„Zasraný hipsteři!“ uleví si Giorgio Alloatti, když otupělí ostrým jarním sluncem bloumáme po parku vídeňského Schönbrunnu. Tématem hovoru jsou zvyšující se ceny kazetových diktafonů. Giorgio patří ke zvukovým umělcům, kteří věří v analogová média, a diktafony při své tvorbě hojně využívá – stejně jako já a můj spoluhráč Patrik Pelikán, další účastník odpolední procházky, jejímž účelem není nic jiného než zabít čas mezi dvěma koncerty v rakouské metropoli. Všichni tři jsme na kazetách v podstatě vyrůstali. Pro mě, nejstaršího z našeho trojlístku, to platí doslova. Narodil jsem se v roce, kdy společnost Sony uvedla přenosný přehrávač Walkman, a poslech audiokazety – gramofon jsme doma neměli – je v mých vzpomínkách prvním setkáním s hudbou: na písničky, které mi zpívala máma, jsem zapomněl, zato hlas Hany Zagorové, kňourající „usnul nám, spí, zas nechal hračky rozházené“, slyším, jako by to bylo včera. Zároveň patřím k nemnoha zástupcům své generace, kteří se s magnetickou páskou v malé plastové krabičce nikdy nerozloučili. Na svůj první magnetofon jsem si uspořil na začátku devadesátých let a od té doby jsem vždy nějaký přehrávač vlastnil a kazety si – vedle cédéček a empétrojek – dál přehrával.
Na hipstery jsem v souvislosti s audiokazetami nadával zhruba před deseti lety, ale dnes už si to dokážu odpustit. Ačkoli Giorgia chápu, je evidentní, že obnovený zájem o magnetické pásky na začátku minulé dekády výrazně přispěl k tomu, že se kazety i magnetofony začaly znovu vyrábět a že se z nich postupně stala vcelku běžná věc, která nutně nemusí mít přívlastek retro. Kdyby kazety „neobjevila“ tehdejší mladá generace, pro niž bylo primárním médiem CD, možná by dnes byly považovány jen za sběratelskou raritu. Místo toho na nich vychází čím dál víc nahrávek – od nezávislých tvůrců i popových hvězd. Stále jsou na okraji, ale už nejde o obstarožní kuriozitu. A dokonce dnes mají stabilnější pozici než digitální nosič, který je v devadesátých letech převálcoval a nyní doplácí na rostoucí popularitu downloadů a online streamování. Když v roce 2013 uplynulo půlstoletí od chvíle, kdy byla na trh uvedena první kompaktní kazeta značky Philips, kazetová retrománie byla právě na vrcholu a o výročí informovala i mainstreamová média. V článcích zpravidla nechyběl údiv nad zjištěním, že o kazety je znovu zájem. O deset let později už výročí první „philipsky“ stojí za zmínku málokomu. A zároveň se nikdo, kdo se trochu zajímá o hudební dění, nediví, že vycházejí nová kazetová alba. Nic lepšího magnetickou pásku nemohlo potkat.
Giorgio má nicméně pravdu v tom, že kazetovou kulturu zachvátila drahota: za nové kvalitní double decky od společnosti Teac zaplatíte okolo dvanácti tisíc korun, použité přístroje za poslední dekádu podražily několikanásobně a výrazně stouply i ceny pásek a náklady na jejich duplikaci. Je fajn, že díky firmě Headless Duplicated Tapes je i v Česku možné nechat si kazety rozmnožit profesionálně, bohužel už ale univerzálně neplatí to, co jsem kdysi tak rád opakoval, totiž že kazeta je vinyl chudých. Přesto věřím, že by se jím za určitých okolností mohla znovu stát. Předpokladem je zaměřit se na aspekt, který audiokazetu zásadně odlišuje od CD (a vlastně i od LP desky): na její schopnost pozvolné degradace. Kazeta má omezený frekvenční rozsah, ale na rozdíl od cédéčka dokáže stárnout důstojně: s časem a počtem přehrání se snižuje její kvalita, mohou ji poškodit špatně seřízené přístroje, přesto však zůstává funkční. Nástup digitálních formátů magnetickou pásku osvobodil od požadavku docílit nejvyšší možné kvality – jedná se ostatně o podobný proces, jakým prošla analogová fotografie poté, co se rozšířily digitální fotoaparáty. Přirozené zvukové limity a zmíněné „umění degradace“ ve výsledku činí z kazety takřka nezničitelný nosič. Stačí nemít přehnaná očekávání.
Při úvahách o udržitelném přístupu ke kazetám se mi vybavila dávná příhoda ze silvestrovského večírku, v níž hraje hlavní roli jistá dívka s děravou ponožkou. Díra, dost velká na to, aby se nedala přehlédnout, ponoukala jednoho z přítomných k opakovaným poznámkám, což majitelku ponožky vyprovokovalo k útočné reakci: „Co máš, prosím tě, za problém s mojí ponožkou?“ Dotyčný odpověděl: „No, mě by jenom zajímalo, co s ní budeš dělat: zašiješ si ji, nebo ji vyhodíš?“ Dívka se zatvářila překvapeně. „Co bych s ní dělala? Budu ji nosit!“