Před šedesáti lety uvedla nizozemská firma Philips na trh nový hudební nosič: audiokazetu. O tom, jaký má dnes smysl vydávat hudbu na tomto podle mnohých překonaném médiu, jsme si povídali s Jiřím Marečkem a Evou Krhutovou z vydavatelství Antimother.
Nahrávky značky Antimother šíříte na kazetách a formou streamu a downloadu. Je pro vás jedno z těchto médií důležitější, nebo jde o navzájem se doplňující způsoby existence hudebních alb? Dovedete si představit, že byste vydávali hudbu buď jen na fyzickém nosiči, nebo jen v digitální podobě?
Jiří Mareček (JM): Z mého pohledu je digital v podstatě nutný. Ne každý, kdo si kazety kupuje, si je může přehrát, kdykoli chce. Drtivá většina lidí si kazety, podobně jako třeba vinyly, pořizuje jako určitý fetiš – fyzický artefakt, často v limitovaných edicích, který může mít určitou sběratelskou hodnotu. Digitální forma téhož alba pak slouží jako efektivní médium pro běžný poslech. Dokážu si tedy představit, že by se vydával jen digital, ale už mi moc nedává smysl věnovat se jenom kazetám.
Eva Krhutová (EK): Já bych si dokázala představit, že bychom nevydávali vůbec žádnou hudbu…
Není potom „kazetová kultura“ tak trochu klam, pokud si lidé na koncertech kupují kazety jen proto, aby si je vystavili jako artefakt? Jak to máte vy – posloucháte je vůbec? A pokud ano, v jakých prostředích či situacích?
JM: Podle mě jsou v současné době všechny hudební nosiče primárně fetiš, ať už audiofilský, nebo sběratelský. Jde prostě o posun v hudební kultuře a nemám s tím žádný problém. Ale v kuchyni na ledničce máme prastaré dvojče a kazety si sem tam pustíme – i pro kontrolu toho, co vydáváme.
EK: To dvojče je vlastně náš jediný soundsystém. Je ale pravda, že nakonec začne být obtěžující pořád vstávat a otáčet kazetu, takže se do kazeťáku píchne komp nebo telefon a naše „kuchyňpárty“ končívají u youtube, soundcloudu nebo bandcampu.
Každý váš titul má osobitý, ručně vyráběný obal. Není takový přístup ve výsledku nerentabilní?
JM: Samozřejmě, že je to nerentabilní. Pro zisk to ale neděláme, spíš z nějakého vnitřního popudu, i když to zní jako klišé. Chtělo by se říct pro radost – ale vzhledem k tomu, kolik je s tím starostí, bych byl s radostí opatrný.
EK: Pro mě výroba nosiče znamená uzavření projektu a poděkování interpretům za spolupráci. Taky je to hobby a zároveň určitý druh chráněné dílny: učím se tímhle způsobem komunikovat, ať už v rámci našeho týmu, do nějž patří ještě Martin Nábělek, nebo s autory nahrávek. Dokážu si ale spočítat, kolik nás to stojí finančně, a je mi jasné, že se to nevrátí.
Na přelomu nultých a desátých let se psalo o „návratu audiokazet“ a jejich vydávání se minimálně ze začátku dalo považovat za jistý druh aktivismu. Ta doba je, zdá se, pryč. Má pro vás kazeta nějaký zvláštní význam, nebo je to prostě nejvhodnější nosič pro hudbu, kterou vydáváte?
JM: Pro kazety jsme se rozhodli v podstatě z praktických důvodů: vydávat vinyly je daleko dražší a náročnější, i vzhledem k dlouhým čekacím lhůtám. CD-R jsou zase v současné době technicky pasé. Kazety nám slouží jako médium, které můžeme výtvarně zpracovat podle svých představ a hudbě tím dodat vizuální a materiální kontext. To nás na tom asi baví nejvíc a je to jeden z důvodů, proč label vznikl.
EK: Uvažovali jsme i nad jinými nosiči. USB disk je praktický – pokud někoho nebaví muzika, může ho aspoň používat k přenosu souborů –, ale výtvarně není úplně inspirativní. Na disketu se toho moc nevejde, a co se týče použitelnosti, je na tom podobně jako CD-R.
V posledních letech ale výrazně vzrostla i cena kazet. Nebojíte se, že se z kazety stane podobně exkluzivní nosič, jako je LP deska?
JM: Myslím, že ceny nosičů dnes nemá smysl řešit. Jejich potenciální ekonomická nedostupnost přece neznamená, že si dotyčnou hudbu nemůžete poslechnout. Většinou se dá za přijatelnou cenu stáhnout, případně vám ji může někdo nasdílet. Nosiče si lidi kupují třeba proto, aby podpořili konkrétní hudební projekt nebo platformu, případně aby měli památku na koncert. Je to dobrovolná volba. Limitovaná kazeta s ručně vyráběným obalem za tři stovky mi přijde v pohodě.
Antimother charakterizujete jako label zaměřený na „hraniční fenomény současné hudby“. Co si pod tímto souslovím představujete?
JM: Trochu si tou definicí děláme legraci z newspeaku tiskových zpráv. Nicméně by z ní mělo být patrné, že se žánrově nevyhraňujeme. Vydáváme hyperpopovou Miss Petty, noise free jazz, lidi, co hrají na moduláry, a klidně bychom vydali trap, folk nebo metal, pokud by nám konkrétní nahrávka přišla zajímavá. Nechceme skončit tak, že se staneme součástí nějaké kulturní identity, kterou budeme pomáhat utvrzovat, jako se to děje třeba v postklubové hudbě, vapor wave a dalších subžánrech, které zatvrdly ve svém swagu a jsou něco jako undergroundová obdoba Iron Maiden, jenom na ně nechodí chlapi v džískách s nášivkami…
EK: Ukazuje se to například na koncertech, které pořádáme: díky tomu, že line-up je často seskládaný z různých žánrů, chodí na ně různé skupiny lidí, které tak mají šanci vykouknout ze své sociální bubliny.
A proč vlastně Antimother?
EK: Mohla bych říct, že nás nic blbějšího nenapadlo, ale mám pocit, že za tím byla nějaká myšlenka…
JM: Možná ten název svým způsobem vyjadřuje náš přístup. Nejde nám o výchovu ani o podporu kultury. Chceme zůstat subverzivní a nečitelní, zpochybňovat zavedené konstrukty včetně těch, které se na první pohled jeví sympaticky. Jsme takové ADHD dítě, které jde svou cestou a dělá si, co chce.
Antimother je pražský mikrolabel fungující od roku 2020. Kromě Evy Krhutové a Jiřího Marečka se na jeho chodu podílí ještě Martin Nábělek. V jeho katalogu se potkávají stylově nesourodí tvůrci či projekty, např. Miss Petty, Boyse, White Wigwam, Ingrid Frivold nebo Petr Vrba.