Nečekaným vítězem argentinských prezidentských primárek je Javier Milei, který tak má šanci stát se po říjnových volbách hlavou země. Kdo je tento donedávna neznámý politik, jenž udivuje celý svět svými kontroverzními výroky a plány?
Svého mastifa Conana miloval natolik, že ho nechal naklonovat – a dodnes s ním komunikuje prostřednictvím média. Bojuje za právo prodávat vlastní orgány a nevyloučil ani možnost prodeje dětí. Chlubí se, že vyučoval tantrický sex a nespočetněkrát souložil se dvěma ženami najednou – a někdy i s muži. Papeže Františka označuje za „zástupce ďábla na zemi“ a srší invektivami vůči levicovým politikům v celém regionu. To je jen stručný výběr z bizarních činů a postojů Javiera Mileie – donedávna okrajového argentinského politika, který se v srpnu překvapivě stal vítězem prezidentských primárek. V Argentině voliči v primárkách (povinně) vybírají prezidentské kandidáty jednotlivých stran či koalic a zároveň se jedná o jakýsi obří předvolební průzkum. Mileiova strana Svoboda vpřed přitom v celkovém součtu hlasů s více než 30 procenty stanula na prvním místě před tradiční levicovou a pravicovou koalicí, a je tak docela možné, že by se její výstřední zakladatel mohl po říjnových volbách stát příštím argentinským prezidentem. Co tedy od něj můžeme očekávat?
Matoucí postava
Milei je v mnoha ohledech neobvyklou a vzhledem k řadě vzájemně si odporujících postojů i matoucí postavou. Světovými médií bývá označován za kandidáta krajní pravice a řada jeho názorů tomu skutečně odpovídá: Milei je mimo jiné hlasitým odpůrcem potratů, feminismu i údajného „kulturního marxismu“ a popíračem klimatických změn a vědeckého poznání vůbec. Politické oponenty s vulgaritou sobě vlastní nazývá „zasranými komunisty“ a za viceprezidentskou kandidátku si vybral apologetku krvavé argentinské diktatury, poslankyni Victorii Villarruel. Právě z jejího pera pochází autoritářský program v oblasti vnitřní bezpečnosti, který se soustředí na co nejtvrdší postup proti pachatelům trestných činů.
Na druhé straně je však Milei zastáncem stejnopohlavních sňatků, nebojuje proti genderové identitě a nehlásí se ani ke „křesťanským hodnotám“, které jsou oblíbenou rétorickou pomůckou současné krajní pravice. Naopak je v permanentním sporu s papežem i s argentinskými biskupy a tíhne spíše k ezoterice a kupodivu také k judaismu, na který se (možná kvůli početné židovské komunitě v Argentině) často odvolává. Dokonce opakovaně tvrdil, že uvažuje o konverzi.
Typickému programu současné krajní pravice se Milei vymyká i v ekonomických otázkách. Jako celoživotní libertarián touží radikálně omezit roli státu ve společnosti a zrušit řadu podle něj nepotřebných institucí v čele s centrální bankou, většinou ministerstev (ministerstva školství a zdravotnictví nevyjímaje) nebo vědeckých ústavů. Navrhuje také rozsáhlou privatizaci státních podniků včetně energetického gigantu YPF a letecké společností Aerolíneas Argentinas. Jeho asi nejznámějším návrhem je ovšem dolarizace argentinské ekonomiky, která by prý měla ukončit dlouhodobě astronomickou inflaci. K tomuto kroku již v minulosti přistoupily některé (ovšem podstatně menší) latinskoamerické země, jako Ekvádor, El Salvador nebo Panama.
Protestní kandidát
Politické postoje ale v Mileiově případě ve skutečnosti nejsou tím nejdůležitějším – je ostatně otázkou, nakolik jsou nejkontroverznější z nich myšleny vážně a u kolika jde spíše o způsob, jak k sobě připoutat pozornost médií. Ostatně ne náhodou má za sebou Milei – podobně jako třeba Donald Trump nebo Éric Zemmour – zkušenosti s pozicí televizní osobnosti.
Javier Milei je ale především protestní kandidát v zemi zasažené hlubokou a vleklou hospodářskou krizí. Argentina dnes trpí více než stoprocentní inflací, počet obyvatel žijících v chudobě vzrostl na bezmála 39 procent a přes dvě třetiny mladých Argentinců uvažují o emigraci. Každoročně odcházejí desetitisíce lidí (například Španělsko hlásí nejvyšší počty argentinských přistěhovalců od hospodářského kolapsu v roce 2001). Většina Argentinců z této situace pochopitelně viní politickou třídu, a to bez ohledu na její ideologické zabarvení. V posledních deseti letech se v čele země vystřídali levicoví i pravicoví prezidenti, výsledkem jejich vlády bylo ale ve všech případech jen další snížení životní úrovně. Milei představuje alespoň na první pohled novou tvář, politika nespojeného s „parazitickou, zkorumpovanou a neužitečnou politickou kastou“, o níž hovoří na svých mítincích, připomínajících spíše rockové koncerty. Jako jediný z kandidátů se přitom stylizuje do pozice mesiáše, který s údajnými „lupiči“ zamete.
Argentinská tragédie spočívá v tom, že věrohodné řešení neutěšené ekonomické situace nenabízí ani tradiční pravice či levice, natožpak někdo jako Milei, který nemá žádné politické zkušenosti, místa na kandidátce své strany prodává za desítky tisíc dolarů (kvůli čemuž ho momentálně vyšetřuje justice) a je skoro jisté, že stejně v kongresu nezíská dost křesel na to, aby mohl své návrhy prosadit. Jeho ekonomické recepty už si navíc Argentina vyzkoušela v devadesátých letech za podobně excentrického prezidenta Carlose Menema, jehož rozsáhlý privatizační program přivedl veřejné služby na pokraj zhroucení a hospodářská politika nakonec vyústila v již zmíněnou zničující krizi z roku 2001. Milei nicméně nijak neskrývá, že nedávno zesnulý Menem je jeho politickým vzorem (dokonce ho označuje za nejlepšího prezidenta v argentinské historii), a evidentně se ho snaží napodobovat i svým vzezřením a způsobem vystupování. Uvidíme, jestli se mnohokrát zklamaní argentinští voliči nechají podruhé chytit na stejnou návnadu.
Autor je spisovatel a publicista.