdo neuslyší. Wolf Creek byl zdařilou australskou variací na populární americké horory jako Texaský masakr motorovou pilou (Texas Chainsaw Masakr, 1974) nebo Hory mají oči (The Hills Have Eyes, 1977), k dnešnímu dni se dočkal dalších dvou celovečerních pokračování i televizního seriálu a otevřel dveře dalším zástupcům tohoto žánru, jako byly například filmy Killing Ground (2016) nebo Outback (2019).

Mluv se mnou spíše než na tyto snímky o odporných oportunistických zabijácích z australské buše pomyslně navazuje na úspěšné dílo režisérky Jennifer Kent Baba­dook (2014), na němž se bratři Philippou v počátcích karié­ry podíleli jako členové technického štábu. V něm se zdravotní sestra Amelia snaží vyrovnat se ztrátou manžela a s novou úlohou matky samoživitelky, což ji rozhodně neulehčuje její hyperaktivní syn, který je navíc přesvědčený, že se v jeho šatní skříni ukrývá postava ze strašidelné knížky pro děti, děsivý Babadook. Podobně i hlavní hrdinka aktuálního hororového hitu Mia se vyrovnává se smutkem a traumatem po smrti matky. Společně s partou spolužáků si začne krátit volné chvíle lehkovážnými seancemi, během nichž pomocí mumifikované ruky mohou komunikovat se záhrobím – dokud se zrádná zábava nezačne vymykat kontrole. Mia se během jedné ze seancí spojí se světem mrtvých na příliš dlouhou dobu a postupně začne propadat šílenství.

Mobily a bubáci

Lokalizace příběhu do australského prostředí zde však (stejně jako v Babadookovi) nehraje zásadní roli, obdobný námět by se mohl odehrávat kdekoli na světě. Pomineme­-li přejetého klokana na dálnici ze začátku filmu a specifický přízvuk postav, australské reálie nejsou ve snímku výrazněji akcentovány. Byť může znít duchařská báchorka o záhadné mumifikované ruce, umožňující komunikovat se záhrobím, poměrně lacině, slouží tvůrcům jako vhodný nástroj pro reflexi světa současné generace Z. Duchařské seance, během nichž se náctiletí pomocí této ruky na devadesát vteřin nechávají posednout náhodným duchem, povětšinou sledujeme perspektivou sociálních sítí nebo prostřednictvím záznamu v mobilním telefonu. Začleňování dnešních technologií do hororových děl samozřejmě není žádnou novinkou, moderní výdobytky techniky hrály svou výraznou roli už v Kruhu (The Ring, 2002), béčkových hororech typu Zmeškaný hovor (One Missed Call, 2008) nebo v děsivých anime sé­­riích, jako byla Dívka z Pekla (Džigoku šódžó, 2005–2017). Autoři Mluv se mnou však technologie nestavějí do centra zájmu; používají je především pro ilustraci chování dnešních teenagerů. Mobilní telefony a všudypřítomné chatování na sociálních sítích zde zároveň vytváří kontrast k artefaktu tajemné mumifikované ruky, o jejímž původu jako diváci nic nevíme a jejíž skutečné vlastnosti objevujeme společně s hrdiny postupně.

Příběh nabízí poměrně velkou interpretační otevřenost, například samotná ruka může pro Miu zosobňovat návykovou látku, na níž se stává čím dál závislejší a postupně ztrácí svou osobnost i důstojnost. Její posedlost komunikováním se světem mrtvých a snaha oprostit se od smutku ze ztráty blízké osoby zároveň pramení z toho, že není schopna navázat přátelství s vrstevníky ani urovnat dysfunkční vztah s otcem. Film obratně pracuje s obavou, že bolest a traumata mohou sloužit jako živná půda pro nepřátelské síly ze světa zemřelých, které neváhají využít lidské zranitelnosti. Začínající australská herečka Sophie Wilde přesvědčivě ztvárňuje Miin strach, ale také emocionální distancovanost od okolí a zároveň viditelnou touhu být znovu nablízku své matce. I díky ní silně zapůsobí zdrcující finále, ve kterém se světy živých a mrtvých nebezpečně propojí a hrdinčiny ambivalentní činy se naplno projeví.

Zasloužený potlesk

Sourozenecká režijní dvojice Danny a ­Michael Philippou dokázala ve svém nízkorozpočtovém debutu umně zkombinovat atraktivní atributy duchařského hororu s komplexním psychologickým dramatem a zároveň se silnou generační výpovědí. Není proto divu, že se ke snímku s nadšením hlásí i mistři žánru, jako jsou Jordan Peele, Ari Aster nebo Peter Jackson. Nezávislá produkce, která se obešla bez větších hereckých jmen – s výjimkou Mirandy Otto (známé především z filmové trilogie Pán prstenů) –, se zařadila vedle snímků jako Děsivé dědictví (Hereditary, 2018) k nejvýdělečnějším titulům studia A24. To záhy v létě odsouhlasilo práce na dalších pokračováních. Jako jeden z nejvýraznějších hororů letošního roku disponuje Mluv se mnou velkým potenciálem pro vznik úspěšné hororové franšízy.

Autor je filmový publicista.