Abstrakce a fantazie

Když jsem před dvěma lety psal: „Co dělá Ladislav Zedník? Píše poezii?“ (viz A2 č. 17/2021), myslel jsem to vážně. Jeho originální pohled posuzující sebeprchavější jevy perspektivou eonů, nejzazší nemetafyzické „věčnosti“, kterou si člověk dovolil pro svůj vědecký pořádek vymezit, tu v čase překotných civilizačních změn chyběl. Tehdy od vydání jeho poslední knížky Město jeden kámen (2015) uteklo šest let a on sám se v literárním provozu nejnápadněji pohyboval ve služebných rolích editora webového magazínu Ravt a externího redaktora časopisu Host, na jehož stránkách se probíral básněmi začínajících autorů a autorek v rubrice Hostinec. Troufám si tvrdit, že tahle nevděčná práce na cizím mu příliš radosti a uspokojení nepřinesla, natož aby mohla jeho vlastní tvorbě přinést „zpevnění smyslu a výrazu“, jak se sám v jedné básni vyjádřil o účincích studia fosilií. Nic naplat, služba druhým nemůže být službou sobě, i kdybychom altruistickou starost o texty kolegů nakrásně chápali jako sofistikovaný prostředek vlastního zviditelnění. Zedník jako autor naštěstí uvažuje jinak – pořád ještě vystupuje jako ten druhý, až za svým dílem. V tom jej patrně ovlivnila dávná iniciač­ní zkušenost, kdy v podolském sklepě narazil na zkamenělinu a pochopil, že povrch věcí i takřečená současnost jsou jen nepatrnými odlesky věků. Krátce – Zedník psal a dlouho ohlašovanou čtvrtou knížku vydal. Jmenuje se Složenýma očima.

Abnormální perspektivismus

Název sbírky odkazuje k nedávnému objevu německých zoologů, kteří zjistili, že oči drobného trilobita, nalezeného roku 1846 Joachimem Barrandem v okolí Berouna, se svou strukturou podobají očím hmyzu. Imaginativní potenciál samotného zjištění, že trilobit viděl jako včela, je ve sbírce ozkoušen hned v několika verších, které rozvíjejí představu složeného obrazu skutečnosti. Přímo plakátově se tak děje v milostně podbarvené výzvě: „Ommatidii / nahlédni do mě. Nadhledem vážky prokoukni / ubohost čerpadla v pokrevních mělčinách.“

Složené oči jsou jen další variantou Zedníkova abnormálního perspektivismu, jímž umanutě odhaluje nové souvislosti v uspořádání vrstev toho, co se jeví být skutečným. U málokterého básníka je samotné předvádění metody vidění tak organickou, nedílnou součástí básně. Od nepatrné úpravy úhlu pohledu, jako když se fotograf před objektem zlehka schýlí v kolenou, až po chladnokrevné přehlížení zjevných a notoricky dočasných kvalit libovolných jevů nebo objektů ve prospěch hlubších významů, kterých je možné dosáhnout až složitou konstrukcí, náročným poměrem abstrakce a fantazie. Kupříkladu perspektiva existenciálního bezdomovce: „Anektovat lavičku, / podmanit si jeden z úhlů pohledu; vycítit: / svrchní vrstva reality mizí spolu s listím – / spolu s tím, jak ubývají / slupky teplých oděvů.“ Nebo plochý, pointilistický pohled: „Silnice si nasadila / mnohočetné brýle / bicyklů bez jasného cíle.“ Typicky též převrácená kauzalita procesů a událostí, provázená personifikací předmětů a spolu s tím depersonalizací člověka: „V hotelu čas pronajímá / zabydlená těla“; ve škole „houby sají bílé lajny z tabulí“.

Všechny tyhle imaginativně­-myšlenkové operace jdou ruku v ruce s nápadnou fascinací oborovými termíny i neobvyklými slovy vyrvanými obvyklým kontextům. I když jsou to kolikrát právě „fulgurit“, „stromapora“, „cenoman“, „zděř“, „matečná hornina“ nebo „bílá smrt korálů“, co na sebe poutá pozornost především a co rozněcuje představivost, dokud ji slovníkové heslo neuzemní, má tahle práce, tenhle zápas o básnický záznam skutečnosti i vlastních zisků a ztrát své ospravedlnění v tom, jak nově může čtenáře přimět pohlédnout na věci neskutečně staré. Veškeré zvláštnosti Zedníkova slovníku i jeho navenek urputnou snahu říkat věci za každou cenu jinak je třeba posuzovat s vědomím jeho racionálně­-intuitivního založení. Před lety to v rozhovoru pro časopis Tvar s ohledem na své profesní zázemí komentoval velmi případně: „Když se [věda] dělá dobře, může to být velice povznášející. Špičkový vědecký pracovník ostatně musí mít i fantazii – když třeba dělá model toho, jak to tady vypadalo před 420 miliony let, v siluru… Ti, kteří ji nemají, jsou rutinéři, na jejich práci se to pozná. Ti s fantazií, básníci vědy, posouvají hranice.“

Pronikavé evokace

Nemyslím, že by nová Zedníkova knížka byla něčím zvlášť nová. I tentokrát má čtyři oddíly, v nichž průběžně a s různými akcenty vystupuje na povrch autorova empirie (učitelská práce, milostné paty nebo terénní výzkum fosilií po boku kamarádů, „živoucích fosilií“). Vedle toho sbírka opět dokládá míru Zedníkova tvárného úsilí i sebereflexe. Závěrečný oddíl „Slovník pojmů“ v devíti vybraných motivech poněkud enigmaticky „ozřejmuje“ konstanty autorovy poetiky a s ironizujícím gestem rýsuje jakýsi životní názor.

Že je možné nového Zedníka úspěšně číst i podle starého klíče, však není ke škodě věci, naopak, básník zpřesňuje, co už dokázal, pokračuje ve vyrovnávání obou extrémů – pouhé estetizace skutečnosti na straně jedné a hledání co nejpřesnějšího vyjádření na straně druhé. Někde mezi nimi rozkládá se úzké pole, kam když se autor trefí, povede se mu pronikavá evokace obrazu­-události (třeba v básni Konjunkce I). V řadě básní se Zedník vrací ke své nedůvěře vůči obrazům reality. Ale jak se zdá, nevnímá už věc tak jednoznačně – zprostředkovanost skutečnosti i řeči vzal na milost alespoň potud, že ji uznal za neutrální, nevyhnutelný, ale nikoli nepřekonatelný jev.

Autor je literární kritik.