Gorbačova je těžké pochopit

Když noviny Sovetskaja Rossija otiskly jedné březnové neděle roku 1988 článek nazvaný Proč nemohu opustit své zásady, pod kterým byla podepsaná leningradská učitelka Nina Andrejevová, vyvolalo to v celém Sovětském svazu poprask. Krátký dopis, v němž si čtyřicetiletá učitelka chemie stěžuje na novou módu kritizování dříve nedotknutelných postav dějin SSSR, mnozí chápali jako signál odpůrcům nedávno započaté perestrojky, aby přešli do protiútoku. Dopis v následujících týdnech přetiskly stovky sovětských novin a jeho obsah projednávalo i politbyro komunistické strany. Jeho členové v textu viděli doklad zrady ve vlastních řadách – skoro nikdo z nich nepochyboval, že se pod jménem Nina Andrejevová ve skutečnosti skrývá některý z odpůrců Gorbačovových reforem a že chce mobilizovat veřejnost proti politice strany. Stejného názoru ostatně byl i Michail Gorbačov. Článek, v němž Andrejevová označila soudobou kritiku Stalina za výsměch „epoše spojené s bezpříkladnými činy celé generace sovětských lidí“, podle něj vyšel z „nějakého pokynu“, „smrděl rozštěpením“ a „ne­mohl projít“. Diskuse na politbyru působila jako odvetné opatření: Gorbačov během ní zjišťoval, kdo dopis schválil k otištění.

Vnitřní nesouhlas

Tato známá historka dobře ilustruje paradoxy, které provázely takzvanou perestrojku či přestavbu: reformu sovětského systému ústící v jeho konečný rozpad. Na jedné straně vidíme upřímnou snahu zbavit Sovětský svaz dusivé nadvlády stranické byrokracie (v níž se sám Gorbačov předtím úspěšně etabloval), na straně druhé instinkt velící hledat za každou kritikou spiknutí a boj o moc; instinkt vypěstovaný právě léty strávenými ve stranickém aparátu. Životopis posledního komunistického vůdce Sovětského svazu z pera amerického historika a politologa Wil­liama Taubmana Gorbačov. Život a doba (Gorbachev: His Life And Times, 2017) obsahuje podobných příběhů mnoho. Protagonista přitom nezapadá do žádné ze škatulek, do nichž bývá řazen.

Více než osmisetstránkový životopis konfrontuje s naléhavými otázkami ohledně etičnosti Gorbačovova jednání i čtenáře, který se moralizování vzpírá. Kde je hranice mezi vnější konformitou, ospravedlnitelnou konečným cílem reformovat diktaturu, a pragmatickým kariérismem, chytajícím se všech příležitostí? V čem se vlastně Gorbačovův život (kromě jeho nadprůměrné inteligence a odporu k alkoholismu) lišil od životů jiných stranických funkcionářů? Význam „faktoru Gorbačov“ pro dějiny 20. století ospravedlňuje kladení si těchto otázek i před těmi čtenáři, kteří mají instinktivní odpor před publicistickým redukováním dějin na rozhodnutí „historických osobností“.

Taubman se nesnaží dostrkat čtenáře k přijetí vlastních odpovědí na otázky, jež Gorbačovův příběh vyvolává; tyto otázky však v řadě momentů exponuje a dodává k nim bohatý materiál. Ukazuje se, že Gorbačovovi není společenský vývoj lhostejný, a proto na něj chce mít vliv, kvůli čemuž ovšem dělá řadu věcí, s nimiž vnitřně nesouhlasí. Nelhostejný spolupachatel s upřímnými výčitkami svědomí tak veřejně pranýřuje filosofa za publikaci názorů, které sám zastává… Výčet podobných situací je předlouhý: když na jednání politbyra Brežněv usne, všichni včetně Gorbačova se tváří, že to nevidí, a schůzují dál. O něco později Gorbačov veřejně pochválí Brežněva za „hloubku a sílu detailů v projevech“. Několik let předtím tento blízký přítel Zdeňka Mlynáře veřejně kritizuje pražské jaro a československé komunisty, přestože s nimi vnitřně souhlasí. Jak bychom vnímali oprávněnost těchto pragmatických kalkulů, pokud by se Gorbačovovi nepodařilo stát se generálním tajemníkem a dostat příležitost k činům, kterými mohl svůj konformismus vyvážit?

Porozumět osobnosti

Přiznám se k jedné věci: přestože je mi blízké pojetí biografie coby studie toho, jak se jedinci v mocenských pozicích rozhodují mezi možnostmi jednání, jejichž podobu si sami nevybrali, Taubmanova kniha mě vedla jiným směrem. Po jejím přečtení ve mně nezůstal ani tak dojem, že lépe rozumím době, v níž Gorbačov žil, jako spíš pocit pochopení určitého typu osobnosti, kterou představoval a jež dostala ve chvíli rozkladu pozdně sovětské gerontokracie příležitost chopit se vesla. Otázka oprávněnosti velkého Gorbačovova gamblu (konformita výměnou za pozdější vliv) se tak při mém čtení dostala do popředí a postavila mě před problém, jak reflektovat morální dimenzi složitého dějinného období a neupadnout přitom do laciného moralizování. Jednoduchou odpověď na tuto otázku nemám, budiž však Williamu Taubmanovi přičteno k dobru, že jeho kniha před čtenáře tuto otázku vehementně staví, aniž by nabízela nějakou zkratkovitou odpověď.

Klíčové projekty Gorbačovova života – perestrojku a glasnosť – Taubman popisuje jako sled improvizací, vedených povšechnými představami o tom, jak by měla společnost na konci celého reformního procesu vypadat. Jednotlivé etapy či balíky reforem byly spíše reakcemi na akutní krize než součástmi nějakého velkého plánu (totéž můžeme ostatně říct i o československé přestavbě). Značný význam měla zejména černobylská havárie, která přiměla Gorbačova změnit způsob, jakým v SSSR obíhaly informace. Politika glasnosti, tedy otevřenosti, však měla své limity, zejména pak, když šlo o postavení samotného Gorbačova, jak ukazuje kauza článku Niny Andrejevové. Kontrast mezi jeho demokratizačními ambicemi a uplatňováním autority generálního tajemníka Taubman glosuje lakonicky: „Vypadalo to, jako kdyby se car proměnil v bolševika a rozhodl se svrhnout svůj vlastní režim.“

Nový styl

Pro českého čtenáře je nepochybně zajímavé, jak malou důležitost v Gorbačovově politickém životopisu zaujímá východní Evropa. Jeho nechuť ke kontaktu s generačně staršími „genseky“ v kombinaci s předsevzetím nezasahovat do vnitřního vývoje v sovětských satelitech byla doprovázena nízkým míněním, které o nich měl (pokud jde o Československo, Havel mu byl lidsky jistě bližší než Jakeš). Absence imperiálního myšlení a blízkost, kterou cítil k západoevropským politikům (nejvíc paradoxně asi k Margaret Thatcherové), byly viditelnými atributy jeho nového politického stylu, v němž východní Evropa neměla své přirozené místo.

Naopak důležitou roli hrála Gorbačovova touha omezit jaderné zbrojení, což si stejně jako jeho americký protějšek Ronald Reagan musel vyvzdorovat na vlastním aparátu. Tato (v neutrálním slova smyslu) utopická vize je také jednou z těch, jejichž životnost nezanikla s rozpadem komunistických diktatur a jejich specifických problémů, na které měla být perestrojka odpovědí. Pohled na summity v Ženevě, Reykjavíku a na Maltě je tak pohledem do minulosti mnohem optimističtější, než je naše přítomnost.

Autor je historik a učitel.