Funkcionalistickou architekturu založenou na propojení krásy a účelu provází nostalgický obdiv k luxusnímu životu meziválečné smetánky. Po pražské Winternitzově vile si režisér Lukáš Brychta ke své divadelní imerzi vybral někdejší rezidenci čelákovického továrníka Josefa Volmana.
Vila Volman, jež měla svou lokalizací na vršku kopce připomínat zaoceánský parník, obklopený zelení po vzoru Le Corbusierova konceptu bydlení v parku, má za sebou jako většina meziválečné architektury a jejích původních majitelů pohnutou minulost. Po druhé světové válce sloužila jako školka pro děti zaměstnanců podniku TOS Čelákovice a po restitucích v devadesátých letech 20. století zůstala prázdná a napospas vandalům. Před nedávnem prošla stavba, kterou její barevnost a konkrétní architektonické řešení interiérů řadí do proudu pocitového funkcionalismu, nákladnou rekonstrukcí. A dnes vedle prohlídek nabízí i zážitkové pobyty – zájemci se mohou na pár dní v roce ubytovat v apartmánu slečny Ludi (pojmenovaném po Volmanově adoptované dceři Ludmile) či zažít „spaní pod hvězdami“ (v duchu aktuálního trendu zvaného glamping neboli luxusní kempování); obojí z pohledu běžných výdělků určeno pro „horních deset tisíc“.
(Zne)užití genia loci
Během několika srpnových odpolední a večerů bylo možné do Volmanovy vily zavítat i v rámci divadelního projektu Malvína, který zde pod hlavičkou skupiny Pomezí zorganizoval režisér a propagátor imerzivního divadla Lukáš Brychta. Obdobně jako ve známější Winternitzově vile na pražském Smíchově, kde uvedl autorský projekt Dům v jabloních, ho při fabulaci nezajímá historie objektu. Site specific inscenaci staví na fikci, již samotná architektura spíš povyšuje. Brychta tak nemusí se svými výtvarníky prostor náročně zabydlovat jako v případě domu za Poříčskou bránou, kde v roce 2016 simuloval rozpad meziválečného sudetského městečka a kritika ho za to po právu ocenila. Scénografickými orgiemi, i když v důsledku s rozpačitým výsledkem, se vyznačují naopak realizace dalšího nadšence pro divadelní imerzi, režiséra Iva Kristiána Kubáka (loni například vydával barokní palác v centru Prahy za moskevský činžák z třicátých let minulého století).
A právě těmto krkolomným scénografickým adaptacím se Brychta obsazením již hotového a reprezentativního prostoru československé moderní architektury mistrovsky vyhýbá. V Domě v jabloních, který se na Smíchově stále reprízuje, jde o detektivní příběh z první republiky, tedy z doby vzniku stavby. Dějiště slouží jako dokonalé kulisy, které si nezadají s detailností hollywoodské produkce. V Malvíně se Brychta s poněkud okleštěným týmem – třemi herci, spoluautorkou konceptu Kateřinou Součkovou, dramaturgyní Barborou Smolíkovou a výtvarnicí Evou Justichovou – rozhodl pro maximální využití, nebo lépe řečeno zneužití genia loci Volmanovy vily a jejího okolí, které trochu nepochopitelně roubuje milostným příběhem z Krysaře Viktora Dyka.
Tematická prohlídka
V Malvíně se vyskytují tři postavy vypůjčené z Dykovy novely: Agnes, Dlouhý Kristián a Sepp Jörgen, po muži s píšťalou druhá nejdůležitější postava z městečka Hameln. Vzájemné vztahy mezi figurami jsou spíš rozmlžené, dost možná o jejich vykreslení tvůrci neusilují, i když s trochou fantazie a znalostí Dykovy prózy mohou naznačovat nerealizovaný milostný trojúhelník. Z jejich zevnějšku není ani zcela patrné, z jaké časové perspektivy promlouvají. A to ani když Kristián při úvodní exkurzi objektu poukazuje na restituční řízení či eventové využití domu. Imerze, která se obvykle rozbíhá do několika paralelních vyprávěcích linek, se v důsledku malého počtu postav omezuje na tematickou prohlídku s občasnými divadelními vstupy. Sepp navíc do vyprávění zasahuje víceméně okrajově jako nutný spouštěč zápletky – ten, který vlastní klíče od vily.
Dialogy, které si mezi sebou postavy vyměňují, jsou banální, přičemž akce působí dojmem buď záměrné nahodilosti, či řemeslné nepřipravenosti zúčastněných a jejich vedoucího. Autorsky slabý text, v němž si například představitel Kristiána Vojtěch Bartoš vypomáhá tím, že činí z diváků figuranty jeho smyšlené fantazie o potenciálních obyvatelích domu, doplňují snově působící audionahrávky s úryvky příběhu muže, jenž pomocí kouzelné píšťaly zavedl lidi do propasti. K postavě krysaře odkazuje i flétna umístěná v interiéru. Jednotlivé, většinou všeobecně známé útržky z prózy, navíc vytržené z kontextu, jako promluva k Seppu Jörgenovi o určité míře lásky mezi dvěma lidmi, tak budí dojem autorské vypočítavosti a snahy vlichotit se publiku lacinou romantikou.
Zážitek pro vyvolené
Finální videoprojekce zasvěcená zemi sedmihradské, jež reprezentuje naději na lepší život, zavání naivitou, nebo dokonce kýčem. Monumentálnost řešení tomuto dojmu nezabrání – dotáčky byly realizovány s pomocí výškových architektonických stupňů, přičemž v každém z nich se vyskytuje jedna z postav. V paměti uvízne ještě jeden velmi sugestivní obraz: topící se Agnes Jindřišky Dudziakové ve večerní toaletě v přilehlém zahradním bazénu. Je to ale dost málo na sedmdesátiminutovou produkci, jejíž převážnou většinu tvoří bloumání po exkluzivním prostoru, který má esteticky uspokojit jedince lačnící po umění. Není to tedy ani tak divadlo, jako spíš zážitek pro vyvolené, k němuž náleží pár selfie se sklenkami na místě zakoupeného nápoje. Vila se navíc nachází víc než dva kilometry od hromadné dopravy, takže většina návštěvníků přijíždí vozem. Když ještě přihlédneme k ceně vstupenek (750 Kč), vyvstává otázka, jestli Brychta nevygeneroval novou disciplínu – zážitkové divadlo pro snoby, v němž teatralitu vytvářejí svým chováním sami příchozí. Režisér tak mimoděk dokonale doplňuje již existující produktovou nabídku Volmanovy vily.
Autorka je divadelní teoretička a kritička.
Lukáš Brychta, Kateřina Součková a kolektiv: Malvína. Režie Lukáš Brychta, dramaturgie Barbora Smolíková, kostýmy Jindřiška Dudziaková, zvuk Kateřina Součková, produkční spolupráce Marie Volmanová, Martina Paukertová, hrají Kryštof Bartoš / Jakub Müller, Vojtěch Bartoš, Jindřiška Dudziaková. Psáno z prvního uvedení 11. 8. 2023.