Spor o relevanci či princip ženského psaní patří už ke konstantám české literární kritiky. Přes četnost tohoto pojmu v publicistických i akademických textech nicméně zůstává nejasné, zda jej definovat na základě témat, motivů a způsobu psaní, nebo máme upřednostnit spíše sociokulturní kontext či způsob fungování knižního trhu.
Rozruch spojený s vydáním románu Kateřiny Tučkové Bílá Voda, literární událostí minulého roku (viz A2 č. 19/2022), pomalu odezněl. Při zpětné reflexi toho, co o knize bylo napsáno, se však ukazuje, že ať už je jakkoliv ambiciózní, čtivá, kvalitní či povrchní, její recepci plíživě provází představa „ženského psaní“. Ačkoli se ono nenáviděné slovní spojení v ohlasech přímo neobjevovalo, z rázu literárních kritik je tato perspektiva jasně patrná. Románu bylo vytýkáno, že není dostatečně vtipný, jeho vznik byl přirovnáván k autorčinu druhému porodu a již tradičně byl odmítán coby literární mainstream. Podobné reakce na české literární scéně nejsou ničím výjimečným – objeví se pokaždé, když vznikne nějaké čtenářsky úspěšné dílo, za nímž stojí žena. Existuje ale něco jako „ženské psaní“, nebo je to jen fantomová bolest sužující literární kritiku?
Generické maskulinum
„Ženské psaní“ se z mnoha důvodů jeví jako problém. Není jasné, zda by mělo označovat specifický literární žánr, styl, tematiku, cílovou skupinu, nebo prostě jen odchylku od nepříznakové „mužské“ literatury. Při čtení literárních kritik, recenzí či rozhovorů, jež s touto kategorií operují, se každopádně nelze vyhnout dojmu, že díla označená nálepkou „ženská“ jsou považována za něco druhořadého. Charakteristické rysy jsou pak „silné emoce“, „propracovaná“ psychologie postav, důraz na mezilidské vztahy – a leckdy i dobré prodeje knihy. Ke zmatku přispívá i to, že současné společenské trendy velí na pohlaví nehledět, takže by se mohlo zdát, že „ženské“ psaní už jednoduše není téma. Ostatně, nahlédneme-li do monografie Psaní vně logocentrismu (2009) literárního vědce Jana Matonohy, zjistíme, že „ženské psaní“ je záležitostí nejen některých autorek, ale i autorů. Což ale opět zvětšuje zmatek.
Na otázku, zda ženy píší jinak, existuje zdánlivě jednoduchá odpověď: ne. Pojem „ženské psaní“ je produktem mužského vnímání, mužského vyjadřování a mužského hodnocení, říká německá spisovatelka Alexa Hennig von Lange. I české autorky se tomuto označení brání, a přijde-li v rozhovorech řeč na „ženské psaní“, drtivá většina z nich odpoví, že specificky ženskou literaturu nepíší, ať už to je cokoli. S pojmem samotným se tak setkáváme stále méně, ovšem konotace s ním spojené pronásledují autorky pořád. Přitom čím hlouběji po stopách „ženského psaní“ jdeme, tím je odpověď na to, jak s ním vlastně naložit, nejasnější.
Psát jako muž
Přestože žádné univerzální „ženské“ psaní neexistuje, rozdíl mezi tím být autorkou a autorem citelný je. Německá literární vědkyně Nicole Seifert v knižní studii Frauen Literatur (Ženská literatura, 2022) ukazuje, že jednotlivé autorky nespojují jejich texty, ale diskriminační sociokulturní kontext. V úvodu své práce odkazuje na knihu americké feministky Joanny Russ How to Suppress Womens’s Writting (Jak potlačit ženské psaní, 1983), v níž situaci spisovatelek popsala jako neustálý boj o uznání kritiky a proti zesměšňování či zpochybňování literárních schopností, nebo i autorství. O téměř čtyřicet let později Nicole Seifert stále nachází překvapivé množství případů systémové diskriminace.
Literaturu psanou ženami obklopují klišé spojená s feminitou, která infikují takřka cokoli, co autorky vytvoří. V životopisech umělkyň se mnohdy zmiňují jména dětí, ale ne témata disertačních prací, autorky bývají srovnávány s jinými tvůrkyněmi a jen výjimečně s autory, nebo se předpokládá, že píší zejména pro ženy. Součástí literárního života spisovatelek se stává vzhled, věk i soukromý život – jako by osvětloval jejich úspěch. „Musí si autorky osvojit ‚mužské‘ psaní a soustředit se na témata, která muži považují za důležitá, aby je literární kritika, jíž stále dominují muži, brala vážně?“ ptá se Seifert.
Ačkoli se zdá, že mnohé současné české autorky mají poměrně prominentní pozici, realitou je, že oproti svým mužským kolegům bývají méně vydávány, získávají menší prostor v literárních časopisech, jsou méně nominovány na literární ceny a ještě méně literární ceny vyhrávají. Jediným větším nakladatelstvím, kterému se daří udržovat rovnováhu mezi počty vydaných českých autorů a autorek, je Host. Obecně lze ale konstatovat, že díla českých prozaiček či básnířek tvoří méně než třetinu současné knižní produkce. Nelze se tedy divit, že se v případě udělování literárních cen setkáváme s obdobnou situací – během dlouhých jednadvaceti let existence Magnesie Litery v kategoriích kniha roku, próza nebo poezie uspělo třináct autorek, tedy méně než třetina všech oceněných. Téma je to ožehavé, ostatně často se ozývá argumentace, že důležitá je kvalita, a ne pohlaví, barva kůže nebo sexuální orientace. V tom případě se ale musíme smířit s tím, že část společnosti v literatuře zastoupení nenajde.
Jiná realita
Stejně jako neexistuje jednotná ženská zkušenost, nelze očekávat, že objevíme „ženskou“ literaturu nebo jazyk. Definitivně se zbavit identity autora – v tomto případě autorky – a nahlížet na texty jako samostatné subjekty, nezávislé na vlivu genderu při percepci díla, však není cesta, kterou by se Nicole Seifert, ale i další autoři či autorky a teoretici či teoretičky hodlali vydat. Společnost, ve které existují sociální, politické, ekonomické, kulturní, ale i myšlenkové rozdíly mezi ženami a muži, nemůže produkovat literární díla, jež by reflektovala totožnou životní zkušenost. Nicole Seifert tak „ženské psaní“ vidí právě v odhodlání vyprávět příběh ženy a vyrovnat se s obrazem ženství projektovaným patriarchální společností. Ačkoli se pojem snaží dekonstruovat, otevírá zároveň diskusi, zda neexistují témata a motivy, jež se s rozdílnou sociokulturní realitou mužů a žen pojí a opakovaně se v literárních textech objevují. Mlčení, pasivita, pocit odcizení či motiv vyčlenění a uzavřenosti – to jsou příklady, které Seifert nachází v řadě literárních textů psaných ženami (ostatně vzpomeňme na díla Lucie Faulerové, Viktorie Hanišové, Radky Denemarkové a dalších).
Z tohoto pohledu se pak „ženské psaní“, potažmo literatura psaná ženami stává pojmem politickým, který kromě kritické reflexe děl zasahuje i do fungování literárního trhu. Vedle reformy literárního kánonu a zrovnoprávnění autorek navrhuje Seifert kvóty na stipendia, která by byla určena konkrétní systémově znevýhodněné skupině, nebo příspěvky na hlídání dětí coby součást finanční podpory autorek. Podobné úvahy daly před třemi lety vzniknout berlínskému literárnímu kolektivu Writing with Care, Writing with Rage, který sdružuje spisovatelky-matky. Jeho cílem je sdílení zkušeností s psaním, rodičovstvím nebo takzvanou Care-Arbeit a také vytváření modelů, které by pomohly narovnat podmínky literárního provozu.
V tomto duchu je „ženské psaní“ pojmem spojujícím literární tvorbu s mimoliterární sociopolitickou realitou, jak ji zažívají právě autorky. Společnosti, která chápe „ženské psaní“ jako cosi méněcenného, pak tento koncept naznačuje, že totéž stigma provází i to „být ženou“. Spíš než kategorické odmítnutí pojmu se tak nabízí jeho přisvojení a redefinování, aby se změnil v nástroj boje proti systémové nerovnosti a předávání zkušenosti s odlišnou realitou – takovou, již neznáme z literárního kánonu a o které je třeba konečně začít vyprávět.
Autorka je komparatistka.
Text vznikl během rezidenčního pobytu v Bratislavě, který zaštítily Mezinárodní visegradský fond a Literární informační centrum.