„Asi hledáte něco, co už na webu Fra není. Zkuste se vrátit na začátek,“ objeví se po zadání adresy, na níž se donedávna nacházelo menu Café Fra. Následují tři lyrická trojverší – to poslední o smítku na dotykovém displeji, jehož setřením se „všechno vyplaší“. S řešením chyby 404 si pražské nakladatelství, které před dvaadvaceti lety založili Erik Lukavský a Michal Rydval, poradilo s elegancí, jež trochu potěší i ve chvíli, kdy se podstatná část aktivit Fra uzavírá. Ale vraťme se na začátek… Loučení s klíčovou součástí tuzemského literárního života spustil na sklonku června Petr Borkovec, když oznámil, že končí s dramaturgií autorských čtení, která v suterénní kavárně pořádal ani nevím odkdy. Kulturní mikrosvět na těžkou ztrátu zareagoval emodži „péče“ a „to mě mrzí“. Zazněl i nápad, že by Borkovce mohl někdo nahradit. Na konci srpna jsme se nicméně dozvěděli, že „epicentrum české poezie“ (jak to nazval Milan Děžinský) v září už neotevře. Tentokrát reakcím pod statusem vévodí emotikon puklého srdce. Ano, je to smutné. Těch třicet metrů čtverečních s věčně vytíženým záchodkem bude příznivcům hobby jménem „kvalitní literatura“ chybět. Jistě nejsem jediný, kdo pocítil nostalgii nad přiloženými fotografiemi. Vida, tady je Erik zamlada, už tehdy vypadal jako mafián! Zato Petr jako by dorazil nočním vlakem z Vysočiny… To se ještě pil lahvový gambrinus, nosila se námořnická trika a lněné rubašky, na věšáku se potkávaly klobouky s bekovkami, a zdálo se to normální. A všichni ti efébové s kostnatými pažemi neustále kouřili… Na jedné fotce vidím svou bývalou ženu, stojí za barem s cigaretou v ruce; o pár snímků dál je, zpola zakrytá kávovarem, má pozdější láska. A heleme se, tohle jsem já. Ale klikám dál, a pozor, narážím na dávnou přítelkyni svého kamaráda! I ona je za barem… Barmanky zkrátka byly v centru pozornosti a z obrázků je to vidět. Ale nechme toho – většinou jsme ještě naživu!