Město pro slušné a přizpůsobivé?

„Stojím vo vestibule Žlťáku. Fajčím cigaretu a vravím si, ako z duše neznášam stavy mysle na začiatku januára. (…) Byty, ktoré ľudia opustili, sa cez sviatky stali útočiskom ľudí bez domova a tiež vykrádačov bytov. Niektoré sa premenili na kopy špiny, odpadkov a ľudských výkalov,“ čteme v knize Mesto pre všetkých? Odkrývanie infraštruktúry segregácie, která je ojedinělou hloubkovou studií vyloučené lokality v jihoslovenském Veľkém Krtíši. Jedná se o sborník textů členů výzkumného týmu „Realistická utópia Veľký Krtíš“ neboli Kolektivu RUVK.

Dokážeme si představit město jako nástroj, jehož pomocí by bylo možné zmírňovat dopady ekonomických rozdílů mezi obyvateli a namísto diskriminace a segregace vytvářet prostředí ochrany a pomoci? To je jedna z otázek, které si autoři kladou a jež představuje klíčový problém: krizi bydlení: krizi bydlení, respektive jeho stále větší nedostupnost.

Infrastruktury segregace

Slovensko je specifické tím, že 91 procent populace žije ve vlastním bydlení (v Česku je to asi 80 procent), velká část obyvatelstva tedy bytovou krizi zatím pravděpodobně nepociťuje. Jak píše Alžběta Medková v reportáži Bratislava: město bez bytů, které začalo krizi bydlení skutečně řešit, publikované v online deníku Alarm: „Výrazný problém je to pro obyvatele velkých měst, především Bratislavy, a obecně pro mladou generaci, která se chce osamostatnit. Pro tyto skupiny, stejně jako pro ekonomicky a sociálně ohrožené společenské třídy, je nedostatek finančně dostupných bytů, ať už ke koupi, nebo k pronájmu, zásadní.“ A sociálně ohrožené společenské třídy, ne­-li právě ty nejzranitelnější, jsou hlavními aktéry případové studie z Veľkého Krtíše.

Kniha do hloubky ohledává různé aspekty „infrastruktury segregace“. Ústřední pojem představuje v teoretické rovině i z pohledu územního plánování, sociálních politik, politik bydlení a také vlastního terénního zkoumání, zvláště v kapitole Autoetnografia mystery nájomníka. Právě v této části se čtenář přenese do bytovky na Železniční 1, zvané Žlťák: „Z bytovky pod nátlakom odchádzajú ako prví tí jednotlivci a domácnosti, ktorí majú možnosť ubytovať sa u rodiny na vidieku, prípadne odísť pracovať niekam na západ Slovenska. Väčšina z nájomníkov však nemá kam ísť. Majú šesť a viac detí, toxických partnerov či 75 rokov a stoeurový dôchodok.“ Škoda jen, že je tato kapitola zařazena až skoro na závěr jako osmá z deseti.

Jiné příspěvky zase nenavazují na předchozí, a čtenář se tak z reality Veľkého Krtíše musí jednou přesunout k obecné teorii, podruhé zase ke srovnávání územních plánů různých slovenských měst z pohledu bariér a územní segregace. Na konci, kde bychom očekávali závěrečné shrnutí publikace, pak nalezneme kapitolu, jež představuje metodická východiska výzkumu i tým a jeho spolupracovníky, a která by tedy logicky měla být spíše na začátku.

Česko­-slovenské paralely

Lokalita Veľký Krtíš je podle autorů důkazem, že předpokladem sociální segregace není nevyhnutelně poloha mimo intravilán města. Příklady (etnicky) segregovaných lokalit v blízkosti center můžeme nalézt i u nás, například v Brně, Mostě nebo Ústí nad Labem. Všechny tyto lokality spojuje jeden důležitý faktor – nevyhovující bydlení, v němž jde pronajímatelům o zisk z nájemného, ale nejsou schopni či ochotni se o nemovitosti starat tak, aby se v nich dalo důstojně bydlet.

V případě Veľkého Krtíše je situace ještě vážnější mimo jiné proto, že bytovka v Železniční ulici je v majetku a správě města. Podobné příklady spravování obecního majetku ale najdeme i v Česku. Často se jedná o ubytovny, v nichž své útočiště nacházejí lidé, kteří z různých důvodů nemají možnost bydlet ve standardním bydlení. V textu jedné z autorek narazíme na související problém, který často brání v řešení nevyhovujícího bydlení, a tím je homogenizace obyvatel vyloučené lokality či budovy. V důsledku se vytrácí povědomí o důstojnosti a hlavně rovnocennosti s lidmi ze sousedství, kteří mají lepší pozici ve městě i ve společnosti. V novinových článcích, jež jsou v publikaci citovány pro doplnění kontextu, se o nájemnících Žlťáku mluví jako o „komunitě“ a také u nás často slýcháme či čteme například o romské nebo vietnamské komunitě. Přitom třeba na Železniční 1 šlo spíše o lidi, kteří mezi sebou měli napjaté vztahy kvůli přeplněnosti objektu, odlišným potřebám, absenci sociálních služeb a absenci komunitních a volnočasových aktivit.

Právě pnutí a neporozumění mezi politickou mocí a obyvateli nevyhovujících městských bytů je ústředním tématem výzkumu, který si patrně žádal větší angažovanost, než si autorský tým na začátku možná představoval. Z výzkumu se totiž stal doslova právní souboj, což ovlivnilo i změnu role jednoho z členů z týmu. Ten měl být původně „mystery nájemníkem“: měl si v domě najmout byt, jenže z důvodu neschválení nájmu nemohla být tato výzkumná role naplněna. Vzhledem k vyostření situace v souvislosti s neprodloužením nájemních smluv a vystěhováváním obyvatel budovy se role nájemníka transformovala do pozice „angažovaného kamaráda“. Tento posun přirozeně změnil i dynamiku studie: „Ľudia potrebujú počuť, že s nimi nie sme len formálne ako ‚morálna opora‘ alebo ‚dobrí kamaráti‘, ale aj ako skutočný podporný tím, ktorý má vo svojich radoch profesionála schopného zastúpiť ich pred súdom. To, že sa obyvatelia môžu obrátiť na právnika, znie veľmi účinne.“ Přes dílčí úspěchy u soudu nicméně vedení města tahá za delší konec provazu a nájemníkům Žlťáku náhradní důstojné bydlení nezajistí.

Bydlení pro všechny?

V Česku by na konci roku chtěli ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka a ministr pro místní rozvoj Ivan Bartoš projednávat nový zákon o podpoře v bydlení. Zákon by měl podle nich pomoci až 1,3 milionu lidí ohrožených bytovou nouzí a omezit obchod s chudobou. Zapojení se do řešení bytové krize bude ovšem pro obce dobrovolné, a bude tedy znovu na politických zástupcích, zda budou problém skutečně řešit, nebo se jejich politika ponese v duchu představy „mesta, v ktorom neexistuje sociálne vylúčenie, mesta pre všetkých – ale len pre slušných a prispôsobivých“.

„Politici mají reálnou moc ovlivnit realitu, ale působí bezradně či nekompetentně. Myslíte, že byste v jejich případě obstáli lépe?“ stojí v karetní hře, která je součástí publikace. Při jejím hraní zjistíte, že je skoro jako politika – záleží na tom, s kým ji hrajete a jaké má druhá strana pochopení pro vaše návrhy a řešení. Poselství knihy tak možná najdeme právě v této hře: „Pokiaľ v nasledujúcich dekádach máme byť schopní riešiť výzvy, akými sú dostupnosť bývania pre všetkých bez rozdielu, ukončovať bezdomovectvo alebo ‚búrať‘ infraštruktúry segregácie, potrebujeme politickú vôľu, predstavivosť a odvahu hľadať možné aplikácie procesov, ktoré už fungujú inde, a to pri využití všetkých možných platforiem, vrátane tej akademickej.“

Autorka je socioložka.